Příběh o vzájemném milostném vzplanutí Paula Verlaina a Arthura Rimbauda napsal a zrežíroval choreograf Libor Vaculík. Při tvorbě libreta vycházel ze stejnojmenné divadelní hry (1967) britského dramatika Christophera Hamptona, které je u nás známé spíše ze své z filmové verze (1995) Agnieszky Hollandové s Leonardem DiCaprio v hlavní roli.

Hlavní postavou příběhu je Verlaine, milující svou těhotnou ženu Mathildu, jenž se seznamuje s Rimbaudem, šestnáctiletým autorem Opilého korábu. Spřízněnost obou básníků se záhy promění v prudkou mileneckou lásku. Verlaine není schopen se rozhodnout, komu dát přednost a koho opustit. Je fyzicky i citově závislý na Rimbaudovi a, přestože ten jej nakonec opouští s pocitem, že se jejich vztah již vyprázdnil, miluje jej i po jeho smrti.

Činohra ve spojení s baletem

Libor Vaculík se rozhodl v představení spojit balet s činohrou. Obě hlavní role měly dva představitele, zjevem takřka totožné, ale jeden byl herec a druhý tanečník. Méně prostoru věnoval režisér činoherním scénám, které sloužily zejména k posouvání děje, sdělování základních informací a orientaci ve vztazích. Emoce sděloval pomocí tance a bylo vidět, že s tímto výrazovým prostředkem umí pracovat lépe než s klasickým divadlem.

Tanečníkům se podařilo odhalit několik tváří svých postav, jejich složité charaktery a emoce. Zejména Rimbaud Jana Fouska byl okouzlujícím "božským rošťákem". Verlaine Martina Žáka sice vnějšně prožíval větší emoce, ale uvnitř se jevil jako postava méně hluboká.  Mathilda Hany Litterové doplňuje homosexuální vztah jemnou ženskostí. Všechny vedlejší postavy jsou jen ilustrativní a v pozadí základního vztahového trojúhelníku.

Emoce představení dodávala také zvolená hudba. Režisér se rozhodl využít především romantický klavír a housle Fryderyka Chopina, které pouze v některých dramatických místech kontrastně doplnil skladbami Arnolda Schönberga. Někdy bylo citovosti až příliš, ale nelze pochybovat, že se jednalo o autorův zájem. Již svými dřívějšími brněnskými představeními ukázal, že jej lákají jednak životopisná témata (Edith Piaf- vrabčák z předměstí, Ivan Hrozný)  a dramatické příběhy, kde se "stále něco děje" a jež obsahují velké emoce.

První povedená premiéra sezóny

O představení Úplné zatmění se vyjádřil, že by mělo "spolehlivě plnit Redutu nejméně dvě sezóny". Je velmi pravděpodobné, že se mu toto přání splní, neboť představení je opravdu velmi vstřícné k divákům líbivou hudbou, známou filmovou předlohou, čitelným příběhem i emotivností.

První dvě letošní premiéry v Redutě byly přijaty spíše s rozpaky.  Až Úplné zatmění ukázalo, kudy by mohla vést cesta brněnské Reduty k divadlu smíšených žánrů a velkých dramat. Je jen otázkou času, kdy se na scéně objeví nějaký muzikál.

Úplné zatmění na námět stejnojmenné hry Christophera Hamptona; libreto, choreografie a režie Libor Vaculík; hudba Fryderyk Chopin, Arnold Schönberg, Jacques Offenbach; scéna Jan Dušek; kostýmy Roman Šolc; premiéra 11. listopadu 2005 v divadle Reduta v Brně