Je zima, všude sníh. Uprostřed mrazu se choulí malý ztracený chlapec. Podobnou tíseň ucítí za nějakých patnáct let, kdy do Československa vtrhnou "osvoboditelské" tanky. Tehdy ovšem Jan Palach nebude bezmocně čelit rozmarům přírodních živlů, ale naopak se živlem sám stane. V nejradikálnějším myslitelném protestním aktu ze sebe slovem i skutkem učiní pochodeň.
Snímek Jan Palach režiséra Roberta Sedláčka vstupuje do kin symbolicky dnes, na padesáté výročí okupace Československa. A od mrazivého začátku silně pracuje právě se symbolikou přírodních živlů. Tedy těch nejpřirozenějších a nejpůvodnějších vazeb, které člověk vůbec má.
U snímku, který poté ukazuje zpřetrhání vazeb společenských, takové zasazení dává smysl.
Pětačtyřicetiletý režisér Sedláček, který se v celé své tvorbě dotýká širších společenských či historických jevů, stanul nejspíš před nejtěžším úkolem kariéry: vyobrazit poslední měsíce života mladíka Palacha, který byl trochu záhadou i pro své přátele - a dodnes jí zůstává pro historiky a badatele.
"Poprvé jsem točil film, který není postavený na tezích nebo dialozích, ale primárně na atmosféře," poznamenal Sedláček v rozhovoru pro Aktuálně.cz. A jeho nový snímek - přestože je místy poměrně mnohomluvný - skutečně vyobrazuje drobné "atmosférické jevy" ve společnosti, jež se odehrávaly na pozadí velkých dějin. A které v lidech o to silněji rezonují dodnes.
Sedláček netočí o rozhodnutích, činech a pocitech nejmocnějších politiků Československa v roce 1968, jako to učinil v šesté části svého televizního cyklu České století nazvané Musíme se dohodnout. Nepouští se ani do dopadů Palachova činu jako režisérka Agnieszka Hollandová v pět let staré televizní sérii Hořící keř. Sedláček končí tam, kde Hollandová začíná: aktem upálení.
A tak jako ve finále svého filmu, které je natočeno mnohem více z Palachovy perspektivy než u Hollandové, také v celém předchozím dění Sedláček - spolu se scenáristkou Evou Kantůrkovou - hledí na svět a dobu očima svého hrdiny. Což je zároveň největší problém díla.
Palach byl samotář, neměl mnoho kamarádů, alespoň ne takových, kteří by se navzájem pořádně znali. Sedláček hrdinu vyobrazuje jako takřka abstinenta, kterému jde neustále o spravedlnost. Ve vkusně natočeném, decentním a místy opravdu silném snímku, který se ovšem samotnému Palachovi přiblížit nemůže.
Už ta všudypřítomná symbolika přírodních živlů napovídá, že tvůrci mají nutkání dát Palachovu činu hlubší smysl. Film začíná ve sněhu, kdy mladý Palach přijde o psa. V další scéně se na brigádě v Sovětském svazu student Palach s československými i ruskými vrstevníky noří krumpáči a lopatami do hlíny.
Tehdy se mladík ve filmu poprvé - zatím jen slovně - postaví na odpor vůči nespravedlnosti a ten čin má prozatím šťastnou odezvu. Tehdy se také poprvé objevuje motiv ohně, v podobě zapalovače po dědečkovi z první světové války. Z vděku, že se ho zastal, jej Palachovi věnuje jeho nový ruský kamarád.
Symbolika plamenů už od té scény z filmu nezmizí. Režisér Sedláček sice nikdy nesklouzne k tomu, že by stavěl mramorový pomník, ale právě neustálá "hra s ohněm" může vytvářet až nepatřičný pocit, jako by se snad dějiny odvíjely s nějakou osudovostí. Jako by Palacha od raného dětství vedly k činu, jímž zakončil svůj život.
Tu někdo pronese, že studenti jsou "zapálení", jindy je řeč o mniších, kteří se na protest upalovali. A když protagonisté v kině hledí na to, kterak americký komik Laurel zapaluje svého kolegu Hardyho, působí to už poněkud bizarně.
Sedláček nicméně našel výtečného představitele Palacha v herci Viktoru Zavadilovi a Zuzana Bydžovská skvěle pasuje do role jeho starostlivé matky, která ve Všetatech čeká, kdy se zase syn vrátí z Prahy do bezpečí domku, o nějž nepřišli i díky tomu, že matka pragmaticky vstoupila do komunistické strany.
Snímek emotivně, přesto bez patosu ukazuje dobu optikou běžných lidí, kteří občas učinili kompromis a jindy se naopak zachovali odvážně - a ani jednomu film nepřikládá přehnaně kladná či záporná znaménka.
Tehdy je snímek Jan Palach nejsilnější a skutečně dojemný. Když si obyčejní chlapíci a paní s nákupními taškami lehají pod pásy tanků v mlčenlivém aktu anonymního hrdinství, který přitom zůstal zapomenut pod koly dějin.
Sedláček tu ukazuje národ, který sice nemá v historii plno hrdinů a mučedníků, přesto nebyl zbabělý, byť máme tendenci si to myslet. A Jana Palacha ukazuje vlastně jako jednoho z těch malých anonymních hrdinů. Ne snad že by Palachův čin byl také zapomenut.
Režisér však zdůrazňuje, že Palach nebyl hrdinou, ale prostě mladíkem, který nemohl unést, jak běžní lidé i autority - nejen vrcholní politici, ale také třeba pedagogové na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studoval - mění postoje. Jak se společnost hroutí zevnitř a propadá letargii. I proto se Palach v dopise podepsal jen jako "pochodeň", první z mnoha, které začnou hořet.
Jan Palach
Režie: Robert Sedláček
CinemArt, česká distribuční premiéra 21. srpna
V takovýchto momentech je Jan Palach důležitým filmem. Ne jako životopisný snímek a portrét historické postavy, neboť jeho ústřední hrdina i po skončení zůstane pro diváky záhadou. Ale jako memento doby, ve kterém je přitom velká porce naděje pro dnešek, kdy opět mnohdy převládají až příliš letargické nálady.
Ne vždy symbolika v Sedláčkově filmu funguje. Ale když v závěru divák mlčky sleduje jen sípání v bezeslovném, takřka hororovém výjevu, je otřesen. Nejen syrovostí závěrečného obrazu, ale také úvahou o tom, že někdy stačí učinit mnohem méně, aby pak ti odvážnější ze zoufalství nemuseli obětovat vlastní život.
