Rozhovor - V Jihlavě startuje odstartuje 13. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, potrvá šest dní do 1. listopadu. Původně akce menšího rozsahu se rozrostla na jednu z nejvýznamnějších pravidelných kulturních událostí v Česku.
Jednotící myšlenkou letošního ročníku má být „ rekonstrukce" - což avizuje i propagační grafika výtvarného Juraje Horvátha. Festival neláká na velká jména a typické divácké hity, snaží se oslovit především kritičtější skupinu diváků. Zároveň ale dbá na to, aby program byl tematicky atraktivní.
„Pro festival je podstatné vytváření prostoru pro kritické myšlení. Na všechny strany. Nahoru i dolu," říká jeho ředitel Marek Hovorka
Musíte dnes jako etablovaná akce bojovat o filmy, nebo spíš odmítat zájemce? Z kolika filmů, které vidí organizátoři, nakonec sestavíte program?
Asi kromě festivalu v Cannes všechny festivaly o filmy bojují. A zároveň filmy odmítají. Do Jihlavy se letos přihlásilo přes tisíc sedm set nových snímků, z nich promítneme zhruba sto padesát. Ty zbylé musíme odmítnout z nejrůznějších důvodů - jiného profilu, nedostatku promítacích kapacit či dřívějšího uvedení v českých kinech. Všechny zahraniční filmy totiž uvádíme minimálně v české premiéře, většinu českých v premiéře světové. Žádná pravidla ale nejsou bez výjimek.
S jakými filmovými akcemi v zahraničí byste se mohli srovnávat? Kolik je na světě nebo v Evropě specializovaných festivalů na dokumentární filmy?
Téměř každá evropská země má svůj dokumentární festival, ty větší ne jeden. Česká republika nedisponuje potenciálem velkého filmového trhu jako Německo či Francie, proto se od prvních ročníků orientujeme na propojení východní a západní Evropy. A proto se snažíme přicházet s novými projekty, být jakousi - nadneseně řečeno - laboratoří.
Jihlava měla kromě největšího evropského dokumentaristického festivalu v Amsterdamu jako jedna z prvních své pitching forum, měla mezi prvními i svůj filmový trh. Byli jsme vůbec prvním festivalem, který inicioval on-line portál pro stahování dokumentů přes internet - dnes zaštítěný spojením pěti velkým evropských festivalů pod názvem DocAllianceFilms.cz.
Založili jsme workshop pro studenty filmové vědy a žurnalistiky, loni jsme iniciovali projekt Fotokomora, který před hlavními projekcemi vyzývá významné evropské fotografy k osobnímu uvedení svých fotografií.
Čtěte také:
Speciál: Jihlava nabídne Maradonu i zamilovaného Moorea
A letos ozvláštní festival série „bytových" projekcí pod názvem Váš domácí festival. Zkrátka když nemůžeme být místem pro byznys, snažíme se inspirovat.
Definice žánru dokumentárního filmu není snadná, protože se rozpadá na mnoho kategorií. Jste si vždy jistí, co zapadá do vaší koncepce, nebo ji s postupujícími léty redefinujete a rozšiřujete? Jaké jsou například nějaké „hraniční" filmy", které letos uvádíte?
To je na dokumentárních filmech tak zajímavé. Od samého počátku si nikdo neví moc rady s tím, jak je přesně definovat. Vzpírají se přesným ohraničením již sto let. A s nejmodernějšími technologiemi s novou silou. Určitě se i naše koncepce každým rokem trochu proměňuje. Základem ale je autorský, osobní film s vlastním rukopisem, vizualitou nebo silným příběhem. Také nás zajímají okraje: žánrů i společenského přijetí, hledáme prostor, který je v permanentním napětí.
K tomu také stále více dochází mezi dokumentárními a hranými filmy, což není v kinematografii nic nového, jen se to objevilo v posledních letech s novou intenzitou - na jedné straně touha po rekonstrukci, na druhé improvizaci a zachycení bezprostřednosti a autenticity.
Letos například uvedeme film slavného čínského režiséra Tsai Ming-Lianga Madam Butterfly, který je postaven na půlhodinové dokumentární situaci zachycené na rušném asijském autobusovém nádraží, ovšem iniciované herečkou a dovyprávěné následně „vymyšleným" příběhem. Opačným pólem je nový snímek Alda studentky Famu Viery Čakányové, která ve svém „dokumentu" rekonstruuje realitu do posledního detailu.
Dokument, ať ho chápeme jakkoli, obvykle nemá status hitu. Přesto, jaké největší divácké hity letos uvádíte? Půjdou některé z nich i do běžné distribuce?
Zmíním tři, které snad v následných měsících vstoupí do české distribuce. Začátkem roku uvede Bontonfilm nový film Michaela Moora O kapitalismu s láskou, HCE koupil práva k velkému americkému dokumentu Jídlo, akciová společnost a filmový portrét Maradony podle Kusturici bude distribuovat Atlantis. Byl bych rád, kdyby si distributoři v Jihlavě našli i některé další filmy a uvedli je do českých kin.
Naopak který menšinový film z letošního programu by si zasloužil vyzdvihnout, aby ho návštěvníci nepřehlédli?
Myslím, že silnou kolekcí je letošní soutěžní sekce Mezi moři sestavená z východoevropsých dokumentů. Ruský film o jednom dni dalajlamy, gruzínský o armádním výcviku, vzpomínka na to, jak bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech ovlivněno Estonsko finskou televizí se všemi seriály a zábavnými pořady, film o slovensko-ukrajinské hranici vedoucí polozapomenutou vsí v době budování shengenského prostoru či polský snímek o králících žijících v prostoru vymezeném berlínskou zdí.
Unikl vám nějaký film, o který jste hodně stáli a nepodařilo se k němu získat práva nebo nebyla k mání kvalitní kopie?
Letos jsem spokojený, významné novinky se nám podařilo sehnat skoro všechny, o které jsme stáli, kromě filmu Michaela Moora například nové snímky Michaela Winterbottoma či Alexandera Sokurova.
Jedním z hlavních hostů letos bude Jorgen Leth, který je u nás nejznámější jako protagonista a spoluautor filmu Larse von Triera, Pět překážek. Podle předběžných zpráv mu chystáte i nějaké „jihlavské překážky". Můžete prozradit aspoň částečně, o co půjde?
Hlavní cenu na festivalu uděluje vždy jeden porotce, nechceme, aby to nejdůležitější ocenění podléhalo kompromisu mezi porotci, ale naopak aby bylo osobním gestem, osobní volbou výrazné filmařské osobnosti. První překážkou pro Jorgena Letha je právě toto porotcování, druhou pak jeho každodenní zápisník vycházející ve festivalovém deníku.
V rámci festivalu představí také svou kontroverzní knihu Nedokonalý muž, která v Dánsku rozpoutala ostrou diskusi a stála Letha konzulární místo na Haiti i post pravidelného televizního komentátora cyklistických závodů; v rámci své masterclass pak uvede i ukázky ze svého dlouho očekávaného a právě dokončovaného filmu Člověk erotický, který na zmíněnou knihu svým způsobem navazuje.
Když mě zvala ředitelka pro publikační činnost Andrea Slováková, říkala: „Ty, Kamil, o tebe sa vie, že si fanúšik dokumentu, ale taký kritický fanúšik." Tak teď rýpavější otázky. Pořád si nejsem jistý, co znamená hlavní heslo festivalu „Myslet filmem!" Nikdy jsem neměl problém s tím „přemýšlet o filmu", jsem schopný pochopit přenesený smysl výrazu „ film si myslí" jako „autor si myslí" nebo „z díla vyplývá". Ale „myslet filmem!" mi hlava moc nebere. Ta výzva je ostatně určena komu? Dá se možná přijmout, že filmař chce cosi „sdělit filmem" a že „přemýšlí v obrazech", jejich posloupnosti i napojení na mluvené slovo a vůbec zvukovou stopu. Ale „myslí filmem" i diváci?
Jde o výzvu divákům. I ten neosobnější či nejexperimentálnější snímek je příležitostí k promýšlení nesčetných aspektů a souvislostí. Toto naše zvolání, které jsme poprvé použili v roce 2001, je někdy ironicky zjednodušováno v jakési filozofování po projekcích esejistických filmů - pokud ale jezdíte do Jihlavy, víte, že spektrum filmů a diskusí je velmi široké. Nás nezajímá jedna tvář, jeden pohled, jeden názor, ale jejich spektrum, různost. Letošním festivalovým heslem - doprovozeným grafickými motivy i festivalovou znělkou - je Rekonstrukce reality, výzva k opravě.
Můžete mi to potvrdit, nebo polemizovat: Můj dlouhodobější dojem ze zahraničních, ale hlavně českých dokumentaristů je, že si zaprvé chtějí si o filmech více povídat, než se na ně dívat, nebo je dokonce i točit, a zadruhé, že jsou velmi vyhranění a víceméně pohrdají hranými filmy. Přiznám se, že je vlastně velmi těžké o dokumentech psát a s dokumentaristy mluvit, protože jim jde více o to, co natočili a jakou to má společenskou nebo osobní závažnost, než aby se bavili o díle, které má určitou formu a styl.
Věřím, že právě dokumenty, které uvádíme v jihlavském programu, nereprezentují pouze téma, ale i styl a osobní rukopis. A to jak ty zahraniční, tak ty české. Určitě si také nemyslím, že dokumentaristé pohrdají hraným filmem - často se k němu přes dokument dostanou, jako třeba Rakušan Ulrich Seidl. Je také mnoho režisérů, kteří natáčejí hrané i dokumentární filmy, režisérka Věra Chytilová, režiséři Jan Němec či Ivan Vojnár. A jsou i tvůrci, kteří celý život pracují na dokumentárních filmech, Američan Frederick Wiseman nebo česká režisérka Jana Ševčíková. Ale že by zmínění tvůrci nebyli nositeli vlastní a osobité formy, stylu, podle něhož jejich dílo poznáte?
Jsou-li třeba české dokumentární filmy natočené v posledních deseti patnácti letech něčím zajímavé v porovnání s filmy hranými, tak třeba tím, že jsou nadčasovější, že čas uplynulý od jejich natočení víc přežily. To se daří hraným filmům spíše výjimečně, přestože můžete s jejich autory rozebírat filmovou formu možná snáze či detailněji.
Silou dokumentu je, že vyrůstá z každodenní reality se všemi detaily, které jsou samy o sobě zprávou o konkrétním čase. Forma je důležitá - a jak zdůrazňuji, při výběru do programu na ni klademe velký důraz, ale nestojí nad tématem, nad obsahem. Nehledáme prázdné krásné filmy.
Osobně se na festivalu necítím v nepřátelském prostředí, ale když si shrnu, jaké filmy se tu hrají a jaké diskuse se tu vedou, tak mi zjevně vyplývá, že jde o velké každoroční setkání lidí levicového světonázoru. Pomiňme schematičnost dělení; snad nám stačí pracovní definice, že levicové je to, co se věnuje menšinám, utlačovaným, co stojí proti konzumní společnosti a co používá diskurs politické korektnosti. Chtěl bych se zeptat, protože nemám tak dobrý přehled jako vy: existují i „pravicové" dokumenty - tedy ty, jejich rétorika rozhodně není politicky korektní, a která hájí spíše „konzervativní" hodnoty? Pokud ano, pozvali byste někoho takového do Jihlavy? Nebo ani nepředpokládáte, že by přijel do „jámy lvové", případně si nepřejete prezentovat „konkurenční" světonázor?
Naprosto odmítám dělení filmů na pravicové a levicové. A už vůbec není možné pohlížet na festival tak zjednodušujícím způsobem. V čem je film o Vojtěchu Jasném, který zahajuje festival, pravicový, nebo levicový? A jaký je snímek o demonstraci v Janově? Portrét teologa Balabána nebo dokument Lindy Jablonské Vítejte v KLDR? Je dokument o Danielu Landovi takový, nebo onaký? A touha obyvatel Prahy podporovat cyklistickou dopravu v jejich městě je levicová, nebo pravicová? Jak to chceme určovat? Podle politických slibů? Předvolebních kampaní? Politologických příruček?
Takové otázky mi připomínají výrok Václava Klause, že pití z pet lahví je levicové. Takto pohlížet na současný svět nemá podle mne žádný smysl. Na filmech je důležité, že o spoustě detailů pochybují, nabízejí spektrum pohledů z různých stran. Nic jiného nás nezajímá, nic jiného nesledujeme - jen vidění souvislostí a permanentní kladení otázek. Všimněte si, že většina filmů je pokládá, nikoli na ně odpovídá. To musí každý sám za sebe. Pro festival je podstatné vytváření prostoru pro kritické myšlení. Na všechny strany. Nahoru i dolu.
