Viklický absolvoval zdejší přírodovědeckou fakultu v oboru numerická matematika. Titul obdržel den po 75. narozeninách. Jeho jubileum si lidé v Olomouci mohli připomínat během roku i řadou koncertů.
Udělení titulu navrhla vědecká rada pedagogické fakulty. "Viklický je nepřehlédnutelnou osobností české i mezinárodní hudební scény 20. a 21. století. Uznává jej hudební svět, své uznání by mu chtěla přirozeně vyjádřit také akademická obec jeho alma mater," zdůvodnil děkan Vojtech Regec.
Podle rektora Martina Procházky sice Viklický získal hudební vzdělání při studiu jazzu na americké Berklee College of Music, na přírodovědeckou fakultu v rodné Olomouci však nikdy nezapomněl a vždy se k alma mater hrdě hlásil. "Díky tomu se také jméno Univerzity Palackého pravidelně objevovalo a objevuje vedle jména Emila Viklického všude tam, kde se psalo a stále píše o jeho úspěších coby jazzového pianisty a hudebního skladatele," doplňuje rektor.
Viklický označil páteční ceremoniál za zvláštní a velmi emotivní okamžik. Vzpomněl nejen na svá studia, ale také na některé pedagogy, například matematika a skladatele Miroslava Jirouška, který zde působil v letech 1954 až 1971. Vedl také Viklického diplomovou práci z algebry. "Konzultace, které probíhaly u něho v malém domku na Nové ulici, byly nakonec nesmírně zajímavé. Kromě matematiky jsme mluvili o hudbě, o Richardu Wagnerovi, o tristanovském akordu a také o Schillingerově hudební metodě," vzpomíná Viklický.
Práci odevzdal v březnu 1971 a úspěšně ji obhájil. Navržena byla i na doktorát. "Na děkanátu jsem ovšem zjistil, že jednou z podmínek pro jeho získání je složení další zkoušky z marxismu. Volba byla nabíledni. Ostatně nebyl jsem první ani poslední, kdo se myšlenky na tento akademický titul vzdal," dodává hudebník.
Viklický je jednou z nejvýraznějších, nejosobitějších a nejvšestrannějších postav české hudební scény. Jazz začal hrát v polovině 60. let jako student olomouckého gymnázia.
Výrazněji na sebe upozornil roku 1974, kdy se přidal k SHQ Karla Velebného. Nedlouho nato se souběžně stal členem jazzrockové skupiny Energit. Významným milníkem v jeho tvorbě bylo sólové debutové album V Holomóci městě, natočené roku 1977 a odrážející melodiku moravských lidových písní.
Na podzim téhož roku Viklický odjel na roční studijní pobyt na bostonské Berklee College of Music. Navázal tam mnoho muzikantských kontaktů, které pak zúročil ve spolupráci s americkými hudebníky: kytaristou Billem Frisellem, basistou Kermitem Driscollem a bubeníkem Vintonem Johnsonem. Ty záhy přivezl do Československa a natočil s nimi skladby později vydané na deskách Okno a Dveře.
V 80. letech se Viklický hodně věnoval mezinárodním spolupracím. Vedle nahrávek s předními světovými jazzmany je znám snahou o fúzi folkloru s jazzem. Věnuje se také vážné a filmové hudbě. Je autorem oper Oráč a smrt, Faidra a Máchův deník aneb Hynku, jak si to představuješ? či jazzového melodramu Tajemství člověka na texty bývalého prezidenta Václava Havla.
V současnosti vystupuje s triem, v němž standardy z různých období i vlastní skladby doplňují osobité parafráze moravského folkloru, nebo v duu s kontrabasistou Miroslavem Vitoušem či saxofonistou Pavlem Hrubým. Vloni zveřejnil desku Wangaratta, na které ho doprovázejí trumpetista Miroslav Bukovský a saxofonista John Mackey, nejčerstvěji pak album Songs natočené se zpěvačkou Imogen Ryall.
Ke svým 75. narozeninám připravil reedici alba Za horama, za lesama…, jejž tvoří osm původních folklorních předloh a dvě Viklického autorské kompozice.
Viklický desku nahrál začátkem 90. let v triu s kontrabasistou Františkem Uhlířem, bubeníkem Cyrilem Zeleňákem a hosty jako houslistou Jiřím Pavlicou, cimbalistou Milanem Malinou, saxofonistou Františkem Kopem nebo zpěvačkami Ivou Bittovou a Věrou Domincovou.
