Walk the Line, který už získal Zlaté globy a pět oscarových nominací, patří do řady životopisných filmů, které mají američtí akademici tak rádi. Jejich hlavními hrdiny bývají význačné (americké) osobnosti vnímané prizmatem několika (hollywoodských) šablon.
Prefabrikovaný příběh
Na počátku takových filmů není slovo, ale trauma - které ovšem iniciuje hrdinův vzestup, zpravidla naplňující mýtus amerického snu. Následuje osvědčená kombinace sex, drogy a/či rock´n´roll, která hrdinu takřka zničí; ovšem láska vše překoná a kající se hrdina může znovu spět ke šťastným zítřkům.
Walk the Line je přímo učebnicí tohoto přístupu. Malý Johnny po bukolické idylce dětství přijde drastickým způsobem o svého bratra, který spolu s ním čelil nenáviděnému otci. Poté se díky vlastní píli a talentu vypracuje v uznávaného hudebníka. Následuje setkání se závislostí, ale i s životní láskou June Carterovou, která Johnnyho zachrání. Zpěvák se kaje, usmíří se s otcem, ožení se s June a odchází do kostela.
I při dodržení pravidel životopisného filmu "tohoto typu" ovšem může vzniknout snímek osobnější a osobitější - jako je loňský Ray, s nímž ostatně je Walk the Line často srovnáván. Obě biografie nabízejí tehdejší reálie a obě mapují první část dráhy svých hrdinů, ale Ray nad Cashem vítězí; přestože i jeho tvůrci se museli vyrovnat s tím, že hvězdy prostě mívají podobně stejný hvězdný život se vším, co k tomu patří.
Hele, nechceš taky?
Banalizující přístup totiž navíc vybírá z doby Cashova vzestupu jen okamžiky, které zapadají do (předem stanovené) skládačky; a k tomu nepříliš invenčně. Hlavně začátek kvůli tomu působí poněkud zmateně. Posléze se osou filmu stává vztah Johnnyho Cashe (Joaquin Phoenix) se zpěvačkou June Carterovou (Reese Witherspoonová).
Film má několik momentů doslova nesnesitelných; to když se po boku Johnnyho Cashe pohybují stejně demytizované ikony Elvis Presley a hlavně Jerry Lee Lewis, jenž v jedné scéně říká Cashovi něco jako: "Hele, Elvis mi dal tyhle prášky, nechceš taky?" Nevěrohodně působí i mravoličná scéna, v níž se Cash zhroutí a skrze vzlyky ze sebe vypraví jen: "Napáchal jsem tolik špatností."
Přesto v tomto hollywoodsky vystavěném příběhu diváka cosi uchvátí. Lehce unylý popis Cashova vzestupu a pádu je naštěstí prokládán jeho vystoupeními - a v těch chvílích film konečně ožívá.
Hudba a vězni
Právě písně totiž nejlíp vykreslují mezníky Cashova života. Všechny skladby do filmu nazpívali sami hlavní protagonisté, bez nadsázky skvěle. Jenže když dozní, film se opět potopí do ušlechtilé, byť někdy hlučné nudy; do koloběhu, v němž Cashe střídavě trápí June a závislost na lécích.
Jednoznačným plusem Walk the Line je Joaquin Phoenix, a nejen díky tomu, co předvádí na pódiu. V expresivní roli Johnnyho Cashe je vynikající; charisma rozdává i ve chvílích, kdy mu scénář předepisuje jen vrhání sošných pohledů.
Naopak spíše civilní Reese Witherspoonová se v první části filmu zcela nevymanila ze svého diblíkujícího herectví - i když tu má předepsáno ztvárnit diblíkující country zpěvačku. Každopádně nové rejstříky "opravdové blondýny" však budou pro mnohé víc než překvapující.
Ale úplně nejsilnější sekvencí filmu je ta rámující, v níž Cash nahrává proslulý koncert ve folsomské věznici. Strach nahánějící masa vězňů dupajících do rytmu vnese do filmu víc života než Elvis Presley, Jerry Lee Lewis a June Carterová dohromady. Škoda, že film na sílu hudby nevsadil ještě víc.
Walk the Line, USA 2005. Scénář Gill Dennis a James Mangold, režie James Mangold, hrají Joaquin Phoenix, Reese Witherspoon a další. Hudba Johnny Cash, T-Bone Burnett. 135 minut, distribuce Bontonfilm.
Oficiální stránku filmu včetně traileru naleznete ZDE.
