Na scénu Divadla Na Zábradlí vtěsnali dřevěnou boudu, jejíž štít se tyčí nad hledištěm jako antický chrám. Záclonky, srnčí parůžky i porcelánová soška naznačují, že interiér ještě pamatuje doby celonárodního chataření. Nyní však slouží ke konstelacím a jiným terapeutickým postupům, které mají přítomné osvobodit od traumat z minulosti.
Ještě před představením publikum osloví terapeut. Klidně a laskavě, máničkovské háro mu čouhá zpod uvázaného šátku, brýle dodávají vizáž intelektuála. David Foster Wallace, který žil v letech 1962 až 2008, by byl překvapený: když roku 1997 vedl rozhovor s americkým moderátorem Charliem Rosem, vypadal přesně jako teď Miloslav König v roli terapeuta.
Tvůrci inscenace měli výborný nápad. Texty nebo jejich části, které vybrali ze čtyřsetstránkového souboru próz, spojili tématem psychoterapeutického soustředění a samotnému autorovi vtipně dali úlohu hybatele, aniž by na tuto personifikaci nějak zvlášť upozorňovali.
Dává to smysl. Wallace ve svých textech proniká hluboko do mysli postav. Zkoumá jejich frustrace a osamělost uprostřed postmoderního světa. Nečekaně zábavně i účinně přitom experimentuje s vyprávěcími technikami a jazykem.
Jeho postavy existují v zajetí sebereflexe. Nutkavě racionalizují - mnohdy dost bizarní - pocity a představy. Bloudí ve své mysli, která je "skvělým sluhou, ale strašným pánem", jak autor řekl ve slavném proslovu k absolventům americké Kenyon College nazvaném Tohle je voda. Upozornil v něm, že často spíš sledujeme, co se děje uvnitř nás, místo abychom si jednoduše všímali, co se děje před námi.
Cesta ven
Postupné odstraňování několika opon na zadní stěně jeviště a prolamování se z banální reality rekreační chatky do surreálného, metafyzického prostoru v inscenaci evokuje Wallaceův způsob psaní. Snahu proniknout do hloubky, k podstatě lidského prožívání každodennosti, a "sloupnout" z něho vše, co brání navazování autentických vztahů.
Dokonce se divadelní adaptaci povedlo citlivě přiblížit příběh samotného autora.
Spisovatel, esejista, profesor angličtiny a tvůrčího psaní David Foster Wallace opustil tento svět z vlastního rozhodnutí. Bylo mu 46 let, více než dvacet z nich trpěl depresemi. Stihl napsat dva romány, jeden nedokončil, a dva soubory povídek. Do češtiny byly zatím přeloženy pouze Krátké rozhovory s odpornými muži.
V díle zahrnujícím také eseje a úvahy, které publikoval časopisecky, se Wallace pokoušel otvírat cestu z postmoderní skepse, ukázat na možnost "lásky, sounáležitosti a hluboké mystické propojenosti všech věcí".
Miloslav König ztělesnil psychoterapeuta jako křehkou, produchovnělou a vědoucí osobnost. Jeho gesta vyzařují prorocký klid, napojení na klienty i publikum je něžně láskyplné. Jen zlehka nás občas znejistí náznakem manipulace či sebeobdivu, z nichž lze rozpoznat, že charismatický guru je přece jen člověk z masa a kostí.
Účastníky terapie čas od času irituje: vševědoucím tónem nebo opakovaným pohledem na hodinky. Jeho význam pochopíme, až když přijde čas jeho odchodu "za oponu". I terapeut má své tajemství - zjevuje se mu a děsí ho tajemný, pro ostatní neviditelný Cizinec, s nímž nakonec zasedne u ohně jako se svým indiánským bratrem ve věčných lovištích.
Po česku s humorem
Pohled na obnažené úzkostné stavy a frustrace hrdinů Wallaceových povídek není nic pěkného, přesto svým způsobem fascinuje. Autor vypovídá o věcech, které bychom se přinejmenším rozpakovali vyslovit, přitom jsou nám povědomé, stejně jako touha jeho postav po blízkosti s jiným člověkem.
Autoři divadelní adaptace ukotvili dění v důvěrně známé české realitě, jíž ironicky vtiskli - kromě banality - i jistou obskurnost. Dlouho v nás udržují pocit, že celé to psychoterapeutické sezení s komunikačním stanem a totemem sebereflexe, v němž postavy popisují jednoduché věci legračně šroubovanými odbornými výrazy, je jen ptákovina. Jedna z mnoha podivných seancí, které mají vést k sebepoznání a napojení na vesmírnou energii, jaké se nám nabízejí na každém kroku.
Účastníci sezení ztělesňují typové případy psychicky deprivovaných současníků: rozvedená žena, holka a kluk, kterým se nedaří v partnerských vztazích, mladík, který svou dívku poslal na potrat, a čtyřicátník závislý na sexu. Bavíme se neobratností jejich vyjadřování, dětinskými hádkami i trapností terapeutických rituálů. Přitom sledujeme, jak jeden po druhém obnažují svoje zranění. Přestává to být sranda.
Ditě Kaplanové, Barboře Bočkové, Václavu Vašákovi, Štěpánu Lustykovi i Vojtěchu Vodochodskému se skvěle daří udržet ambivalenci mezi nadsázkou, ironií a beznadějnou snahou jejich hrdinů o bezprostřední lidský kontakt, v němž selhávají.
Inscenaci Krátké rozhovory s odpornými muži je dobré vidět hned ze dvou důvodů. Jedinečným způsobem otvírá obtížně komunikovatelné a přitom naléhavé současné téma, baví, nezjednodušuje a nabízí velmi povedené divadlo. Navíc dostáváme tip na zajímavou knihu a chuť více poznat jejího autora.
David Foster Wallace: Krátké rozhovory s odpornými muži
Režie: Adam Svozil a Kristýna Jankovcová
Divadlo Na Zábradlí, Praha, premiéry 18. a 19. října, nejbližší reprízy 23. a 30. listopadu a dále 14. prosince.
