Delonova kariéra přitom nebyla přímočará ani plánovaná. Když mu byly čtyři roky, jeho rodiče se rozvedli a on skončil v pěstounské péči. Po šesti letech se vrátil k biologické matce, která se mezitím provdala za násilnického řezníka. Syna posílala do internátních škol, odkud byl kvůli své nepoddajné povaze pravidelně vylučován. Utíkal také z domova. Jednou zkusil s kamarádem prchnout až do Spojených států, ale oba chlapci byli zadrženi v Bordeaux.
Mladý Alain se měl po vzoru svého otčíma stát řezníkem, ale v sedmnácti nastoupil k námořnictvu. Také z armády byl odejit. V závěru indočínské války ukradl vojenský džíp a sjel s ním do škarpy. Dvacáté narozeniny tak strávil ve vězení. Služba u námořnictva jej ovšem hluboce poznamenala. Osvojil si vojenskou disciplínu, smysl pro čest a hrdost na Francii. Oblíbil si také střelné zbraně, v jejichž sbírání pokračoval až do pozdního věku.
Po návratu do Paříže ve druhé polovině 50. let si Delon přivydělával různými námezdními pracemi v nechvalně proslulé čtvrti Pigalle. Svět zlodějů, gigolů a pasáků, založený na pevných přátelstvích a slibech věrnosti, ho fascinoval podobně jako prostředí armády. Odtud později zřejmě čerpal inspiraci při modelování svých zločineckých antihrdinů. V té době ale stále nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl stát hereckou hvězdou.
Málokdy dělal to, co se po něm chtělo
K filmu jej přivedla náhoda. Na pozvání svého přítele, herce Jeana-Clauda Brialyho, odjel v roce 1957 na festival do Cannes. Svou pohlednou tváří a drzostí zaujal amerického hereckého agenta, který ho vzápětí seznámil s hollywoodským producentem Davidem O. Selznickem. Ten Delonovi nabídl sedmiletý kontrakt pod podmínkou, že se naučí perfektně anglicky.
Delon, který v životě málokdy dělal to, co se po něm chtělo, dal ovšem přednost roli podvodníka ve francouzském krimidramatu Quand la femme s'en mêle (1957). V Hollywoodu tak neprorazil a nepodařilo se mu to ani později. Nedostatkem domácích nabídek ovšem netrpěl. Již o dva roky později si v milostném dramatu Kristýna zahrál po boku německé herečky Romy Schneiderové, ne první a zdaleka ne poslední z jeho osudových žen.
Delon neměl herecké vzdělání. Řídil se radami režisérů. Tu nejcennější mu údajně dal Yves Allégret: "Mluv stejně jako mluvíš se mnou. Dívej se stejně, jako se díváš na mě. Nehraj, žij." Delon později tvrdil, že v žádném filmu vlastně nehrál, protože každou roli žil. Jeho přirozený talent výborně využil jeho krajan René Clement, který z něj také udělal hvězdu.
V adaptaci románu Patricie Highsmithové V plném slunci měl Delon původně hrát menší roli milionářova synka. Přesvědčil ale Clémenta, že se víc hodí pro hlavní roli Toma Ripleyho. Působivost filmu spočívá v napětí mezi hercovým atraktivním zevnějškem a faktem, že ztvárňuje chladnokrevného vraha. Po tomto psychologickém thrilleru se o Delona začali přetahovat přední evropští tvůrci: Michelangelo Antonioni, Anthony Asquith nebo Henri Verneuil.
Pohledný filmový gangster bez emocí
V roce 1967 Delona navštívil režisér Jean-Pierre Melville se scénářem k Samurajovi. Herec ho přerušil s tím, že text čte už sedm minut a pořád v něm nezazněl žádný dialog. To mu stačilo. Našel svou vysněnou roli. Pod Melvillovým vedením vytvořil postavu samotářského nájemného vraha, který nedělá žádné zbytečné pohyby. Jeho disciplinovanému herectví je podřízena chladná estetika celého filmu, který později ovlivní Jima Jarmusche i Johna Woo.
Melville nejlíp pochopil, že Delon je dokonalý představitel lhostejných, přitom svůdných zločinců, kteří nedávají najevo žádné emoce. Hercův limitovaný mimický rejstřík se proměnil v jeho devízu. Před Melvillovou smrtí spolupracovali ještě na krimifilmech Osudový kruh a Policajt, které předznamenaly žánr, k němuž Delon inklinoval po většinu 70. a 80. let.
Populární příběhy o gangsterech a policajtech ale Delon prokládal odvážnějšími autorskými projekty, s nimiž obrážel áčkové festivaly. Spolupracoval s Jeanem-Lucem Godardem (Nová vlna) nebo Agnès Vardou (Sto a jedna noc), hrál v hlavní roli v jediném filmu filozofa Bernarda-Henria Lévyho Le Jour et la nuit. Navzdory množství umělecky ambicióznějších projektů ale Delon za svou kariéru získal pouze jednoho Césara a čestnou Zlatou palmu.
Nesmlouvavý Delon nebyl jen na plátně, ale také při hájení vlastní značky. Když inicioval vznik gangsterky Borsalino, do druhé hlavní role si vybral svého největšího hereckého rivala Jeana-Paula Belmonda. Tomu se ale nelíbilo, že na plakátech je jeho jméno pouze jednou, zatímco jméno Delona, který byl zároveň producentem, dvakrát. Jejich pře pokračovala mediální přestřelkou a soudem. Po letech se ale udobřili a v roce 1998 si znovu společně zahráli v akční komedii Poloviční šance.
Návštěvnost zmíněného filmu ale zůstala daleko za Delonovým očekáváním, načež s jistou ješitností oznámil, že odchází do důchodu. Bez pozornosti publika ale nevydržel dlouho. Krátce nato zaznamenal televizní comeback v seriálech Fabio Montale a Frank Riva.
Idol doby, která obdivovala chladné hrdiny
Spor s Belmondem nebyl jediným případem, kdy Delon strhnul pozornost ke svému chování mimo plátno. Byl jedním z podezřelých v případu vraždy svého řidiče a bodyguarda, budil kontroverzi podporou krajní pravice a trestu smrti nebo sexistickými výroky hájícími násilí na ženách. Sám se měl dopouštět domácího násilí na svých dětech i manželkách. Syna, kterého počal se zpěvačkou Nico, zas celý život zapíral. Na druhou stranu ale podpořil i Ukrajinu proti ruské invazi, kritizoval Donalda Trumpa a veřejně se vyjadřoval také pro ochranu životního prostředí (podepsal např. výzvu deníku Le Monde na záchranu planety). Byl zkrátka rozporuplnou osobností.
Alain Delon jako kdyby ani v soukromém životě neopouštěl zádumčivý svět mužských přátelství a násilí, který ho v mládí tak uhranul. Když v srpnu 2024 zemřel, média po celé Evropě psala o konci jedné éry francouzského filmu. Jeho smrt ale můžeme brát spíš jako dvojtečku než tečku, jako podnět ke kritickému zhodnocení díla, které po několik generací formovalo představu o mužské kráse i mužství.
Delonova kamenná tvář byla projekční plochou tužeb a rozporů. A také odrazem éry, která vyžadovala chladné, samolibé, nepolapitelné hrdiny. V tom možná spočívá jeho největší dědictví, ne v dokonalých rysech, ale v otázce, proč tolik potřebujeme své Delony, své ideály. A co se stane, když si přiznáme, že také ony jsou jen chybující, nedokonalí lidé.