Autor vynikajícího Intimního osvětlení se podílel i na scénářích všech čtyř českých filmů svého kamaráda Miloše Formana (Konkrurz, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko). Po srpnové invazi s 250 dolary v kapse emigroval do USA.
Do Česka se ale po listopadu 1989 rád vrací - a je tu vítán, jak dokazuje i úterní vřelé setkání s dávnými spolupracovníky Věrou Křesadlovou a Miroslavem Ondříčkem. Mluví se i o možnosti, že by tu Passer ještě natočil nějaký snímek: "Já bych rád. Doufám, že natočím ještě jeden český film. Nerad o tom mluvím, jsem trošku pověrčivý. Protože většinou když se o něčem mluví, tak se to pak nestane. Ale když se něco bude točit, rád si s vámi o tom promluvím."
Passer (1933) má "v nabídce" několik českých scénářů. Kdysi se mluvilo o filmu o bratrech Mašínech, v této věci ale prý nic nového není. České snímky režisér každopádně zná, několik jich stihl i v rámci Febiofestu: "Viděl jsem Horem pádem - a moc se mi líbil. Vůbec české filmy, které jsem viděl, se mi líbily, třeba ještě Štěstí nebo Samotáři. Jsou zajímavé tím, jak se liší od filmů ze 60. let, jsou mnohem brutálnější, což je velice efektivní. Už se neskrývají za metaforu a mají vlastní filmovou poetiku."
Tak se Passer samozřejmě dostal k české nové vlně, nejslavnějšímu období české kinematografie, které sám pomáhal formovat: "Snažím se si občas představit, co by se stalo s českou kinematografií, kdyby nebyla invaze. Je velká škoda, že jsme neměli čas a příležitost dorazit k cíli, když to skončilo, tak jsme byli teprve na začátku cesty."
Passerovy zámořské začátky pak byly těžké, ale už v roce 1971 natočil svůj první americký film Zrozen k vítězství, černou komedii o newyorských narkomanech. Ve filmu hraje mimo jiné George Segal nebo Robert de Niro, pro kterého to byl jeden z jeho prvních profesionálních filmů. Nejslavnější z Passerovy americké tvorby je asi film Cutterova cesta s Jeffem Bridgesem v roli vietnamského veterána, který se vrací z války těžce poznamenán na duši i na těle.
V roce 1992 Passer natočil životopisný titul Stalin: s Robertem Duvallem v roli diktátora a Maximiliánem Schellem v roli Lenina. "Rád dělám typy filmů, které jsem předtím ještě nedělal. Proto jsem třeba vzal Stalina coby typ filmu o historické osobnosti," říká, ale další nabídky na životopisné filmy už odmítl.
Zatím naposledy Passer roztočil kazašský film Nomád, jehož vznik popsal tak, že prezident Kazachstánu chtěl udělat film, který by světu Kazachstán objevil.
"Ta země je jedním z mála míst na světě, kde je obrazně napsáno "hic sunt leones". Kazachstán je opravdu takovým divokým způsobem krásný. Jsou tam i velká území, kam se ani nesmí kvůli radioaktivitě. Přišel za mnou scenárista Rustam Ibragimbekov a já jsem v podstatě hazardér, tak jsem souhlasil," popisuje začátek eskapády.
To totiž zdaleka netušil, co všechno bude následovat: "Věděl jsem jen, že se řítím do největšího dobrodružství, jaké si lze představit. Napadlo tam třicet centimetrů sněhu, zmrzli nám koně vydrezurovaní pro bitevní scény, strážní si udělali oheň v krbu v papírové dekoraci, která tím pádem celá shořela. Tak jsem to zastavil."
Film pak dokončil ruský režisér Sergej Bodrov a Passer je s výsledkem spokojen: "Je to taková exotická pohádka Tisíce a jedné noci. Příběh o tom, jak se z těch kočovných kmenů v 19. století stal národ." Nomád bude představen v Cannes a možná ho v létě uvidí i diváci Letní filmové školy.
A co říká "režisér českého původu" na možnost, že by se do rodného Česka vrátil natrvalo? "Jedna emigrace není moc lehká a druhá je ještě horší. Dnes už je svět tak malý, že je v podstatě jedno, kde člověk žije. Já sem velice rád jezdím, v Americe mám ale práci a kamarády. Ovšem člověk nikdy neví. Třeba sem zase jednou přijedu a už tu zůstanu."
Febiofest v úterý vstoupil do své druhé půle. Součástí včerejška byla i Passerova retrospektiva; sestávala z jeho dvou českých a dvou amerických filmů, jejichž projekce Passer sám uvedl. Promítaly se filmy Černý Petr, Intimní osvětlení, Zrozen k vítězství a Cutterova cesta.
