Uherské Hradiště - Režisér Abbás Kiarostamí natočil dva své poslední filmy v cizině. Jak Věrná kopie natočená v Itálii, tak snímek Like Someone In Love, odehrávající se v Tokiu, prokazují, že se íránský tvůrce dokáže skvěle cizí kultuře, mentalitě i jazyku. Zvlášť z druhého jmenovaného filmu, který byl v Česku poprvé k vidění právě na LFŠ, by člověk nepoznal, že ho nenatočil Japonec.
Kiarostamí ale na sobotní podvečerní masterclass potvrdil, že tyto dva své poslední počiny pro něj nejsou tak srdeční záležitostí jako jeho snímky natáčené v Íránu.
„V Japonsku i v Itálii jsme měli hrozně příjemné a snadné natáčení, ale ti herci ani to prostředí nebylo bytostně spjaté s mou duší," říká režisér, který i v Hradišti na debatách vždy zdůrazňoval, že nemá rád vykonstruované zápletky a touží zachytit co nejpřesněji realitu.
Dvaasedmdesátiletý filmař byl díky své snaze přiblížit se co nejvíc autentickému životu na Západě brán nejen jako inovativní filmař, ale také jako zprostředkovatel realistické představy o Íránu. Jenže doma se jeho filmy nepromítají už patnáct let a natáčet v milované rodné zemi by mohl jen za cenu boje s cenzory.
„U svých filmů z Íránu se cítím jako obnažený. Když jsem v Cannes soutěžil s Chutí třešní, byl jsem nervózní až k prasknutí, ale při premiéře mých posledních dvou filmů na stejném festivalu jsem poklimbával."
Nemám rád lhaní ve filmech ani v životě
Přitom melancholická hříčka Like Someone In Love je výborný film. Kiarostamí v pomalém tempu spřádá osudy křehké call girl, jejího žárlivého milence a starého profesora sociologie na penzi. O žádné z postav, které se sešly přičiněním chaotického běhu událostí, toho nevíme mnoho, dochází k několikanásobné záměně identit. Je to jeden z těch vzácných filmů, u něhož opravdu neodhadnete, jakým směrem se bude v jakémkoli momentu dál vyvíjet.
Na film rozhodně pasují tvůrčí kréda, se kterými Kiarostami seznámil novináře na středeční tiskové konferenci: „Ve filmech ani v životě nemám rád lhaní, sám občas své zápletky komplikuju, aby diváci nedostávali příliš jednoduché odpovědi a aktivně se museli účastnit na filmu. Nemám ale rád falešné emoce ani napětí a nejvíc nesnáším, když můj dojem z filmu vyprší hned se závěrečnými titulky."
Jeden z nejpřekvapivějších konců, které jsem v poslední době viděl a který rozdělil publikum v Cannes i v Hradišti, vám znemožní Kiarostamiho japonskou filmovou aférku jen tak pustit z hlavy.
Kiarostamí se původně taky bál při natáčení v Japonsku rozdílu mentalit a pro sebe netypicky nejdřív do projektu obsadil profesionální herce. Jenže ti nedokázali být dostatečně civilní. Vypsal tedy konkurs pro neherce a do ústřední role starého osamělého intelektuála obsadil naturščíka, který hrál padesát let pouze v komparzu.
„U herců mě nezajímá, jestli umějí hrát, ale jestli z nich něco vyzařuje," popisuje svou metodu.
Potenciálním filmařům prozradil také Kiarostami, jak stlačit finance a čas natáčení na minimum. Razí heslo „být přípraven". Po natáčecím dnu si ještě jde obhlídky lokace na druhý den a přesně si rozmyslí, kam umístí kameru. Všechno pak druhý den odsýpá rychleji a režisér nemusí experimentovat s různými úhly záběru několika rozmístěných kamer. Stopětiminutový film Like Someone In Love natočil například za šibeničních jedenadvacet dní.
Dospěl jsem později
Příliš také neuznává dělení filmů na hrané a dokumentární. Není divu, když hranice mezi nimi u něj často splývá. „Dokumentární jsou leda tak bezpečnostní kamery. Ani tady ten pán, co tu natáčí, nemůže tvrdit, že natáčí dokument. Realitu ovlivňuje už tím, že pokaždé, když se na něj podívám, a uvědomím si, že natáčí, se víc kontroluju a snažím se mluvit chytřeji."
Filmy jsou podle Kiarostamího slov pouze dobré a špatné a první se odlišují od těch druhých pouze tím, že jim uvěříme nebo nás obohatí o nové informace.
Docela nedávno, před čtyřmi lety, se režisérovi stalo, že svým vlastním filmem šokoval sám sebe. Film Šírin se sestává z detailů tváří 117 perských hereček (s výjimkou jedné francouzské - Juliette Binoche), které měly zadání vybavit si při pohledu na plátno nějakou svou silnou citovou vzpomínku a prolíná to se zvukovou stopou filmového zpracování starodávného milostného příběhu o arménské princezně Šírin.
„Mně to úplně konsternovalo. Až když jsem natočil tenhle film, pochopil jsem alespoň trochu ženskou duši."
Režisér, který začinal kariéru jako vypravěč příběhů mužských - a ještě častěji chlapeckých - hrdinů, obrátil někdy na přelomu milénia svou pozornost na ženy. „Dospěl jsem zkrátka později," uvedl na tiskové konferenci se smíchem. „Ženy jsou komplikované, krásné a laskavé a já nyní doháním své zpoždění."
