K novodobé renesanci zájmu o A. P. Čechova u nás poněkud překvapivě došlo už v průběhu 90. let, nedlouho po sametovém převratu. V časech, kdy se soubory překotně vrhaly na léta zakazované autory, šokoval Petr Lébl v Divadle Na zábradlí postmoderními interpretacemi čítankového ruského dramatika, a bezděky tak stvořil jeden z pilířů soudobého tuzemského divadla.
Ačkoliv aktuální inscenace v Rokoku se ve srovnání s nezapomenutelným Léblem i jeho současnými následovníky jeví v podstatě konzervativně a bez ambice provokovat významovými posuny, její umělecká výpověď je obdivuhodně kompaktní a do detailu propracovaná.
Podobně jako v Rackovi, Třech sestrách a Višňovém sadu vytvořil autor ve Strýčkovi Váňovi jedinečnou dramatickou studii lidí středního věku, kteří kdesi na ruském venkově sní a filozofují o životě, především si však uvědomují, kolik toho propásli a zmarnili a jak těžké je pro ně vyrovnat se s milostnými karamboly i nenaplněnými ambicemi.
Petr Svojtka předestírá divákům svět čechovovských antihrdinů v bolestné tragikomičnosti, s akcentem na přesnou a bohatou psychologickou kresbu. Ačkoliv se představení zříká populárních vnějších aktualizací a ve výtvarném pojetí zachovává ruský kolorit i historické ukotvení, daří se mu oslovovat diváka velmi intenzivně. Ostatně scénograf Jaroslav Milfajt přispěl ke zdaru díla výtečným výtvarným řešením, když celou scénu i mobiliář pokryl impresionistickými skvrnami v barvách podzimu a typicky ruským motivem březového háje.
V kontextu ostatních představení Městských divadel pražských, v nichž scénografie hraje spíš druhořadou roli, jde jednoznačně o kvalitativní skok. Za zmínku stojí i kostýmy Kateřiny Hájkové. Třebaže otevřeně přiznávají dobový charakter, zachovávají si přirozenou prostotu a nenucenost.
Jedním z nejpádnějších důvodů, proč dramaturgická volba padla právě na Strýčka Váňu, byla bezesporu jistota, že soubor disponuje vhodnými představiteli obou klíčových mužských postav, totiž Váni a jeho spřízněné duše i rivala v lásce, doktora Astrova.
Prvního ztělesňuje Vasil Fridrich, druhého Aleš Procházka, oba zkušení herečtí matadoři bohatého výrazového rejstříku, kteří spolehlivě obsáhnou nejskrytější zákoutí vnitřního světa svých hrdinů. Fridrichův Váňa je ve své podstatě upřímný člověk a dříč. Jak se zpětně dovídáme, v minulosti se cele obětoval chiméře, že musí ze všech sil finančně podporovat svého váženého švagra, profesora Serebjakova. Dokonce se kvůli němu vzdal podílu na dědictví a dobrovolně se stal správcem na statku své sestry, Serebjakovovy první ženy.
S Váňou se však ve hře střetáváme až ve chvíli, kdy je jeho sestra mrtvá a kdy si neomalený profesor Serebjakov přiváží na venkov novou manželkou Jelenu, opravdovou femme fatale. Její přítomnost vnese do života Váni i ostatních obyvatel statku napětí a stane se katalyzátorem léta doutnajících konfliktů...
Fridrichův Váňa je zpočátku jen přiměřeně jízlivý, tak jak si krok za krokem začíná uvědomovat, že promarnil svůj život a své ideály. Jakmile se však naplno odhalí Serebjakovova bezcharakternost a zištnost, propuká v titulním hrdinovi oprávněná zuřivost, která vrcholí fatálním, ale bezmocným gestem. V závěrečném aktu potom Vasil Fridrich precizní hereckou kresbou promění energického, byť zoufalého Váňu v zamlklý odlesk sebe sama, člověka na dně, jenž sotva kdy najde východisko z osobní krize.
Stejně pozoruhodné je to, co na scéně Rokoka předvádí Aleš Procházka v roli Váňova přítele doktora Astrova. Také Astrov chová k věčně naříkajícímu profesorovi Serebjakovovi nechuť a odpor, také on stejně jako Váňa propadá okouzlení profesorovou atraktivní ženou Jelenou. Aleš Procházka svého hrdinu pojímá jako charismatickou, leč rozporuplnou bytost. Je to napůl snílek, romantický předchůdce dnešních ekoaktivistů, napůl životem ubitý vesnický felčar, jenž hledá úlevu v hojné konzumaci vodky. Jeho upřímné citové výlevy i jeho hloubání o budoucích pokoleních budí dojetí, úsměv i pochopení.
A ostatní postavy? Profesor Serebjakov v podání Zdeňka Dolanského působí zpočátku trošku matně, zato v gradující druhé polovině večera se čitelně odkrývá jeho morální ubohost a směšnost. Nejméně zřetelný charakter předkládá divákům Zuzana Kajnarová v roli profesorovy manželky Jeleny. Herečka v rozporu s textem hry představuje Jelenu jako sympatickou, přímočarou ženu, chybí jí alespoň náznak ješitnosti, koketérie a mondénní znuděnosti životem, tak jak se o tom zmiňují ti, kdož s ní přicházejí do kontaktu.
Plastičtější charakter naopak nabízí Nina Horáková v roli Váňovy neteře Soni. Ačkoliv v prvním dějství u ní ještě nelze vytušit žádný vnitřní svár a bolesti, v následujících třech aktech nám postupně dá nahlédnout do prožitků nehezké dívky, která se mučí nenaplněnou láskou k venkovskému lékaři. O pečlivosti Svojtkovy režijní práce svědčí mimo jiné to, jakou pozornost věnuje výrazným vedlejším postavám Tělegina (Zdeněk Vencl), Vojnické (Radka Fidlerová) a chůvy Mariny (Věra Janků).
Ve Strýčkovi Váňovi zaznívá celá řada věčných témat, ať už je to krize středního věku, ztráta důvěry a víry ve své bližní, narušování rodinných vazeb kvůli materiálním zájmům či věčný rozpor mezi ideálem a realitou. Hlavní devízou nové inscenace v Rokoku je to, že všechny nadčasové čechovovské otázky divákům nabízí nezploštěně, v plné šíři, skrze živé lidské charaktery.
Pokud fandíte dobrému hereckému divadlu nabitému emocemi, Strýček Váňa v je tu právě pro vás.
Anton Pavlovič Čechov: Strýček Váňa, Městská divadla pražská-Divadlo Rokoko, 4. 6. 2016, překlad: Leoš Suchařípa, režie: Petr Svojtka
