Uherské Hradiště - Sobotní tisková konference Letní filmové školy s jedním z nejvýznamnějších evropských režisérů Carlosem Saurou ukázala, jak velký profík tenhle osmdesátiletý filmařský veterán je. Většina otázek měla zpravodajsko-bulvární charakter a směřovala na jeho pobyt v Hradišti (s kým přijel, jaký má program, jak se mu tu líbí, jaký vztah má k českému filmu, co si myslí o festivalu) a Saura na ně velmi ochotně odpovídal.
Postupně se ale velmi šikovně v rámci hovoru dostal k věcem, které má rád - ke svým budoucím projektům, k vášni pro film a pro flamemco. Smysl pro humor a nadšení pro práci, který je mu celoživotním koníčkem, projevil i ve dvou následujících sobotních debatách po filmech Zavázané oči a El Dorado.
Zaměstnaný otrok festivalu
Saura dokonale v sobotu naplnil svůj slogan: „Jsem otrokem festivalu," kterým na tiskovce odpověděl na dotaz, co ho v Hradišti všechno čeká. „Můj program je zkrátka být tady s vámi." Dopoledne si inkognito prošel město a věnoval se své největší vášni - fotografování. Na momentky z města bude možná nejvíc zvědavá snoubenka jeho syna (jednoho ze Saurových sedmi potomků), která pochází právě z Uherského Hradiště. „Pro mě samotného je to velká záhada," usmíval se Saura. „Je to prostě osud."
Chcete-li zapříst se Saurou rozhovor na téma filmové historie, příliš neuspějete. Přiznáví, že není žádný zvláštní cinefil. Českou kinematografii moc nezná, protože se vlastně na filmy ani moc nedívá. „Jsem moc zaměstnaný," skoro se omlouvá autor více než čtyřiceti celovečerních filmů.
Aktuálně má rozpracované tři projekty. Jeden už je na spadnutí: měl by se začít natáčet v polovině Říma. Film 33 dní je pracovně pojmenovaný podle doby, za kterou Pablo Picasso namaloval svou slavnou Guernicu. Autor, který se často ve svých filmech zabývá okolnostmi vzniku uměleckého díla, třeba tanečního představení, se i v tomto filmu chce ponořit do Picassovy mysli a jeho pochyb, kterými při malování slavného obrazu procházel.
Chybět ve snímku, v němž hlavní roli excentrika s mrožím knírem ztvární Antonio Banderas, nebude ani popis jeho vztahů se třemi ženami, se kterými v oné době udržoval poměr. „Banderase jsem si vybral proto, že má podobně pronikavý pohled jako Picasso a pochází také z Malagy jako on, takže přesně vystihne i jeho akcent," vysvětluje Saura.
Hudba v genech
Mezi další jeho plány patří dokumentární film mapující hudbu z Argentiny a poté ambiciózní projekt o putování souboru tanečníků flamenca po Indii. „Moc mě zajímá historie Romů a důsledky jejich migrace po Evropě. Zatímco v muzice té severní větve, jsou hodně obsaženy třeba housle, v té jižní, která výjimečným způsobem ovlivnila flamenco, nic takového nenajdete," říká celoživotní milovník tohoto spojení hudby a tance, který tvrdí, že je mylné považovat flamenco za folklór, protože se neustále proměňuje. „Jediná podobně tvárná forma umění je jazz," tvrdí přesvědčeně.
Saura pochází z muzikální rodiny, jeho matka byla profesionální pianistkou. Z čehož vychází autorův neobyčejný důraz na hudební složku filmu. „V tom mám výhodu oproti Buňuelovi," zmiňuje Saura svého přítele a mentora. „Luis byl na hudbu úplně hluchý. Já nemám ve filmu ani notu hudby, která by se mi nelíbila.
Plodný autor na filmovce představil své čtyři filmy z rozmezí šesté až osmé dekády a sám říká, že pro něj osobně je velmi namáhavé přecvaknout si v hlavě do minulosti a vybavit si podrobnosti kolem vzniku svých dávných filmů. Ne že bych své staré snímky neměl rád, ale je to moje prehistorie," říká se smíchem a dodává: „Moje dcera mi dneska musela udělat rešerše z internetu, abych si připomněl kdo v čem hrál a podobně."
Aguirre podle kronik
Moc složitě nemusel vzpomínat na natáčení filmu El Dorado, který se na LFŠ promítl po slavnostním zahájení. Výpravný film z šestnáctého století o dobývání Peru se přes rok natáčel v Kostarice. Extrémní natáčení ve složitých klimatických podmínkách prý ale nejvíc odskákali Angličani ve štábu, Španělé se se všemi problémy porvali tak, jako by to od svých kolonizačních výprav měli v genech.
Film představuje osobnost Lope del Aguirreho, fanatika, který se na cestě za bájným El Doradem chopil vlády nad výpravou pomocí četných intrik a vražd svých protivníků. Byla to ovšem nejednoznačná osobnost, která věřila, že účel světí prostředky, a zároveň to byl jeden z průkopníků boje za nezávislost Latinské Ameriky, který v průběhu své nebezpečné výpravy vyhlásil odtržení svého mužstva od španělské koruny.
Čeští diváci znají možná více verzi události od Wernera Herzoga pod názvem Aguirre, hněv Boží. Ale Saura film svého kolegy příliš neuznává: „Ve druhé části se příliš odchyluje od skutečnosti s romantizujícím pohledem, což mi u tak dobře zdokumentovaných historických událostí příliš nesvědčí," říká. Sám si zakládá na tom, že všechny detaily v jeho filmu sedí a fakta jsou přesně převzatá z dobových kronik.
Publiku ve Hvězdě se Saura skoro omlouval, že jeho film nekončí happyendem a že je tak krutý. „Chtěl jsem ukázat, jak hluboko člověk může klesnout. Život ale tehdy neměl ještě takovou cenu a politika se dnes dělá stejně krutě, ale bez fyzických obětí." Saura ale upozorňuje, že je rozhodně proti nesmyslnému zabíjení a nedává kvůli tomu příliš třeba filmy Quentina Tarantina. „On o mně mluví moc hezky, ale já si nemůžu pomoci."
