Francouzský snímek Emilia Pérez, který získal 13 oscarových nominací a od čtvrtka jej promítají česká kina, svědčí především o tom, že svět se zbláznil. Ta nabídka snů, která stojí v centru novinky oceňovaného dvaasedmdesátiletého režiséra Jacquese Audiarda, zní: pomoct jednomu z nejhorších místních drogových bossů, aby si splnil sen a stal se ženou.

Problém samozřejmě není v tom, že takřka rekordní počet nominací na nejznámější filmové ceny získal titul s trans tematikou. Podivuhodné je především to, proč byl tolikrát nominovaný snímek, který se zaprvé všem svým tématům - od tranzice po vyobrazení Mexika - věnuje povrchně a zkratkovitě. A zadruhé je to prostě dost špatný film.

Zobrazit 8 fotografií

Audiard, který jej natočil kousek za Paříží s převážně nemexickými herci, se pokusil bizarním způsobem zkřížit drogový thriller s muzikálem. A je opravdu obtížné přistoupit na to, že máme tento tvar brát vážně. Lidé v nečekaných momentech zpívají, muzikálové chvilky se zcela nahodile objevují a mizí, nejde o klasická opulentní hudební čísla, ale podivné erupce, často snímané v detailech, leckdy se pohybující na hraně řeči a zpěvu.

Scéna z chirurgického sálu, kde se vyjmenovávají různé procedury a znějí věty jako "from penis to vagina", už se na internetu stihly stát virálními. A není divu.

Emilia Pérez, jak zní nová identita gangstera podstupivšího tranzici na ženu, se pokouší začít žít znovu, zbavit se starého mafiánského řemesla i návyků. Ale vlastně nic, co podniká, nedává příliš smysl. Už způsob, jakým zavrhne ženu a děti, které mají fingovanou smrt manžela a tatínka za skutečnou, vyvolává otazníky o charakteru protagonistky. A námitky mohou pokračovat.

Karla Sofía Gascón je za výkon v roli Emilie Pérez nominovaná na Oscara pro nejlepší herečku. | Foto: Aerofilms

Snímek stihl vyvolat pobouření v Mexiku, které je zde vyobrazené jako sbírka stereotypů. A vskutku není příliš šťastné rozhodnutí, když francouzský režisér, jenž neumí španělsky a přiznaně o Mexiku příliš mnoho neví, natočí film, kde se o různých tamních traumatech jako tisících zmizelých lidí pouze davově zpívá.

Nakolik hrubě a nevěrně snímek vyobrazuje potíže trans lidí či Mexičanů, je ale jen jedna rovina a nejspíš ji musí posoudit především ti, kterých se týká. Zvnějšku se zdá, skoro jako kdyby režisér a scenárista Audiard vzal témata, co zaberou u festivalových a jiných porot, a přistupoval k nim tak trochu účelně. Protože Emilia Pérez sice má být plná vášní, ale spolu s postavami je jen těžko dovedeme prožívat.

Tvůrci totiž podobně nevzrušivě a problematicky přistupují k samotným filmovým žánrům, v nichž se pohybují. Špinavý, násilný svět drogových kartelů není prostředím, kde by se debaty či hádky daly řešit zpěvem - pokud nemá jít o odlehčenou stylizovanou podívanou, ale v jádru spíše o rádoby realistické drama či melodrama.

Mnohdy to sice působí komicky, ale nikdy to není záměrné. Místy se Audiard nejspíš snaží o jakousi hravost v duchu přeestetizovaných snímků režiséra Pedra Almodóvara, ale vždy ho zradí prostý fakt, že se bere příliš vážně.

Tvůrci se formálně snaží, co mohou, hrají si se světlem i zvukem, takže postavy na chvíli efektně zůstanou o samotě uprostřed přeplněného prostoru restaurace, aby se záhy zase rozednilo. Gangsterská přestřelka je relativně působivá. Ale všechny takové scény působí jen coby ornament na díle, které jako by netušilo, kam se ubírá.

Související

Recenze: Návrat dávných velkofilmů? Brutalista testuje, co unese Hollywood i divák

2:26

V centru vyprávění jsou sice tři hrdinky, ale žádná z nich není obstojně napsaná. Vše se točí kolem tragického osudu titulní Emilie, která se neumí či snad nemůže vykoupit za vše to předchozí zločinecké chování. Ale jak s ní cokoli sdílet, když její postava legračně funguje jako žena, která se neumí zbavit předchozího mužského těla a chování? A tak jakmile ji dohání minulost, zhrubne jí hlas, neboť ji ovládají zlotřilé mužské pudy.

To jsou momenty, které nejspíš dovedou spojit progresivní i konzervativní diváky. Protože tomuto komicky stereotypnímu obrazu se mohou smát společně.

Po loňském snímku Joker: Folie à Deux přichází do kin další titul, který se pokouší neotřele pracovat s muzikálovým žánrem. Oba ale spojuje především to, že vypadají, jako kdyby jejich tvůrci muzikály a ostatní žánry, s nimiž pracují, spíše nenáviděli.

Emilia Pérez sice takřka dosáhla na historický rekord v počtu oscarových nominací, nejspíš ale zůstane zapsaná spíše jako historická kuriozita.