Bertolucci, který byl držitelem čestné Zlaté palmy z festivalu v Cannes, patřil k nejznámějším evropským režisérům 2. poloviny 20. století. Značný mezinárodní ohlas mu vynesla sága o posledním čínském panovníkovi Poslední císař z roku 1987, oceněná devíti Oscary, či epos o střetu tibetského buddhismu a moderní americké kultury Malý Buddha z roku 1993. Bertolucci ale také způsobil mimořádný skandál roku 1972 erotickým filmem Poslední tango v Paříži.
Jeho snímky obsahovaly téměř psychoanalytický portrét postav, mnohé se odehrávaly na pozadí skutečných politických událostí, často pracovaly s erotickými záběry a také odkazovaly na jiná díla světové kinematografie.
Typickým amalgámem těchto témat byl Bertolucciho předposlední titul Snílci z roku 2003, jímž se autor částečně vrátil k někdejším kontroverzním začátkům. Dekadentní příběh netradičního milostného trojúhelníku v podání herců Michaela Pitta, Evy Greenové a Louise Garrela se odehrával na pozadí studentských nepokojů v roce 1968 v Paříži. Nechyběly v něm odvážné erotické scény ani intelektuální debaty o filmu.
Bernardo Bertolucci se narodil 16. března 1940 - některé zdroje uváděly rok 1941 - v severoitalské Parmě. Talent zdědil po otci, básníkovi a filmovém kritikovi Attiliovi Bertoluccim, který se přátelil například s režisérem Pierem Paolem Pasolinim.
Jako mladík Bertolucci získal několik literárních cen a zapsal se na studia moderní literatury na univerzitě v Římě, ta ale nedokončil. U filmu začal v roce 1961 coby Pasoliniho asistent při natáčení dramatu Accattone.
Bertolucciho debutem, natočeným ještě pod silným vlivem Pasoliniho pohledu na svět, se roku 1962 stal snímek Smrt kmotřička, inspirovaný případem z černé kroniky. V jeho následujícím filmu Před revolucí z roku 1964 se politika odrazila na příběhu levicově orientovaného mladíka, bouřícího se proti společenským konvencím. "Bertolucci čerpal inspiraci v rodném parmském kraji; využitím důvěrné znalosti prostředí poskytl pronikavou, i když formálně velmi cizelovanou a křehkou studii mladíka, který se pokouší o chabou vzpouru proti rodinnému předurčení, ale pak se zřekne levicových názorů a vpluje do stojatých vod středostavovského poklidu," napsal o snímku kritik Ljubomír Oliva v knize Filmová Itálie.
S fašistickou minulostí se Bertolucci vypořádal v Konformistovi z roku 1970, kterého natočil podle románu Alberta Moravii. Za scénář k tomuto odsuzujícímu portrétu muže, jenž se zaprodal fašistickému režimu a zradil svou minulost, zásady i přátele, byl režisér nominován na Oscara. Hlavní roli v Konformistovi ztvárnil Jean-Louis Trintignant.
V roce 1972 pak režisér způsobil poprask Posledním tangem v Paříži. Příběh staršího Američana (hrál ho Marlon Brando), který hledá útěchu v anonymním sexu s mladou Francouzkou, byl některými označen za perverzní pornografii, podle jiných změnil kinematografii. V roce 1976 byl Bertolucci kvůli filmu odsouzen a poté odešel z Itálie, kam se vrátil asi po deseti letech. Tango si kromě zákazu promítání vysloužilo i dvě nominace na Oscara.
Výjimečným dílem, ne jen délkou, je Bertolucciho pětihodinová epopej Dvacáté století (1976), která na osudech kamarádů z dětství (Gérard Depardieu a Robert De Niro), stojících na opačných koncích nejprve jen sociálních a posléze i ideologických, vykresluje Itálii první poloviny 20. století.
Ohlas pak režisér sklidil za "východní velkofilmy" - ságu o posledním čínském císaři z roku 1987 a epos o střetu dvou rozdílných světů Malý Buddha (1993).
První film, do češtiny překládaný jako Poslední císař, je kronikou historických zvratů, které zmítaly nejlidnatější zemí světa ve 20. století: Pchu I byl korunován císařem ve třech letech a mládí strávil v izolaci za branami Zakázaného města, aby se poté opakovaně stal vězněm vlastní země i loutkou v rukou cizích mocností. Dožil jako zahradník. Film vznikl na základě Pchuovy autobiografie z poloviny 60. let. Z devíti Oscarů pro snímek Bertolucci převzal sošku za režii a za adaptovaný scénář.
Režisérova celoživotní tvorba došla ocenění v roce 2007 na festivalu v Benátkách, kde obdržel Zlatého lva. Má i čestnou Zlatou palmu z festivalu v Cannes z roku 2011.
Bertolucci byl od roku 1990 podruhé ženatý s režisérkou a scenáristkou Clare Peploeovou, která pochází z Tanzanie. Jeho první ženou byla o sedm let starší herečka Adriana Astiová.
Bertolucci byl ještě za minulého režimu hostem festivalu v Karlových Varech. Ten také roku 2013 uvedl téměř dvouhodinový dokumentární snímek Bertolucci o Bertoluccim, v němž režisér vykládá o svých oblíbencích Jeanu Renoirovi či Jean-Lucu Godardovi nebo o tom, že muzikál je esencí filmu.
Bernardo Bertolucci interview (1994) https://t.co/mWsFIQ0moU @YouTubeさんから
— Kotaro Chiba (@kotaro_c) December 5, 2017
