Železná tradice v českém animovaném filmu nabádá diváky a zájemce o tento specifický druh kinematografie, aby považovali fázovou (pookénkovou) animaci za bytostně posvátný útvar vyjadřování. Téměř to vypadá, jakoby animace se stylizovanými figurkami měla a musela postrádat ironický osten, dadaistické gesto, smysl pro nadsázku jinou než poetickou.
Čtěte také:
Plastoví Monty Pythoni z blešáku přijíždějí do Prahy
Celovečerní animovaná tvorba, tato královská disciplína v animaci, navíc ve světovém kontextu dokazuje nelítostný trend vytlačování klasické fázové animace na úplný okraj. Z těchto dvou tendencí se zdá být naprosto sebevražedným pokusem představovat v Čechách fenomén díla Vincenta Patara a Stephana Aubiera, seriál a celovečerní film Panika v městečku.
Přesto doufám, že se nejedná o pokus marný a zoufalý; že naopak dokáže zaujmout diváky, kteří jsou primárně vedeni zájmem o unikátní způsob filmového vyjadřování.
Skutečně, pokud se podíváme na úspěchy ne-disneyovské a ne-pixarovské animace v posledních letech, zjistíme, že se a) tvůrci převážně věnují kreslené či ploškové animaci, b). že se jedná o filmy s přidanou hodnotou, sdělením, kritickým či poetickým pohledem na tíživé skutečnosti okolo nás. Persepolis, Valčík s Bašírem, Trio z Bellville, jen abychom jmenovali ty nejpříznačnější a u nás uvedené tituly.
Normativní tradice animovaného filmu u nás se stáčí k odkazu Jiřího Trnky, Hermíny Týrlové, v současnosti k Věře Pospíšilové, Břetislavu Pojarovi či Aurelu Klimtovi. Večerníčková generální linie nám rovněž naznačuje směřování k úsměvnému poetismu s jasnou stylizací a typizací postav. Dravé a nápadité projevy pookénkové animace, jako jsou například večerníčkové díly Krysáků, jsou sice ve výsledku přijaty, přesto tvoří heretický proud české animace.
Jedním z tradičních klišé českého animovaného myšlení a výchovy je cílové publikum - dětský divák. Přesto právě Panika v městečku a další heretické, excesivní, nepoetické filmy a seriály vytvářejí masivní proud věnovaný dětskému divákovi, který není hloupý a naivní. Který se rád baví, je hravý a tvůrčí (tedy dokáže pracovat s nadsázkou, hyperrealismem, bizarními polohami stylizace), který nechává eruptivně ovlivňovat své divácké (ne)vědomí.
V obšírném i detailním pohledu na diváckou i autorskou tradici animovaného filmu u nás je zjevné, že se nejedná pouze o rozvoj dílčích tradic, technických a ekonomických možností, ale že jde - v českém i celosvětovém měřítku - o mentorské schizma, o dvojí pojetí animace v pedagogickém a výchovném smyslu.
Na jedné straně stojí tvůrci, jejichž cílem je pomocí poetické vize své (dospělé i dětské) diváky vychovávat, předávat mimoděčné poselství. Na straně druhé stojí tvůrci bez jakýchkoliv racionálních či mentorských konceptů, autoři, kteří využívají animaci čistě s potenciálem maximálního poetického gesta.
V tomto směru stojí Panika v městečku až na její absolutní hranici. Ztřeštěný námět přibližuje divákům hlavní postavy Koně, Indiána a Kovboje, kteří nenaplňují pražádný archetyp dobra a zla, právě naopak jsou to s velkou nadsázkou „lidé jako my". Bydlí spolu, dávají si k narozeninám (nevhodné) dárky, hádají se, mají divné a poťouchlé sousedy. Jejich dobrodružství dostává snový halucinační rozměr pouhou nahodilou chybou, která má velké následky.
Výjimečnost jejich dobrodružství nespočívá jen v netradičním pojetí fázovaných figurek - všichni tři hrdinové jsou původem mnohonásobně naklonované plastové figurky na podstavcích, které známe všichni z dětství.
Výjimečnost spočívá také v netradičně „dospělém" ztvárnění: pološílenou hudbou počínaje, extrémně přepjatým dabingem postav zdaleka nekonče. Zdaleka největší příbuznost v porušování narativních, estetických, žánrových i mravních klišé tak nalezneme u kreslených anti-hrdinů South Parku a Simpsonových.
Království šarmantních Koňů, zbabělých Kovbojů a zákeřných a nemotorných Indiánů otevírá doširoka své brány. Bašta české animace se může (a nemusí) cítit dotčena, i pokud si zachová svá specifika.
Autor je uměleckým ředitelem AČFK