Titulní hrdinkou jediného českého zástupce v hlavní soutěži je Marcela v podání Anny Geislerové. Po povodních je její rodina ve špatné sociální situaci, kterou ještě zhorší uvěznění manžela za ukradení auta.
Díky tomu se však tahle kráska seznámí s postarším čechoitalským gentlemanem neboli Josefem Abrhámem, který jí nabídne možnost začít žít trochu lépe. Ale Marcela pořád váhá, jestli tuhle možnost využít: sexuálně ji pořád přitahuje bývalý manžel. Rozhodne se pro život v přepychu, nebo pro hlas své touhy?
Sestavu postav doplňují dvě Marceliny děti, dvě maminky - jedna potrhlá náboženská fanatička, druhá ztvárněná Janou Brejchovou - a především Jiří Schmitzer v roli úlisného tyranského strýce Ríšy, druha Marceliny matky.
Právě tu hraje Brejchová, která se tak na filmové plátno vrací po osmi letech. "Nepřišla nabídka, která by mě zaujala," vysvětlila na tiskové konferenci, nabité stejně jako včerejší večerní premiéra v Thermalu.
Scénář se prý Janě Brejchové líbil a připomínal italské neorealistické filmy. Pochvalovala si setkání s Geislerovou a po mnoha letech i s Abrhámem. "S ním jsem točila už asi před čtyřiceti lety, ale je neměnný."
Hřebejk svou novinku považuje za komornější film, než bylo Horem pádem. Podle něj jde o psychologický snímek s prvky romantické komedie: "Věřím, že určitý úbytek humoru vyváží značná porce citu. Kráska je pravděpodobně náš nejemocionálnější film," řekl Hřebejk. Náš míněno se scenáristou Petrem Jarchovským.
Přesto Kráska v mnohém připomíná právě předchozí Horem pádem. Opět se odehrává v současné Praze, která tu je opět zobrazena jako mírně pitoreskní výchoevropské město, nyní navíc poškozené povodní. A zase se snaží obsáhnout široké sociální vrstvy.
Pro Hřebejkovy filmy je typický důraz na výtvarnou a hudební stránku. Tu první má na starosti režisérův dvorní kameraman Jan Malíř, tu hudební tentokrát Ir Glen Hansard a česká písničkářka Radúza, která také ve filmu vystupuje - i když jen coby jako zpívající křoví.
I ostatní postavy včetně hlavních jsou ovšem spíše typy: chudá mladá kráska a starý dobrý gentleman, rázovité matky, rozverné dětičky. Snad jen Jiří Schmitzer vystupuje z téhle společnosti tím, jak se zhostil role rázovitého strýce, i když nějakou překvapivost tu hledat nelze. Občas skřípou i dialogy a herecké výkony poněkud kolísají.
Hřebejk rád pracuje s trapnými situacemi a leckdy se mu velmi dobře daří tuto trapnost evokovat. I s rizikem, že se to občas nepovede a trapnost záměrná se zvrhne v trapnost nezáměrnou. To je i případ některých scén z Krásky - třeba té, v níž jde o diabetické sušenky.
Hřebejk také úzkostlivě dbá, aby film pěkně po česku tragikomicky vyvažoval. I když očividně dokáže zrežírovat silnou tragickou situaci, v tomto případě třeba scéna pohřbu. Vzápětí ale tyto momenty rychle shodí dalším fórkem; snad ve strachu, aby své početné diváky neotrávil.
S tím souvisí i to, co lze naopak přičíst Krásce k dobru. Nesnaží se řešit žádná velké sociálně kritická témata. Neaspiruje na to, aby vypovídala o českých problémech, chce jen bavit. Tím se od Horem pádem liší - a je to rozhodně změna k lepšímu. Hřebejkovi očividně nejvíc sedí tahle poloha. Ostatně mnohými diváky nejoblíbenější jsou dodnes z jeho snímků Pelíšky.
Přitom i o Krásce pořád platí to, co jednou kdosi napsal: že Hřebejkovy filmy v sobě koncentrují to nejlepší i to nejhorší z Čechů. Dokáží být vtipné a brát samy sebe s nadhledem, zároveň se bojí hlubšího ponoru do nitra, kloužou po povrchu a každý pokus o zvážnění maskují oním vtípkem.
Hřebejkovy filmy jsou esencí češství, to je jejich hlavní klad i zápor. I proto je možná diváci mají rádi - a jiní je možná i proto nemůžou vystát. Jsou tak trochu jako křivé zrcadlo. Jeho pohled na realitu je zkreslený: kdo se v něm vidí, může se cítit uražen, ale vlastně se často spíš jen zasměje a víc o tom nepřemýšlí.
Kterých diváků bude víc, to se uvidí po 7. září, kdy Kráska v nesnázích vstoupí do českých kin. To bude také pro úspěch filmu podstatnější než přijetí na novinářské projekci.
