Cannes - Reality - nový film italského režiséra Mattea Garroneho, který je u nás známý snímkem "mafiánského realismu" Gomora, načal již třetí den letošního canneského festivalu.
Garrone soutěží se svéráznou komedií ze současného světa ovládaného médii. Vypráví o člověku, který chce za každou cenou hrát v italské verzi pořadu Big Brother.
S respektovaným italským filmařem přijeli do Cannes režisérovi oblíbení neapolští lidoví protagonisté, kteří ozvláštňují obvyklé anorektické průvody hvězd po červeném koberci. Přiznám se, že mě nejvíce fascinuje fyzické herectví Nella Ioria, který je s to zabrat opravdu celý prostor filmového plátna.
Garroneho snímek je něco zcela jiného, než bychom očekávali po Gamoře, byť poznáváme režisérův pozorovatelský styl i zájem o příběhy obyčejných Italů z jihu. V Reality se objeví někteří protagonisté z Gomory - například Ciro Petrone, který hrál onoho vytáhlého kluka, co ukradl zbraně a ve slipech s nimi střílel po jezeře. Jinak jsme se přestěhovali z mafiány ovládaného předměstí na klidné chudé náměstí ve staré zástavbě města. Místní se starají spíše o to, jak si lacino přivydělat trochu peněz navíc. Popíjejí hlučně kávu nebo se modlí v kostele.
Italský autor si vyzkoušel "felliniovskou" komedii (s magickou hudbou Alexandera Desplata) přecházející mezi skutečností a světem televizní zábavy, byť si pod tím nepředstavujme žádnou řachandu. Jediný, kdo se opravdu směje od plic, je na závěr filmu hlavní protagonista filmu Luciano (Aniello Arena).
Jinými slovy, vznikla sladkohořká satira plná pochopení pro omezenost současné bídy, která jedovatě střílí do snadného terče. Sleduje, jak se obyčejný prodavač se smyslem pro legraci a zábavu, který je oblíbeným vypravěčem pro přátele, nechá pobláznit světem televize. Na popud svých dětí se zúčastní obřího konkurzu italského pořadu Big Brother, aby začal snít o tom, jak bude s to vstoupit na obrazovku do společenství zbožštěných hvězd topících se v penězích.
Film nepřehrává mnoho pikantností scén z Domu Grande Fratella, spíše evokuje obecně jeho až náboženskou moc pro oddané italské diváky. Zatímco vyhlíží oznámení výsledků výběru, otec od rodiny s dvěma dětmi na krku nabývá postupně dojmu, že jej na každém rohu špehují lidé od televize, aby si ověřili jeho kvality pro televizní pořad. Začne sám od sebe žít, jako by už byl v pořadu Big Brothera - plní pomyslné úkoly, imituje televizní idoly a hlavně se snaží vystříhat jakékoliv ostudy.
Lucianův rodinný život se díky Velkému bratru převrací vzhůru nohama. Prodá rybárnu, aby si nechal vytapetovat byt. Začne rozdávat nábytek místním pobudům, aby prokázal dobročinnost. Celé dny vysedává v obýváku, aby trénoval televizní stupidní zábavu.
Možná Garronemu měl někdo říct, že dnes není Big Brother až takovým fenoménem, když si lidstvo mezitím vynalezlo jinou revoluční platformu exhibice - Facebook. Snad nelze točit "komedii", když jenom běháte s kamerou kolem herců a snažíte se "zachycovat" bizarní realitu diváků nováckých cool a joj formátů samu o sobě. Nicméně autor to myslí dobře a snaží se v podtextu ukázat, jak chorobnou a ničící závislost způsobuje svět voyeuristické televizní zábavy. Aniž by sklouzl k moralizování a mávání rákoskou před kamerou. Lucianův psychopatologický případ rozpadu individuality je vlastně dojemný. V jeho dychtivých grimasách po televizní show vidíme italského šaška v teplákové soupravě, který vzdáleně vypadá i trochu jako "něco podobného" Edwardu Nortonovi.
Na druhou stranu se Garrone neodvážil více rozvíjet minipříběhy celé Lucianovy rodiny trpící jeho obludným snem, které byly dost slibné. Takhle to je trochu více sled anekdot prosťáčka, snícího o katapultaci na nějakou televizní planetu.
Čtěte také
