Berlín (od našeho zpravodaje) - Po odchodu Dietera Kosslicka, který program Berlinale sestavoval od roku 2001, se pozice ředitele rozštěpila na dvě části: tu výkonnou začala zastávat Mariette Rissenbeeková, tu uměleckou převzal Carlo Chatrian, jenž předtím vedl filmový festival ve švýcarském Locarnu.
Odklonili se od mainstreamově známých režisérů, ustanovili druhou hlavní sekci pro esteticky vyhraněné či nezávislé filmy a Berlinale chtějí posunout také co do genderové pestrosti. Ačkoli zahajovací ceremoniál uplynulý čtvrtek poznamenaly útoky v německém Hanau, k nimž se vyjádřili téměř všichni na pódiu a Reissenbeeková vyzvala přítomné k minutě ticha, budoucí směr festivalu měl nejlépe vyjádřit zahajovací film. Jmenuje se Můj rok se Salingerem a do českých kin ho letos uvede distribuční společnost CinemArt.
Snímek vychází ze stejnojmenné autobiografické knihy současné americké autorky Joanny Rakoffové, která jako mladá v polovině 90. let minulého století nastoupila do prestižní agentury zastupující spisovatele - a jedním z jejích prvních úkolů bylo starat se o J. D. Salingera.
Jeden z nejvýznamnějších autorů své generace zažil strmý vzestup roku 1951 díky románu Kdo chytá v žitě, avšak po několika dalších prózách se v polovině 60. let uchýlil do ústraní, přestal vydávat a od roku 1980 ani neposkytoval rozhovory. Právě když tato situace v devadesátých letech kulminuje, do jeho zastupující agentury přichází mladá a nesmělá Joanna, jež by se jednou chtěla stát spisovatelkou.
Kromě své nesmělosti bojuje s existenciálními problémy, spjatými převážně s náročností života v New Yorku, a zažívá problematické vztahy. Ty sice nikdy nedosáhnou hraničních krizových momentů, přesto jim schází něco, aby mohly být považovány za šťastné.
Joanna přichází do pracovního poměru s ambiciózním snem - jednou se sama stát velkou autorkou. Zkomplikuje se to ve chvíli, kdy jako jednu z prvních vět od své nové šéfové uslyší, že snad nechce být spisovatelkou, protože takové dívky jsou nejhoršími asistentkami. Joanna tak opět musí submisivně potlačit své já a podřídit se chodu a pravidlům agentury.
Hlavní roli v Mém roku se Salingerem ztvárnila americká herečka Margaret Qualleyová, kterou diváci mohou znát jako osudovou stopařku z Tarantinova loňského filmu Tenkrát v Hollywoodu. V jejím podání je Joanna svěží, vtipná a také díky dobře typově vybranému castingu ostatních postav působí přirozeně.
Právě herecký ansámbl je tím, díky čemuž Můj rok se Salingerem funguje, neboť z hlediska psychologie a struktury příběhu není nijak náročný či umělecký. Joanninu šéfovou Margaret hraje Sigourney Weaverová, známá ze sci-fi ságy Vetřelec nebo Krotitelé duchů.
V pohledech, které na podřízenou občas upírá, lze vytušit podtext, který jinak zůstává nevyřčený - jako by Margaret stejně věděla, kam Joannu táhne její srdce. Přísnost šéfové se tak podobá naléhavosti rodičů, kteří se snaží vychovávat své děti tak, aby se nedopustily stejných omylů jako v mládí oni sami.
Není překvapením, že vyprávění směřuje k emancipaci hrdinky, důležité je, jak se k ní Joanna propracuje. Příběh stojí na drobných situacích, jež projevují její milou a dobrotivou povahu - jako když se rozhodne sama odepsat na jeden z fanouškovských dopisů adresovaný J. D. Salingerovi, čímž zaviní nepříjemný konflikt.
Ani poté Joanna s drobnými momenty soucitu a empatie nepřestává a do té doby striktně rigidní okolí agenturní společností se pod jejím vlivem postupně mění. Zastaralost a neústupnost prostředí, které Joanně nepřímo brání v seberealizaci, je někdy až moc expresivní. Nejvíc se to projevuje prostřednictvím Margaret, opakovaně odmítající technologickou inovaci ve formě počítačů a prosazující, aby se Joanna naučila dokonale psát na klasickém psacím stroji.
Nejcennější myšlenka filmu zní, že pro sebepoznání není nutné sám sebe výrazně měnit - Joanna to dokazuje právě tím, že si navzdory okolní společnosti, nutící ji jednat určitým směrem, zachovává vlastní rozum.
Takové téma by při hlubším zpracování nabízelo i odvrácené interpretace, ale Můj rok se Salingrem do potenciálně problematických a psychologických konfliktů nezachází. Jde o nenáročný snímek, kterým dvaapadesátiletý kanadský režisér Philippe Falardeau publikum v Berlíně osvěžil před náporem následujících náročných, uměleckých děl.
Přesto se nelze ubránit pocitu, že od bývalého ředitele festivalu v Locarnu se očekával opak, když zahajovací film vybíral. Možná šlo o ústupek, který byl nucen udělat kvůli sponzorům - film v Berlíně uvedla celá delegace včetně obou hlavních hereček - a domácímu publiku. Na druhou stranu Můj rok se Salingerem vypráví právě o tom, proč takové ústupky nedělat.
Autor je student Katedry režie FAMU a doktorand Katedry divadelních a filmových studií Univerzity Palackého.
Můj rok se Salingerem
Scénář a režie: Philippe Falardeau
Film do českých kin uvede společnost CinemArt.
