Praha - Před udílením Oscarů se mluvilo o souboji dvou vyrovnaných soupeřů: thrilleru bratří Coenů Tahle země není pro starý a dramatu Paula Thomase Andersona Až na krev.
Oba získaly mnoho "předběžných" cen od kritických asociací, jež svým nezávislým úsudkem dodaly odvahu členům Akademie, často zaměstnancům velkých studií.
Čtěte více: Speciál: Oscary 2008 pro Coeny i Markétu Irglovou
Vyrovnanými soky byli Coeni a Anderson i na Zlatých Glóbech. Dost se proto sázelo na to, že kategorii Nejlepší film získají na Oscarech Coenové a nejlepší režii Anderson. U adaptovaného scénáře oba filmy vycházejí z knižních předloh a potenciál byl vyrovnaný.
Při oscarovém ceremoniálu však jasně dominovali Coenové, na Andersonův film "zbyly" sošky za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (Daniel Day-Lewis) a za kameru (Robert Elswit).
Přístupnější bratři
Důvody ale netřeba hledat v zákulisním spiknutí ani nespravedlivém přepočítávání hlasů (všechny nemají stejnou váhu). Příčiny výsledků, byť čistě hypotetické, pramení z toho, jaké ony dva filmy jsou a o čem jsou.
Je zřejmé, že oba snímky jsou esenciálně americké, ne ovšem typicky americké. Nemají bavit, ale konfrontují nás s tím, na čem stojí americké hodnoty. Coenové jsou ovšem celkově přístupnější a stravitelnější.
Právě "americké" náměty - a dojem, že jsou "aktuální" - určily, že v oscarovém klání nemělo nakonec šanci britské kostýmní melodrama Pokání, které by jindy splňovalo model kultivovaného snímku, jenž intenzivně jitří "věčné" (tedy historií neovlivněné) emoce a na který chodí masy.
Jak Tahle země není pro starý, tak Až na krev jsou geneticky vzato westerny. Snímek Coenů ukazuje souboj pytláka a nájemného střelce, jejž zpovzdálí a bez možnosti zasáhnout sleduje stárnoucí šerif.
Andersenův film zase ukazuje pionýrské úsilí při těžení ropy, kdy se z Divokého východu postupně stávala kapitalistická země.
Tahle země není pro starý se odehrává v 80. letech minulého století, ale vlastně jde jen o pokračování klasických pistolnických historek. Lze v něm identifikovat atraktivní žánrové vzorce. Zabiják Javiera Bardema navíc svou nezničitelností téměř připomíná Terminátora.
Další akademický odpustek
Akademie přitom čas od času ráda ocení film, který není viditelně umělecký - psychologické drama o smrtelné nemoci a spol. - ale naopak zařaditelný k populárním žánrům. Takto už byly pro Oscary rehabilitovány právě westerny (Tanec s vlky, Nesmiřitelní) i horory (Mlčení jehňátek) a gangsterky (Kmotr, Skrytá identita).
Nyní stálo za to přijmout mezi oscarově chápané umění thriller, neowestern, zabijácký film a film noir. Všechny tyto kategorie Tahle země není pro starý naplňuje. Je to vlastně akční, krvavý a napínavý snímek, jen puštěný na pomalejší rychlost a proložený úvahami na téma "současný, nesnesitelně a nevysvětlitelně násilný svět".
U posledních Coenů sice nenajdeme ironii a otevřené vtipkování, ale absurdita některých brutálních scén dovede pobavit. U dramatu Až na krev už není ani to.
V Andersonově filmu o nelítostném těžaři, který k smrti nenávidí ostatní lidi, nerozpoznáme zpětně nic útěšně žánrového.
Film se pouze odvíjí v období a na místech, kde se odehrávají pozdní westerny, ale veškerá romantika je pryč. Jako bychom se neměli čeho chytit.
U Coenů nacházíme postavu šerifa, která říká, že existovaly staré dobré, nebo aspoň lepší časy. Anderson naopak portrétuje tyto "staré dobré časy" stejně nemilosrdné jako ty dnešní a odhaluje příčiny, proč americký kapitalismus stojí na pilířích až nelidsky pojímané soutěživosti.
A koho to zajímá?
Poslední věc, která zřejmě zabránila Andersonovi získat za své mistrovské dílo Oscary v nejdůležitějších kategoriích, je jeho ostře proti-církevní a v některých momentech i ostře protináboženský charakter.
Andersonův film bez obalu tvrdí, že kapitalismus nestojí na křesťanských ctnostech, ale že chod společnosti řídí lidé bez ideálů, a naopak že víra v Boha má často podobu fanatického sektářství.
Odvahu ocenit takové dílo najdou filmoví kritici, akademici by něco takového nemohli dopustit. Už tak měla letošní show kvůli divácky nepříliš vstřícným filmům nejnižší sledovanost od roku 1974, kdy se měří ratingy.
Vidělo ji přibližně 32 milionů diváků, což je dokonce o milion méně než v roce 2003, kdy se vysílala den po invazi do Iráku. Kupříkladu loni Oscary přenášené stanicí ABC sledovalo přibližně 41 milionů lidí.
