"Jednou jsem si vzal do bordelu osla a plástev medu…" Kdo by si pomyslel, že takhle bude znít poslední věta, která zazní ve Hře o trůny. A že to bude věta přiléhající, otevírající další z mnohých drobných historek, dohromady tvořících obří příběh, který momentálně cloumá publikem jako žádný jiný.
Poslední díl závěrečné osmé řady největšího seriálového fenoménu dneška stvrdil, co ukázaly předchozí epizody. Že příběh, který vyprávějí, tvůrci mají pevně v rukou - alespoň co se týče jeho hrubých obrysů. A že pokud selhávají, tak především v provedení a nuancích.
Finální část obsahuje obrazy, kterým by slušelo plátno kin a které v sobě nesou silné emoce. Jako by ale chyběl prostor k těm scénám dospět, dát jim čas.
Což byla spíše potíž této řady jako celku. Finální část naopak drží jímavý tón při vykreslení světa, který po finální bitvě neslaví, ale ocitl se v troskách. Vzduchem poletují popel i sníh a je potřeba učinit kroky, které o osudu tohoto světa rozhodnou na dlouhá desetiletí. A které navíc pobídnou spekulace diváků i sázkařů o tom, kdo usedne na Železný trůn.
Tvůrci v jednom dialogu příhodně tematizují roli a sílu dobrých příběhů. Zdánlivě tím nahrávají četným kritikům, kteří se poslední řadě vysmívají, sepisují petice na její předělání a vytvářejí záplavy memů na internetu. Jenže právě tyto davy jsou důkazem, že Hra o trůny tím silným příběhem je. Kdyby ne, neštěkl by po ní pes, ať už by se vyprávění proměňovalo jakkoli.
Lidé žádající, aby byl seriál znovu natočen, poukazují především na dvě pozoruhodné stránky. Na to, že ze seriálu se stala obdoba nejpopulárnějšího sportu, věci, na kterou má každý názor, na kterou se uzavírají sázky a kterou média komentují v přímém přenosu. A pak také na vlastní neochotu přijmout jinou verzi vývoje událostí než je ta, jakou by si přáli.
Nebyl by asi klišovitější a horší závěr Hry o trůny, než kdyby Daenerys Targaryen se svými draky ovládla svět, usedla na Železný trůn a proměnila Západozemí v říši dobra. Naštěstí tato blonďatá hrdinka, toužící sjednotit svět, nikdy nebyla vykreslena takto jednorozměrně.
Proto její tolik kritizované chování v předposlední epizodě není ani necitlivým, ani překvapivým zvratem. A zaskočit může pouze diváky, kteří si namlouvali, že po celý seriál zmatená a na svých rádcích závislá protagonistka byla ztělesněním dobra, spravedlnosti a těch nejlepších ideálů.
Přitom se Daenerys vždy chovala nevyzpytatelně. Odmítala gladiátorské násilí v arénách, s nepřáteli však neváhala nakládat tím nejméně humánním způsobem. Zůstaly za ní stovky ukřižovaných, což šlo ještě brát jako spravedlnost v tom nejprimitivnějším, přímém ražení ve stylu "oko za oko".
Později však Daenerys neváhala popravovat poražené protivníky s pomocí svého draka, neváhala upalovat zaživa, aniž by to bylo nutné.
Její sen byl snem o nápravě světa, ale také snem o moci a rozsévání strachu. Váhání mezi tím, zda se rodí nový diktátor či zachránce, bylo od prvních řad zřejmé. Nepomáhal samozřejmě fakt, že představitelka Daenerys, Angličanka Emilia Clarkeová, byla o poznání lepší herečka v roli nevinně vypadající, leč sebevědomé krásky v rukou divokých kmenů, než když se z ní stávala jedna z nejmocnějších bytostí celé říše.
V podobných detailech leží drobná selhání Hry o trůny. Scenáristickou uspěchaností či castingem, který se po několika řadách ukázal chybný, autoři vytvořili příběh, který v celé své šíři a velkoleposti měl zřejmé vrcholy i propady.
Ale stále - až do poslední řady - to byl svět, který sice měl trhliny, ale nikdy se autorům nerozpadl pod rukama. Logiku jednotlivých situací mnohdy podřídili emocím - tak jako v bitvě s nemrtvými v třetí části poslední řady. Ale právě díky tomu se z ní stala opulentní hra s ohněm a ledem, střet světla a tmy, který má až mytické rozměry.
Jindy nebyl emocí dostatek tam, kde byly potřeba - jako ve vztahu královny Daenerys a Jona Sněha. To je mnohem závažnější a obtížněji napravitelný prohřešek než nelogická rozhodnutí během bitvy.
Tady se některé z klíčových postav začaly divákům trochu ztrácet před očima. Právě proto, že rozumová rozhodnutí scenáristů na úrovni vývoje velkého příběhu předčila citové a jiné nuance mikropříběhů, které ustavují působivost celku.
Proč stále hovoříme o rozumu a citu? Neboť je to ústřední téma seriálu. Celou dobu vypráví o hrdinech, kteří se nechávají strhnout city, v dobrém i zlém. Právě emoční vzplanutí obalují promyšlené sítě intrik, které od začátku stojí v centru Hry o trůny, něčím lidským, protože nedokonalým.
Síla, která seriál celou dobu pozvedala nad žánrová klišé, spočívala v nejistotě, kdo je tu padouch a kdo hrdina a podle jakých kritérií se od sebe liší. A v těchto otázkách vždy hrálo roli napětí mezi rozumem a citem.
"Láska je mocnější než rozum, to všichni vědí," říká v poslední části Tyrion Lannister, tedy muž, který po celou dobu platil za jednoho z nejmoudřejších lidí v Západozemí. Jako by to moudro ale mnohdy neakceptovaly davy fanoušků, jako by chtěly, aby se hrdinové chovali jen a jen logicky - a podle jejich představ.
"Láska zahubí povinnost," vzpomíná během klíčové rozmluvy na jiné staré moudro Jon Sníh, hrdina, který má obrovský respekt celého okolního světa a který už mnoho epizod váhá, jak se k této roli postavit.
"Občas povinnost zahubí lásku," namítne Tyrion. V těch dvou větách spočívá jádro i kouzlo seriálu. Z úst vynikajícího herce Petera Dinklage zní podobné - osudové a trochu doslovné - shrnutí bez patosu. Však on sám udělal čistě rozumová rozhodnutí pro dobro světa, zpřetrhal rodinné vazby, vědom si, že bude muset nést tragické citové následky.
Když podobné rozhodnutí v závěru seriálu činí Jon Sníh, uhrančivé obrazy musejí dohánět, co nevychází z nitra postavy. V takových chvílích Hra o trůny naplno nezúročuje, v čem tkví její potenciál. Nikoli kvůli nelogičnostem, ale kvůli tomu, že emoční plochost nutí diváky přemýšlet a hledat důvody a chyby.
Přesto je poslední díl důstojným završením této mnohaleté odysey rozumu a citu. Monumentální výjevy, v nichž se titěrná postavička na pozadí ruin zdevastovaného města staví tváří v tvář drakovi, doplňují osobní tragédie i trefně načasované komické chvilky, které do krajiny po bitvě pozvolna vnášejí život.
Diváci sledují hrdiny, jak se loučí, jak se vydávají na poutě do různých koutů světa. A v tom emočním pohnutí jim stále v hlavě zní otázka, která z velkého příběhu umí udělat také příběh dobrý: k čemu si člověk do bordelu bere osla a plástev medu?
Speciální vysílání DVtv k poslední epizodě Hry o trůny
