Třeboňská přehlídka Anifilm i letošním ročníkem potvrdila, že patří k nejvíce rodinným akcím svého druhu. Zdejší program zhruba 500 animovaných filmů různé stopáže nabídl podívanou pro diváky všeho věku. A do parku, kde na nejmenší čekal stan s divadelními pohádkami, to z festivalového centra bylo jen pár kroků.
Přesto letošnímu Anifilmu vévodila tvorba, která pro děti rozhodně není. V centru nesoutěžního programu i mnoha soutěžních sekcí stály animované dokumenty. Tedy žánr, který vznikl v roce 1918, když slavný průkopník animace Winsor McCay vytvořil dosud nejdelší animovaný snímek Potopení Lusitanie.
Jeho dvanáctiminutová rekonstrukce potopení křižníku německou ponorkou za první světové války vznikala 22 měsíců a obsahovala 25 tisíc kreseb dokumentujících událost. A jako by dodnes celý tento "hybridní žánr" animovaného dokumentu poháněly válečné události.
K jeho renesanci a současné oblibě došlo v roce 2008, kdy autobiografické válečné drama Valčík s Bašírem izraelského režiséra Ariho Folmana vyhrálo na festivalu v Cannes hlavní cenu Zlatou palmu. I tento snímek byl letos promítán v Třeboni v historickému průřezu žánrem zkráceně zvaným Anidok.
Společenská témata rezonovala také v krátkometrážních českých soutěžních příspěvcích. Studentský snímek Gambler na ploše pár minut ze změti výpovědí skutečných hráčů, dotvořených animovanou změtí blikajících automatů, vytvořil chaos, jaký se odehrává v hlavě závislého.
Už dříve oceňovaný film Spolu sami - postavený na výpovědích mladých lidí, kteří přišli o jednoho z rodičů, a na citlivé animaci schopné zachytit to, co hraný materiál obvykle neumí - získal v mezinárodní studentské soutěži zvláštní uznání.
Ale především podobně syrové či pohnuté autobiografické, historické a válečné snímky na Anifilmu takřka ovládly letošní mezinárodní soutěž celovečerních filmů pro dospělé. Nebýt animované formy, diváka by při čtení festivalových anotací skoro napadlo, že zavítal na lidskoprávní festival dokumentární tvorby Jeden svět.
Snímek Funan ukázal hrůzy Pol Potova diktátorského režimu v Kambodži v druhé polovině 70. let minulého století, titul Další den života zavedl diváky do stejné doby, do občanskou válkou sužované Angoly. A politických událostí se částečně dotýkal také kanadský debut Ville Neuve, který se odehrává na pozadí referenda o nezávislosti Québecu v roce 1995.
Horor z časů Pinocheta
Všechny tyto celovečerní snímky ale nakonec převálcovalo dílo, které mělo k realitě zdánlivě nejdále: chilské experimentální drama s pohádkovými i hororovými prvky Vlčí dům. Celovečerní soutěž nakonec po právu vyhrálo. Přestože jde o svérázné převyprávění známé pohádky O třech prasátkách, v pozadí je velmi skutečná a nepohádková událost, o níž film s brutální přesvědčivostí alegoricky hovoří.
Jak napovídá úvodní sekvence Vlčího domu, vyvedená v duchu propagandy, film pojednává o skutečné nechvalně známé náboženské kolonii, již v Chile založil bývalý nacista Paul Schräfer a po desetiletí ji spravoval za posvěcení vládnoucího režimu diktátora Augusta Pinocheta.
Protagonistka Marie prchne právě z této kolonie a v lesích nalézá domek s prasátky, která z kolonie utekla už dříve.
Od té chvíle se uvnitř domu začíná odvíjet surrealistický horor, v němž mají hlavní slovo všemožné animační techniky. Ty odrážejí zdivočelou imaginaci i hrůzy tehdejšího chilského režimu a působí, jako kdyby český surrealista Jan Švankmajer ve své tvorbě ubral na grotesknosti, zato desetkrát přidal na šílenství.
Loutky v životní velikosti, animování skutečných předmětů, využití papíru i skla - to vše vytváří halucinační peklo, kde se předměty i postavy zvětšují a zmenšují, případně se propadají do okolních zdí.
Nakonec tedy o skutečnosti nejsilněji vyprávěl snímek, který k ní měl nejdále. A který o ní hovořil nikoli za pomoci faktů a ilustrací, ale vytvořením svébytného vesmíru, jenž dovedl přenést na diváky děs morálně pokřiveného světa a režimu s mnohem větší intenzitou.
Film podle Kapuścińského
Snímek Další den života fungoval v některých jednotlivostech, ve snovém detailu, který zachytil drsnost války, či ve scéně ukazující, jak může špatný pozdrav na bezpečnostním checkpointu člověka za války stát život. Ale coby dílo stojící na knize polského novináře Ryszarda Kapuścińského nedovedlo plnohodnotně převést sílu reportážního textu do audiovizuální formy.
Věty o povaze války působí pateticky, když jde jen o občasné výňatky z obsáhlého proudu textu. A jindy se naopak snímek poněkud rozpadá dramaticky a působí paradoxně odtažitě - i kvůli realistické animaci, která v autentičnosti prohrává se skutečnými dokumentárními záběry, jež se ve filmu pravidelně objevují.
Drama Funan, které na osudu jedné rodiny vykresluje hrůzovládu Rudých Khmérů v Kambodži, je mnohem sevřenější. A tento vítěz prestižního festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy ukazuje strasti i utrpení spíše mezi řádky, to nejdrsnější se obvykle odehrává mimo záběr.
Přesto ani Funan zcela nevybalancuje pohyb na hraně patosu, možná i proto, že je vyprávěný způsobem, který může oslovit také mládež. Přesto působivá, detailní animace i místy skvělý cit pro tempo a střídání perspektivy ukazují, s jako silou lze o nesvobodě vyprávět pomocí vhodně zvolené kresby.
Ani další snímek Ville Neuve zcela nezvládl převod literárního díla do animované podoby. Jemná kresba tuší odráží subtilní tóny melancholického psaní Raymonda Carvera se střídavým úspěchem, byť se mnohdy dotkne intimního detailu a osobních prožitků protagonisty - alkoholika Josepha, který hledá kontakt s rodinou i společností.
Přes veškeré dílčí výtky přehlídka zahraničních celovečerních titulů z letošního Anifilmu přináší vhled do trendů, které slaví úspěch na největších festivalech. A také pozoruhodnou zprávu.
Byť je dnes v módě hledat cesty, jak pomocí animace dokumentovat svět, kreslený či loutkový film stále umí o realitě s největší silou vyprávět, ne když se jí snaží přiblížit, ale když se co nejvíce utrhne ze řetězu. Neboť animace na rozdíl od hrané tvorby skutečnost nezachycuje. Animace ji tvoří.
