Stejně jako v předchozích filmech mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iňárritua a scénáristy Guillerma Arrigy Amores Perros a 21 gramů, i tady se proplétá - a v závěru protne - několik osudů. Jenže film sedmkrát nominovaný do oscarového klání se zříká touhy vyprávět silný příběh, a to mu podlamuje nohy.
Američanka Susan je na zájezdě v Maroku zraněna zbloudilou kulkou, její manžel Richard zoufale hledá lékařskou pomoc. Nechtění dětští pachatelé zranění z řad marockých pastevců zatím prchají před honem na teroristy. Susaniny malé děti jejich chůva vezme do Mexika na svatbu svého syna a mladá hluchoněmá Japonka zatím řeší traumata svého dospívání.
Všechny ty příběhy spolu pochopitelně souvisejí, odvíjejí se paralelně a nakonec do sebe zapadnou. Vypovídají o neschopnosti dorozumění mezi lidmi; nejen mezi národy, ale i mezi krajany. Hrdinové se jako vetřelci ocitají v cizích zemích nebo v případě Japonky ve své zemi bez jazyka: neznají jejich pravidla a zvyky, nerozumí.
Tohle průhledné poselství o "Ill communication" a babylonském zmatení jazyků prostupuje celý film. Od distribučního sloganu "Naslouchej" přes tu mozaiku osudů ze tří kontinentů. Nedorozumění vedou ke vzájemnému strachu mezi hrdiny a "domorodci" a následně ke konfliktům a zbytečným úmrtím. A přitom by stačilo jen trochu empatie a dobré vůle....
Film se snaží o jistou intimitu, křehkost a komornost, která je ovšem trochu v protikladu se záměrem o silném a velkém poselství, které ještě podporuje stejně velkolepá obrazová stylizace.
Jako by to měla být antiteze k barevnému světu hladkého globálního konzumu, který se dá provozovat kdekoli na světě. Jenže ve výsledku se vlastně nic nestane, všechny příběhy končí do ztracena; katarze mnohdy typových, byť dobře zahraných postav se nedostavuje.
Nehledě na to, že příběh je tentokrát zaplétán nepříliš důmyslně. Odvíjí se v pomalém tempu, takže trvá dvě a půl hodiny a k tomu je prošpikován naschvály a podivnými nerealistickými náhodami.
Dojde tak i na řadu nespravedlností, s kterými se hrdinové potýkají: hluchoněmé Japonky jsou zneužité místními mladíky, turisté před Richardovým zoufalstvím odjedou, aby nemuseli řešit problém zraněné Susan, američtí celníci pronásledují a zatknou bezdůvodně chůvu Amelii a maročtí policisté střílí po neozbrojených dětech.
Symbolicky efektních motivů je tu víc než dost, ale svůj půvab vlastně mají spíš scény, které ilustrují a dotvářejí atmosféru - bezprostřední veselí na mexické svatbě s Gaelem Garcíou Bernalem rdousícím před vyděšenými Američánky slepici nebo intimní trauma amerického manželského páru, který se sympatickou uměřeností hrají Cate Blanchettová a Brad Pitt.
Vše ostatní činí z Babelu film spíše důstojně modelový. Nedorozumění mezi lidmi, ilegální přistěhovalectví, život s handicapem i strach z terorismu, to všechno jsou témata a traumata dneška, ale Iňáritu chce tolik ukázat na jejich palčivost, až mu nezbyl čas pro ty, kdo je prožívají.
Je a není s podivem, že se takhle nechali uhranout američtí akademici. Připojit se k tématu, které je nejen vážné, ale také intelektuálně in, nemůže nikdy uškodit, o tom svědčí i záplava patetických recenzí. Scorseseho gangsteři mohou proti Babelu v boji o Oscara vytasit jen pistole a Malá Miss Sushine brýlatý kukuč, ale života i smrti je v nich víc.
Babel, USA 2006. Scénář Guillermo Arriga, režie Alehandro González Iňárritu, kamera Rodrigo Prieto, hudba Gustavo Santaolalla, hrají Brad Pitt, Cate Blanchettová, Gael García Bernal, Koji Yakusho, Adriana Barrazza, Rinko Kikuchi a další. 142 minut, distribuce Bioscop.
