Berlín (od našeho spolupracovníka) - Festivaly obvykle zahajuje příjemný, leč nepříliš soutěžní film. Letošní Berlinale je jiný případ. Grandhotel Budapešť je zatím nejlepší snímek Wese Andersona vůbec a s 2,8 body si nevede špatně ani v kritické porotě festivalového deníku Screen.
S těsným náskokem (3 body) je tu největším favoritem na Zlatého medvěda domácí drama Kreuzweg (Stations of the Cross) od Dietricha Brüggemanna o dospívání mladé křesťanky.
Řecký úder
Mne zaujala především dvě introspektivní dramata. Řecký Stratos od Yannise Economidese je úder těžkým kladivem přímo na plíce.
Stratos po nocích válí těsto v pekárně, přes den vraždí lidi. Pomocí vydělaných peněz se snaží dostat ven z vězení kumpána, který mu tam zachránil život. Stratosův nejlepší kamarád je chromý Makis se svou ženou Vicky, která se živí jako prostitutka. Potřebují zaplatit dluhy. A když je třeba zaplatit dluhy, vezme Viki cokoli.
Režisér tvrdí, že film není kritikou nebo zrcadlem pokrizové řecké společnosti. Tohohle dojmu se ale sotva zbavíte, když vidíte Stratose, jak čeká na vrakovišti moderních, ale opuštěných autobusů na svou oběť. Společnost se ve filmu rozpadá jako staré cihly a Stratos těmi ruinami proplouvá s neměnnou, smutnou a vrásčitou tváří.
Snímek klade na publikum bohužel extra nálož ve zbytečně doslovných záběrech i v tom, že vedlejší postavy hodně křičí a opakují své věty. Pořád se opakují. Přesto vás Stratos nepustí, nenechá vydechnout, tak jako zlomenina žebra.
Návrat vítězky
Ještě větším zážitkem pro mě byla nová Claudia Llosa a její drama Aloft. Má příchuť náboženských kultů a epických snímků Terrence Malicka.
Kamera krouží okolo postav, zachytává odlesky slunce, vnímá figury v kulisách mrazivé kanadské přírody, jejíž majestátnosti se lze nanejvýš poddat. Jennifer Connelly hraje matku dvou synků, ovšem na Ivana klade velké nároky, protože Gully je těžce nemocný. O dvacet let později je z Ivana (Cillian Murphy) sokolník. Má krásnou ženu a dítě. Z klidu ho vytrhne reportérka Jannia v podání Melanie Laurent a ptá se na jeho matku. Ivan s ní nejprve nechce mít nic společného, pak se ale s Janniou vydá po matčiných stopách přes zamrzlé jezero.
Claudia Llosa před čtyřmi lety na Berlinale vyhrála s dramatem Mléko smutku. Aloft je její anglicky debut, do kterého se jí podařilo získat skvělé obsazení, film navíc oplývá kouzelnou kamerou. Prolínání dvou dějových rovin působí zpočátku jaksi zmatečně, ale když vydržíte první turbulence, budete bohatě odměněni - tohle je syrové, studené drama bez vysvětlivek.
