reklama
 
 

Chico a Rita prožívají limonádových Sto roků samoty

16. 2. 2012 13:50
Animovaná romance vévodí festivalu španělských filmů

Praha - Může to znít paradoxně, ale jedním z nejsilnějších melodramat posledního období je asi španělský animovaný film Chico a Rita. Příběh talentovaného pianisty a okouzlující zpěvačky z poválečné Havany, kteří se na vlnách jazzu ocitnou až ve Spojených státech, představuje něco mezi Márquezovým románem Sto roků samoty a limonádovým příběhem v kulisách reálné historie předrevoluční Kuby.

Uchazeč o cizojazyčného Oscara je plný nostalgie, svůdné hudby a - přes povahu animovaného filmu - i smyslnosti. Vidět jej ve čtvrtek a v sobotu mohou diváci festivalu španělských filmů La Película, který probíhá do neděle v pražském kině Světozor (před rokem jej uvedl i teplický AniFest).

Dílko oscarového režiséra Fernanda Trueby je vizuálním zážitkem, který útočí na naše smysly a svou sladkobolnou zápletkou i na naši sentimentální duši. Divák se chvílemi ptá, jestli ještě sleduje skutečně animovaný film. Výtvarník Javier Mariscal nakreslil tancující Ritu, jíž vlaje sukně kolem boků, s takovou sensualitou, jež si nezadá s fotografií nalíčené slavné divy z 50. let.

Když spolu s Chicem projíždí autem ulicemi předrevoluční Havany, sugestivně před našima očima ožívá dekadentní svět, který byl „bordelem Spojených států“ - ale zároveň pomohl ke zrodu nového jazzu pod vlivem afrických či karibských rytmů.

Jinými slovy, animace zde neslouží k výtvarné zkratce ani nadsázce. Naopak vytváří nostalgický, snivý a omamný dekor skutečnosti, jež dávno zanikla. A přesto dodnes vyvolává fantazie, které se nám zdají opravdovější než fakta z učebnic dějepisu.

Podle režiséra byla popudem k filmu právě hudba - stačí si pustit trailer, abyste pochopili, že bez ní by nemělo smysl se na Chica a Ritu dívat. Trueba předtím natočil dokument Calle 54, při němž objevil zapomenutého kubánského hudebníka žijícího ve stockholmské emigraci. Další inspirací byl údajně styl upoutávek na kubánský jazz - před komercí po celá desetiletí chráněnou hudbou, která se dostala do světových vydavatelství až s fenoménem Buena Vista Social Clubu.

Příběh začíná v srdci zubožené Havany; vzpomínáním starce na mládí a na kubánskou belle epoque, kdy tamní pianisté jezdili do Spojených států hrát novou rychlou hudbu natolik plnou not a emocí, že na ni už nešlo tancovat. Dizzy Gillespie se nechal opakovaně slyšet, jak jej ovlivnilo setkání s Kubáncem Chano Pozem.

Hudba zde symbolizuje smyslnost, touhu a temperament, jenž probouzí ruce, nohy, boky i pohlavní orgány. Zároveň film rychle směřuje k sentimentálnímu románu, jemuž vše odpouštíme, neboť je nám z něj tísnivě i sladce smutno. Vroucí barvy animovaného světa tomu dodávají vzlet, šarm a vizuální scény, v nichž mají Kubánci hluboké oči a ženy plná ňadra.

Mariscalova precizní animace zčásti kopírující realitu je pozoruhodná i svým tempem, ekvilibristickým zvládnutím tanečních sekvencí a atmosférou opálených těl a vlahého města, v němž září jednou slunce a jindy neóny tanečního parketu.
Hlavní hrdina Chico (mluví Eman Xor Oña) potkává svůdnou zpěvačku, která si přivydělává na ulici potěšením i prostitucí pro americké turisty. Rita (Limara Meneses) nazpívá jeho nejkrásnější písničku, s níž posléze vyhrají soutěž v rádiu.

Kolem žárlivého a ješitného pianisty se však točí další ženy, Ritu se pokouší Chicovi ukořistit americký manažer v "kreativním průmyslu". Rita tak brzy opouští zpitého milence a odjíždí na turné. Od té chvíle se pak odvíjí příběh míjení a nešťastné lásky, který nás z havanského předměstí zavádí až do New Yorku či luxusních klubů Las Vegas, k pracháčům a agentům se slávou a bohatstvím.

Chico hraje na piano ve velkém orchestru, z Rity je filmová diva. Mondénní svět lákadel však nemůže utěšit osamělé protagonisty, kteří se již nemohou k sobě vrátit. Ocitají se v pasti okolností a finančních zájmů, ale nakonec se stávají hlavně obětí skrytého amerického rasismu. Obdivují jejich virtuózní hudbu či krásu, ale drží je jako ve vězení. 

Pianistu naveze americký producent do zátahu protidrogového komanda, čímž dosáhne jeho vyhoštění ze země do revoluční Kuby. Naopak Rita se tu upíjí jako uctívaná zpěvačka a herečka, která však nemá právo ani promluvit na novoroční slavnosti.

Strastiplný a smutný milostný příběh odráží i peripetie poválečné historie, která izolovala Kubu, takže milence od sebe dělí i železná opona studené války. Jen namísto Fidela Castra či Che Guevarry vidíme spíše skutečné postavy jazzových dějin včetně Charlieho Parkera.

Filmu se podařilo za velké pomoci stejně vyladěné hudby (skladby Thelonia Monka, Gillespieho, Colea Portera či Tita Puenteho) zachytit sladkobolný prožitek smutku nad příběhem jednoho velkého míjení a neporozumění. Divák už od první třetiny filmu čeká hlavně na to, jestli se Chico s Ritou znovu najdou.

Čeká, jak dopadne nešťastná pohádka o světě, v němž člověk postupně všechno ztrácí - lásku, slávu, talent, peníze a nakonec i naději. S postupujícím věkem zůstávají pouze vzpomínky, písně a útržky okamžiků, kdy byl na chvíli šťastný. Režisér Trueba na nás narafičil „festival nostalgie“ a zkouší, jestli pohne i kamenným srdcem.

autor: Michal Procházka | 16. 2. 2012 13:50

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama