Dokumentaristé jsou oproti tvůrcům hraných filmů ve výhodě. Mají na svou práci čas. Dokumenty se většinou rodí pozvolna a jejich tvůrcům zpravidla nehrozí, že by se museli vejít do pár desítek předem naplánovaných natáčecích dnů. Proto jsou k těm, o nichž natáčejí, tak pozorní. A právě tuto pozornost k detailům v každé scéně odráží i nový hraný debut režiséra Marko Škopa, nazvaný Eva Nová.
Snímek, který byl vyznamenán cenou kritiky z filmového festivalu v Torontu, dnes vstupuje do českých kin.
Marko Škop ve svém deset let starém dokumentu Jiné světy zkoumal soužití různých národů na malém kousku východního Slovenska.
S podobnou trpělivostí, s níž na kopec k šarišskému hradu přiváděl Rusíny, Šariše, Židy i Romy, nyní v portrétu stárnoucí herečky bojující s alkoholismem hledá zpřetrhané rodinné vazby na malé slovenské dědině.
Od prvních záběrů filmu jako by tvář Emílie Vášáryové magnetizovala oko kamery. Hned na začátku filmu, kdy postava Vášáryové potřetí opouští protialkoholickou léčebnu, hledí přímo do objektivu. Nejde však o zpronevěření se nepsanému filmařskému pravidlu, nýbrž o promyšlený způsob, jak divákovi přiblížit herečku, která už neumí hrát, a zároveň ženu, která se učí znovu žít.
Opakovaně ve snímku figurují pohledy postav tváří v tvář. Hrdinka sleduje pacienty v léčebně, obyvatelky domova důchodců či vlastní odraz v zrcadle. A podobně přímý je po celou dobu pohled filmařů.
Emília Vášáryová (73)
Po dobu dvou let "první dáma slovenského filmu a divadla" odmítala filmové role. Postavu stárnoucí herečky a alkoholičky Evy Nové v hraném debutu dokumentaristy Marko Škopa přijala Emília Vášáryová až rok a půl po první nabídce. "Chtěla jsem, aby mě nejdřív nasnímali a viděli na plátně," vzpomíná dnes v rozhovorech.
Přípravy na roli jí zabraly přes půl roku a zahrnovaly desítky rozhovorů s režisérem Škopem, kterému už Vášáryová dříve namluvila komentář do snímku Slepé lásky, jejž produkoval.
Škopův nový film se soustřeďuje na tvář své protagonistky. Místo láskyplného pohledu kamery jde o nemilosrdné zkoumání z blízkosti, kterou si může dovolit pouze filmařská technologie a jaké může ustát jen velká herecká hvězda.
Emília Vášáryová má za sebou přes sto filmových rolí v kině i televizi a desítky divadelních postav. Je držitelkou dvou Českých lvů - a její nová role patří k těm, za které se dostávají prestižní ceny.
Protagonistka snímku Eva se marně pokouší sblížit se synem Dodem, který ji odmítá vpustit do svého života. Symbolická je pro Evu podpůrná figurka velblouda, kterého dostala darem v léčebně − a je otázkou, zda její životadárnou tekutinou, které se dříve či později musí napít stejně jako velbloud, bude alkohol, nebo vřelost blízkých.
Pro herečku s Evinou minulostí už nemají místo ani na jevišti, ani na pracovním úřadě. Když doplňuje zboží v regálech samoobsluhy, těžce snáší pohledy zákazníků. A Vášáryová podobně po celý film musí ustát detailní kameru, která nehledá krásu, ale stáří a bezmoc.
V jedné chvíli Eva říká, že už neumí hrát tak, jak chtějí mladí režiséři − bez emocí. Mohlo by se zdát, že v tu chvíli k divákovi promlouvá i sama Vášáryová. Ta se ale s moderním pozorovatelským pohledem režiséra, který zachycuje jen jemné proměny v chování, vypořádala takřka bez výhrad.
Když se film soustřeďuje na rodinné střety uprostřed malého pokojíku, dokáže obratně vyobrazit hned několik problémů − od alkoholismu po nezaměstnanost, která členy rodiny vyhání za prací do Vídně a přispívá k rozpadu manželství. Právě tady se projevuje dokumentaristická průprava režiséra Škopa, který ani ve filmu Eva Nová nemapuje jen osud jedné hrdinky a jedné rodiny, ale též jakési celospolečenské pnutí.
Poslední třetina filmu se však věnuje pokusům hrdinky o návrat do hereckého světa a zde snímek ztrácí na přesvědčivosti. Situace na večírku plném celebrit má z hlediska děje logiku, ale místo trpělivého pozorování spíš sklouzává k vypravěčské zkratce.
Marko Škop se přesto směle řadí po bok dokumentaristů jako Jaroslav Vojtek či Ivan Ostrochovský, kteří svými hranými debuty nazvanými Děti a Koza pozvedli úroveň současné slovenské kinematografie. Škop by vlastně mohl stát spíš v jejich čele. Čistě filmovými prostředky ukazuje, jak těžko se v životě odpouští či provádí sebereflexe. A že aby se člověk mohl podívat sám sobě do očí, potřebuje vedle vůle také pochopení druhých.
