Rozhovor - Jeho takřka dvoumetrová výška prý zapříčiňuje podivnou perspektivu, kterou sleduje svět. S touto nadsázkou popisují nejrůznější hudební ikony styl proslulého hudebního fotografa, režiséra více než dvou desítek videoklipů a nyní už i filmového debutanta.
Anton Corbijn přijel do Prahy, aby se zúčastnil zdejší premiéry svého prvního celovečerního filmu Control. Životopisného snímku, který mapuje sedm let v životě Iana Curtise, frontmana kapely Joy Division, která nastartovala fotografovu kariéru.
Pozdější spolupracovník a tvůrce vizuálního stylu U2 i Depeche Mode ještě působil unaveně po londýnském večírku, přesto se snažil dostát pověsti příjemného chlápka.
Už podle způsobu vzniku a zvoleného námětu je Control film, který pro vás musí být velice osobní a intimní. Plánujete vůbec, že byste se pustil do jiného natáčení, nebo jste si svoje splnil?
Když jsem natáčel, tak jsem Control pokládal za svůj jediný film. Ale když je po všem, cítím, že bych rád pokračoval a natočil i látku, v které nejsem tak emocionálně angažovaný. Naneštěstí (usměje se) je Control tak úspěšný, že posledních šest měsíců mluvím jen o něm a vůbec nemám šanci začít cokoli nového. I když jsem přečetl mnoho scénářů.
Změníte žánr?
Zcela. Bude to naprostá fikce a rozhodně ne černobílá.
Do Control jste vložil vlastní peníze. Ani na tak atraktivní látku Vám nikdo nechtěl poskytnout prostředky, nebo jste chtěl mít Control pevně pod kontrolou?
Vždycky chci mít kontrolu. Ale ne, vážně. Dostali jsme se do situace, kdy natáčení uvízlo, neměli jsme peníze; ačkoli byli sponzoři, ale reálně nikdo nic nepodepsal. Jenže já už měl lokace, zamluvené herce, předplacené studio. Nechtěl jsem všechny poslat domů s tím, že za čtyři měsíce se to třeba změní, protože bych určitě ztratil herce. Tak jsem se rozhodl, že do toho vložím vlastní úspory.
| Čtěte také: Ian Curtis přece jen zkontroluje i česká kina Corbijn: To nejlepší z jeho klipů na YouTube |
Mělo to být na pár týdnu, ale vyklubaly se z toho tři měsíce. A to už je dost. Všichni moji přátelé i právníci mi radili: Nikdy to nedělej. - Ale fakt je ten, že kdybych to neudělal, Control by nevznikl. A protože je tolik úspěšný, snad se mi to vrátí.
Pro umělce je pochopitelné, že investuje svoje peníze do své tvorby, dělal jsem to s fotografií, přestože to byly menší obnosy. Létám po celém světe, abych pořídil něčí snímky, a hradím si to sám, protože chci. Ale radši už bych financoval svoje věci míň, protože zrovna teď jsem prodal svůj dům.
Váš styl je hodně podmíněný fotografickou praxí. Obrazy jsou statické, jen lidé se v nich pohybují. Byl to záměr nebo si prostě nemůžete pomoct?
Trochu obojí, film se odehrává v 70. letech. A sedmdesátky byly rozhodně pomalejší než dnešek zvlášť na severu Anglie. Tedy zčásti proto a zčásti, že to tak mám rád. V době, kdy se dá využít spousty technologie, jsem chtěl mít Control klidný. Proto je i poměrně tichý. Někdo říká, že to je hudební film, ale s tím naprosto nesouhlasím. Všimneš si, když nastoupí hudba, protože jí předchází takřka ticho. Vypustili jsme i spoustu zvuků, kterými jsou dnešní filmy přesycené.
Hudba Joy Division vás jako hlas sirény vytáhla z holandské vsi do Británie. I v příběhu Iana Curtise figuruje motiv vymanění se z maloměsta. Cítíte tu ideu jako společnou?
Malinko. Jistě, pocházím z malé vsi a to vám nastaví smysl pro proporce tak, že vše, co je mimo - tam venku - se zdá být větší. Hudba a film pro mě symbolizovaly vzrušující život. Úvodní scéna, kdy si Ian přináší domů novou desku, nevěnuje nikomu v bytě pozornost, jde rovnou do pokoje a pustí si ji - Tak jsem žil já.
Pro dnešní dospívající to je nepochopitelné, hudba je pro ně něco, co je zadarmo, download, na kterém nesejde, ale v sedmdesátých to byla jedna z mála věcí, která tě odlišovala od rodičů. Bylo to rebelské. Dnes už ne.
Je o vás známo, že při natáčení videoklipů máte často minimální, půlstránkové scénáře. Jen pár vizuálních nápadů. Při práci na Control jste ale tenhle postup musel určitě změnit.
Bezesporu. Ke všemu původní producenti už zadali scénář autorovi, který jej donesl a nechtěl se se mnou bavit. Ne že by mě neměl rád, prostě chtěl dělat sólo. Takže jsem se musel s tím textem sžít, projít si ho a přizpůsobit svojí vizi, což byl v mém podání hodně pomalý proces. V klipech si vymýšlím vlastní příběhy, ale tady byl už daný.
Navíc jsem z původního střihu vyndal téměř 60 minut - první verze Control měla tři hodiny. Líbí se mi tempo filmu, chtěl jsem ho udržet pomalé, proto jsem dával pryč celé scény, zvlášť raná léta; nechtěl jsem za žádnou cenu střihem zrychlit divácký zážitek.
Spolupracoval jste s mnoha rozličnými kapelami. Vytvořil jste vizuální styl Depeche Mode, fotil U2, ale také R.E.M., Nicka Cavea nebo Travis. Všichni zmínění interpreti mají zcela jinou image, reprezentují jiné hodnoty, mají jiné publikum. Jak moc to berete při focení v potaz?
(přemýšlí) Pokud mluvíme o kapelách ale ty rozhodně nepředstavují těžiště mojí fotografické praxe! - tak ano. Můj přístup k U2 je zcela jiný než k Depeche Mode. U2 chtějí být hodně velká hlasitá rocková kapela, chtějí činit velká prohlášení a to Depeche nezajímá. Depeche nejsou příliš zapojení do přípravy vizuálů, zato U2 si je hlídají od počátku. Už proto můžu pracovat jen s omezeným počtem kapel, protože těch, za které by byl člověk schopný myslet, nemůže být moc. Nezvládl bych to.
Vaše fotografie jsou okamžitě identifikovatelné. Už od toho prvního slavného portrétu Joy Division z roku 1979. Nejen co se týče kompozice vždy u vás hraje podstatnou roli velké zrno a kontrast. Pokládáte to za svůj rukopis?
Do jisté míry, nezříkám se toho, ale fotím na filmy, které si může pořídit každý. Jen na okraj Control není zrnitý tam je to jiné. Ale rád bych si myslel, že hodnota mých fotografií má víc co do činění s obsahem než s jejich formální stránkou.
Ovšem! - nakonec při zážitku prohlížení fotografie záleží na všem. Záleží na kompozici, záleží na barevnosti, na zrnu. Pomůže vám to přenést sdělení. Ale jen tohle nestačí. Hodně lidí mě kopíruje, ale vždycky to dopadne jinak. Chybí jim obsah, protože moje forma, můj styl, je snadno napodobitelný.
Přes tenhle vážný přístup vás všichni, s kterými jste fotografoval, popisují jako veselého chlapíka, který srší fórky. Je to vaše strategie, jak uvolnit napětí?
Jsem nerad, když si fotografovaní myslí, že jde o bůhvíjakou důležitou věc. I mně by se špatně dělalo, kdybych cítil tenhle tlak. Připadal bych si jako v práci. (Směje se) A to nechci. Navíc s sebou netahám prakticky žádné vybavení, proto může pracovat poměrně jednoduše a není důvod předstírat, že to je nějaká velká událost. Navíc spoustu lidí už fotím dlouhá léta. Toma Waitse skoro třicet, U2 přes pětadvacet. Jsou to přátelé.
Už proto jste mohl vydat knihu U2 and I.
Tu knihu jsem musel vydat, protože jsem zjistil, že to je naprosto unikátní materiál. Neexistují jiný případ, že by si kapela držela fotografa po tak dlouhou dobu a on zachytil její nejdůležitější momenty. Když mi to došlo, uvědomil jsem si, že to musíme oslavit. Sice jsem práci na knize odsouval, protože to je úmorné, ale nakonec jsem si vzal čytři měsíce volno a prošel si celý archiv.
Je to dobrá kniha, ukazuje jak můj růst jako fotografa, tak jejich vývoj od chlapců po dospělé muže. Mění se jejich postoje před kamerou. Když začínali, nevěděli, co si před kamerou počít, teď chtějí v jedné fotografii vyjádřit vše. Největší změna se samozřejmě odehrála mezi Joshua Tree a Achtung Baby.
Jste ten, kdo se snaží vyjít vstříc jejich vizi sebeprezentace, nebo je tlačíte do experimentů a podřizujete vlastním nápadům?
Obojí. Bonovy nápady jsou vždy enormní a moje skromné. Takže se potkáváme někde uprostřed. Možná jeho velké myšlenky umím svými fotografiemi přeložit do takového tvaru, aby jim každý porozuměl. Nedávno jsem s ním probíral nápady na svůj nový film a on říkal: Přímo to vidím, jak velké budovy vyletují do povětří. - Jenže já ho přerušil; měl jsem na mysli spíš malou vesničku.
