V roce 2003 inscenoval režisér Martin Čičvák v Bratislavě hru německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga Arabská noc. Magický svět arabských pohádek, který se v této hře prolne do noci jednoho zcela všedního německého činžáku, inspiroval Čičváka (dle vlastního doznání) k hlubšímu studiu těchto příběhů.
Výsledkem je mezinárodní projekt inscenací založených právě na klenotu arabské mytologie, příbězích Tisíce a jedné noci. Brněnská inscenace Tisíc a jedna noc (Zahrada Šahrazád), jejíž text Čičvák napsal spolu se svým kmenovým dramaturgem Martinem Kubranem, je druhou částí tohoto projektu v Národním divadle v Praze byla inscenace stejného názvu (ale s odlišným podtitulem Příběhy z písku) uvedena v minulé sezóně. Šahrazádiných příběhů se dočká v brzké době ještě Bratislava a Lublaň.
Čtyři muži hrají petanque
Již na začátku brněnské inscenace nám její tvůrci odhalí svůj inscenační záměr. Čtyři arabští muži se při hraní petanque snaží vstřebat zážitky jednoho z nich, který byl svědkem divadelního představení. Jejich zhodnocení tohoto pro arabský svět neznámého počínání je lapidární. Proč by mělo dvacet lidí předvádět něco, co zvládne jeden dobrý vypravěč sám? Z této premisy se odvíjí i další dění na jevišti, které by se dalo rozdělit do čtyř částí. Jednotlivé příběhy inscenace jsou stylově i tematicky různorodé, stejně jako ve své literární předloze. Tak se v inscenaci setkáme s bajkami, pohádkami, tragickými příběhy nenaplněné lásky i poněkud "košilatými" historkami boccacciovského ražení.
Příběhy založené na vyprávění
Protože všechny příběhy jsou založeny na vyprávění, jejich úspěch bezezbytku záleží na jejich podání. Zvládnout obstojně tento způsob sdělení je v dnešní vizuální kultuře velice náročné. Nedokáže-li herec hned na začátku svého vyprávění svým mluvním projevem zaujmout diváka, začne se ten brzy nudit a obsah příběhu k němu už nepronikne.
Jako nejslabší se z tohoto pohledu jeví ta část inscenace, kdy se v řadě paralelních monologů rozvíjí téma nešťastné lásky a ničivé vášně. Tyto příběhy, které k sobě mají stát v jakémsi kontrapunktu, monotónností podání splývají a divák se v nich brzy přestane orientovat. Nejlépe z této části obstojí postava Faidry v podání Terezy Grygarové, která ovšem rámec vyprávění přesahuje a ocitá se už na půdě herectví.
Druhá polovina inscenace vychází nesrovnatelně lépe a pánská část souboru vypravuje lechtivé historky s nepopiratelným espritem. A snad jen oni dokáží obhájit tvrzení vyřčené na začátku představení.
Každý z Šahrazádiných příběhů končí v knize vladařovým povzdechnutím: "Při Bohu, nezabiju ji, neboť její vyprávění je podivuhodné." V brněnské inscenaci je bohužel řada míst, v nichž bychom se o Šahrazádin život mohli obávat.
