reklama
 
 

Kdybych místo divadla dělala knedlíky, myslela bych stejně

14. 9. 2014 17:59
Rozhovor s herečkou Ivanou Uhlířovou, která nerada dává rozhovory, ale je jednou z největších hvězd pražské alternativní divadelní scény a v poslední době září v představeních Studia hrdinů.

Rozhovor - Herečka Ivana Uhlířová vystudovala hereckou konzervatoř v Ostravě. Působila již na mnoha divadelních scénách doma i v zahraničí, mimo jiné vytvořila pozoruhodné kreace v Divadle Komedie, Meetfactory a poslední dobou zejména ve Studiu hrdinů. Dvakrát získala Cenu Alfréda Radoka, poprvé jako Talent roku 2006 a o čtyři roky později (Ženský herecký výkon roku 2010) za roli Alžběty v inscenaci Víra, láska, naděje (Divadlo Komedie). Když byla nespokojená v karlovarském divadle, prostě odešla a živila se mimo jiné i jako prodavačka. O role v televizi a filmu příliš nestojí, přesto ji můžou znát i televizní diváci aktuálně třeba ze seriálu Život a doba soudce A. K., nezapomenutelnou filmovou roli má hned ve svém debutu na stříbrném plátně - v Morávkově Nudě v Brně.

Hloubavá a analytická mysl Uhlířové ji přirozeně vede spíš k filozofickým rolím v divadle a za ty sklízí obdivné ohlasy od diváků i kritiků. I když nesnáší označení herečka, nerada dává rozhovory a příčí se jí vidět vlastní tvář v médiích, naše povídání bylo víc než veselé a zejména inspirativní. Těsně po premiéře nejnovější inscenace Studia hrdinů Říše zvířat, kde ztvárnila naivní a upozaďovanou herečku, jsme rozmlouvaly o působení na této přední pražské scéně, o životě a práci v divadle.

Aktuálně.cz: Jak se cítíte po premiéře Říše zvířat?
Ivana Uhlířová: Ono se vlastně nic nezměnilo, protože já pořád chodím na zkoušky, akorát někam jinam. Myslím si, že diváci, kteří chodí do Studia hrdinů, si zvykli na poměrně těžké texty a tenhle není nijak nosný, je to taková komedie a myslím, že to dlouho trvalo, než to lidi vůbec začali přijímat.

A.cz: Hrajete roli trochu upozaďované a naivní herečky předvádějící antilopu. To ale není úplně typická poloha pro vás. Jak jste se s tím ztotožnila?
Měla jsem s tím trošku problém, protože všechny další postavy se v tom dialogu nějak napadají nebo jsou v nějaké konfrontaci a jejich prostředky jsou tím pádem mnohem výraznější než moje. Já jsem měla velmi nenuceně a spontánně říct pár vět, které zůstanou viset ve vzduchu.

A.cz: V Černých zrcadlech ale také nemáte hereckého partnera.
V monodramatu je vaším partnerem divák a jeho nastavení. Někdy diváci chtějí komedii a věci, které nejsou jako komedie myšlené, začnou být vtipné. Když hrajte se souborem, každý to vnímá jinak. Vy to můžete mít v hlavě, ale někdo třeba nastaví situaci jinak a vy musíte najít úplně jinou cestu. Antilopa v Říši zvířat říká věci do prázdna a musíte si vzít čas, aby to fungovalo, ale ne zas hodně, protože to pak retarduje rytmus, musíte pořád vyhodnocovat situaci.

Nemám moc ráda monodramata a paradoxně jsem v nich nikdy ani hrát sama nechtěla. Začalo to v Meetfactory inscenací Země beze slov autorky Dey Loher. Přišla jsem na zkoušku a v té hře měli hrát další čtyři lidé. Honza Horák a režisér Kai Ohrem to seškrtali na jednu osobu a já jsem myslela, že se asi zbláznili. Ale vlastně mě to fascinovalo, protože to bylo něco, co jsem neznala. Představa, že stojím sama na jevišti a celou dobu něco říkám, to bylo pro mě něco šíleného. Ten proces byl ale natolik fascinující, že jsem v tom zůstala.

A.cz: Co myslíte tím procesem?
Proces zkoušení, učení textu, přemýšlení nad tím, jak to udělat. Na divadle nikdy není nic jenom tak a nic není obecné, na obecnostech nemůžete nic postavit. Všechno musí být zvláštně pojmenované. Divákovi to třeba ani nedojde, ale je to strašně důležité. Je to takový axiom, bez jedné části celek nedrží, i když ta část není vidět a není důležitá.

A.cz: V Černých zrcadlech hrajete posledního žijícího muže a v jednom z výstupů znásilníte loutku Lízu, to musí být hrozně těžké pro ženu, něco takového procítit.

Na to hlavně nemáte čas, uvědomovat si tyhle věci. Tu gumovou pannu, kterou tam taháte, nevnímáte vůbec jako živou bytost, jenom si hrajete s možností, že by to živá bytost mohla být. Tam je jiný problém, figurína je na hranici klišé, a když naznačujete soulož, musíte si dávat jako herec pozor, aby to nebylo trapné. On to dělá z velkého smutku a nejhoršího zoufalství, simuluje tím alespoň nějaké nadšení. V jakémkoli hraničním stavu, jaký člověk zažije, je jedno, jaké je pohlaví, tam už padají sociální dogmata.

A.cz: V Říši zvířat je důležitý výtvarný aspekt inscenace. Studio hrdinů se celkově hlásí k propojení výtvarného umění a divadla. Máte k tomu zvláštní vztah?
Určitě, ale nejsem teoretik, je to spíš intuitivní. Znám ale spoustu lidí, kteří říkají naučené informace, ale já cítím, že u toho začali a skončili. Ve výtvarném umění mě fascinuje myšlenka, provedení.

A.cz: Ale o divadle mluvíte hodně analyticky. Ráda si o něm povídáte?
Ani ne. Ráda si povídám o divadle s lidmi, se kterými mám „upřesněný“ slovník, a to je menšina. Schválně říkám menšina, ne elita. Pro mě to je matematické myšlení, a to nejsem racionálně založený člověk. Emoční linky jsou tak strašně spletité, máte jeden pocit, do toho vás něco napadne, do toho říkáte text, do toho se něco stane, do toho musíte vyhodnocovat, jestli se můžete držet původního plánu a jaký to bude mít důsledek, jestli to změní situaci. To ale neprobíhá na úrovni rozumu, je to duchovní záležitost, i když to jsou silná slova.

A.cz: Když začínáte práci na roli, co je pro vás nejdůležitější?

Přemýšlet o ní. Skvělých textů je spousta a mnohdy se na to těšíte, ale pak se potkáte s někým, kdo to tak nečte. To neznamená, že musíte mít stejný názor, ale musíte umět přemýšlet. Také můžete mít text, který vám přijde blbý, ale někdo vám ukáže svůj pohled a vás to baví. Na jedné straně stojí text, tedy informace, ratio, ale pak je tam i to iracionální, a když se to snoubí dohromady, je to krása.

A.cz: Kdy jste měla nejintenzivnější pocit, že se snoubilo racionální s iracionálním?
S Kai Ohrem a s Josefem Janíkem, se kterým jsem pracovala v Ostravě u Bezručů. Právě pan Janík mě naučil nějak myslet, začala jsem věci vnímat, ale zároveň jsem začala přicházet o partnery v rozhovoru. Hodnoty, kterým mě on naučil, jsem pak hrozně dlouho hledala.

Už se dávno neztotožňuju s rolí. Vycházím z toho, že postava nějak přemýšlí a to myšlení vychází z nějakých impulsů a ty impulsy jsou reakcemi na nějaké emoční vnímaní. Zajímá mě emoční struktura osoby.

Ivana Uhlířová

A.cz: Sněhurka byla hodně filosofická. Jak jste se ztotožnila s postavou princezny, která odmítla svého zachránce?
Už se dávno neztotožňuju s rolí. Vycházím z toho, že postava nějak přemýšlí a to myšlení vychází z nějakých impulsů a ty impulsy jsou reakcemi na nějaké emoční vnímaní. Zajímá mě emoční struktura osoby. Nechtěli jsme rekonstruovat pohádku, ale archetypy. Spíš jsme chtěli na modelu pohádky O Sněhurce ukázat velké otázky viny, neviny, pravdy, míru a podobně. Pojmenovali jsme si to tak, že jsme jakási hibernující čtveřice, která bez sebe nemůže být, protože identitu si tvoříme ze společné minulosti.

A.cz: Říkáte, že při práci na roli je pro vás nejdůležitější emoční struktura postavy. V Mileniných receptech ale vycházíte částečně z faktů o skutečné postavě z dějin. Studovala jste životopis Mileny Jesenské?

Věděla jsem, že byla novinářka. Baví mě, když objevím úplně fascinující a šílený život, který někdo prožil. Když rozkrývám intimní zónu nějakého člověka, začne se mě to týkat. Někdo třeba má jméno, díváte se na něj jako na osobnost, ale když se zaposloucháte, zjistíte, že je to úplný ucho, a musíte se smát. Nechci znít jako moralista, také proto nerada dávám rozhovory, protože si myslím, že chytří a vnímaví lidi tohle už vědí a to, kam jezdím na dovolenou, nikoho nezajímá.

Pro mě vlastně divadlo není vůbec důležité. Jen jsem se v něm ocitla. Přemýšlela bych úplně stejně, kdybych třeba dělala knedlíky. Všude je spousta prostoru přemýšlet.

Ivana Uhlířová

A.cz: Když takhle pořád nad vším přemýšlíte, stíháte někdy zapomenout na to, že existuje divadlo?
Určitě, pro mě vlastně divadlo není vůbec důležité. Jen jsem se v něm ocitla. Přemýšlela bych úplně stejně, kdybych třeba dělala knedlíky. Všude je spousta prostoru přemýšlet. Ale když přemýšlím, nemám potřebu to převádět do slov, takhle verbalizované všechno vypadá hrozně složitě.

A.cz: Mezi divadlem a děláním knedlíků je ale jeden zásadní rozdíl, a to je divák.
Když mám slabé chvilky, mám pocit, že mě osmdesát procent lidí v hledišti nenávidí. Nemám ráda tváře diváků, protože mě uvádějí do tohoto rozpoložení. Přesto je divák pro mě polovina představení. V chemii je voda nejdůležitější a nejméně prozkoumaný prvek, nikdy nevíte, jaká bude reakce. A divák je něco podobného.

A.cz: Máte pocit, že divadlo je v krizi a diváka zajímají spíš hvězdy než umění?

Vlastně mě to moc nezajímá. Diváci často chodí do divadla, aby viděli nějakou hvězdu ze seriálu, ale tomu se musím smát. Už jenom to, že někdo nemá sebereflexi a jen proto, že hraje v nějaké seriálové sračce, se nechá nazývat hvězdou, celebritou, a nakonec tomu sám věří, je úsměvné. V tom se nepohybuju, nemám televizi, to je úplně jiný vesmír. Přijde mi hrozně směšné, když někdo řekne, že jsem herečka. Zkuste jít někam do společnosti a říct, že jste herečka. To si poslechnete alespoň deset úplně debilních vtipů.

autor: Tatiana Brederová | 14. 9. 2014 17:59

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama