Vnějškově zanedbaná pouliční květinářka Líza Doolittlová se stává předmětem sociálního experimentu. Na základě sázky, kterou mezi sebou uzavřou dva vysoce postavení muži, profesor fonetiky Henry Higgins s plukovníkem Pickeringem, se má díky Higginsově tříměsíční výuce proměnit v dámu z nejvyšších kruhů tak, aby nikdo neodhalil její pravý původ. Pod heslem "hvězdou večírku za tři měsíce" se ke svému novému mentorovi přestěhuje a nechává se jím přetvořit.

Připomíná to v mnohém vysílané seznamovací reality show typu Vem si mě! či aktuální Bachelor, v nichž mezi sebou až za zvrácených okolností soupeří ženy o ruku nezadaných podnikatelů a jiných boháčů. Jakou roli v jejich rozhodnutí hraje ekonomický faktor, je možné si domýšlet. Líza ostatně přistupuje na poněkud vykloubenou nabídku právě proto, aby si mohla polepšit. Vysnila si vlastní krámek s květinami a s ním i trochu důstojnosti, kterou získá opuštěním ulice.

Zobrazit 13 fotografií

To, že paradoxně Higginsovou manipulací důstojnost ztrácí, si uvědomuje až v závěru, kdy se jako "nová" a zároveň emancipovaná žena rozhodne svého stvořitele opustit. Tímto aktem připomíná Líza jinou, o něco starší k rovnoprávnosti procitnuvší hrdinku, Ibsenovu Noru. Tu měl pravděpodobně při psaní na zřeteli i G. B. Shaw, který se dokonce účastnil prvního anglického uvedení hry Domeček pro panenky neboli Nora přímo na jevišti coby herec. Noru má už několik sezon na repertoáru i Divadlo Pod Palmovkou. Nebeského lehce revidovaná, a přesto povětšinou z autorova textu vycházející inscenace vynesla hlavní představitelce Nory Tereze Dočkalové Cenu Thálie 2017, režisér získal Cenu Divadelních novin.

Nově nasazený Pygmalion tak může být i pomyslným protějškem starší velice úspěšné inscenace. Lízu v něm hraje Pavla Gajdošíková, která do role vložila vše ze svých již dlouho zřetelných dispozic. A její výkon by určitě neměl v nominacích na oborová ocenění chybět. Nořina manžela Thorvalda Helmera stejně jako nyní doktora Higginse ztvárnil dost možná ne náhodou tradičně skvělý Jan Teplý ml., jehož setrvale výborné výkony odborným porotám dosud nepochopitelně unikají. 

Severomoravské nářečí zdůrazňuje sociální aspekt hry

Libeňští inscenátoři Lízu vybavili severomoravským dialektem, jejich "chuda děvucha", jak sebe sama postava na úvod tituluje, odkazuje k sociálně postiženým oblastem někdejšího těžkého průmyslu. Zde došlo v důsledku uzavření provozů a redefinici území k výskytu výrazných společenských patologií a problémům s novým začleněním. Není to poprvé, kdy používá Líza v českém divadle upravenou mluvu. V roce 1999 měl premiéru v Městském divadle Brno revidovaný Pygmalion pod názvem My Fair Lady ze Zelňáku režiséra Stanislava Moši, v němž se ústřední figura vyjadřovala jazykem brněnské kriminální spodiny, tedy hantecem. Jednalo se o specifickou lokální úpravu, na Palmovce jde ale o zvýraznění sociálního rozměru hry, kterého si jsou inscenátoři dobře vědomi. G. B. Show se celý život považoval za socialistu, což je z Pygmalionu znát.

Silný sociální podtext je čitelný nejen u samotné Lízy, ale u několika dalších postav. Demonstruje ho osud Lízina otce, překotně zbohatnuvšího popeláře Doolittla, kterého na Palmovce hraje hostující, jako vždy bodrý Igor Bareš. Ten jedním dechem konstatuje, jak svobodný byl život v chudobě, jelikož od něho nikdo nic neočekával a nebyl nikomu ničím povinován. Dokud však není člověk povznesen do výšin kapitálu, bezmezně po něm touží. To je osud syna paní Eynsford-Hillové Freddyho Jaroslava Blažka, který si spolu s matkou hraje na smetánku, v kapse ale ve skutečnosti nemá ani floka.  

Líza, ač zpočátku zdánlivě omezená, submisivní dívka si v průběhu pokusu uvědomuje vlastní osobnost a její hodnotu, stává se na rozdíl od svého pedagoga samostatně uvažující, na nikom nezávislou bytostí. Higgins je posedlý správnou výslovností a svým egem. Chová se jako malé dítě, které dostalo do rukou hračku. Není schopen si zorganizovat vlastní život, o ten pečuje jeho hospodyně paní Pearsová, elegantně direktivní Ivany Wojtylové, přičemž jedinou ženou Higginsova života zůstává jeho stará matka, kterou ztvárnila sveřepá Marie Málková.

Steampunková stylizace a trocha dandismu

S přesnou mírou infantility přistoupil k roli plukovníka Pickeringa i Petr Reif. Páska přes oko, kterou zcela zbytečně nosí, i když, jak je z několika situací zřejmé, nemá poškozený zrak, jako by demonstrovala falešnost jeho na oko budovaného mužství. Asi je to jen jeden z dalších uniformou okrojovaných vojáčků bez přímé válečné zkušenosti. Higgins s Pickeringem stalkují díky skryté kameře Lízinu koupel. Dost přesné zobrazení světa viklajícího se, ale za každou cenu při životě se držícího patriarchátu. Ale co v takovém světě se ženami, jako je Líza?

G. B. Shaw byl svědkem zásadní technické revoluce. Narodil se do viktoriánské Anglie, během jeho života ale vzlétlo první letadlo a začalo se uvažovat o dobývání kosmu. Jako poctu autorově zájmu o technické novinky, kterým proslul, vetknuli tvůrci inscenaci estetiku steampunku. Ta slouží i jako doklad dnešních četných vnějškových stylizací a touhy po alternativě ke komerčnímu mainstreamu. Vizi alternativní viktoriánské budoucnosti, která do doby konce 19. století zasazuje současná i dosud neexistující technická zařízení poháněná parou nebo mechanicky, na Palmovce realizovala výtvarnice Lenka Hollá.

Související

Recenze: Heda Gablerová – přímý zásah. Činoherní klub se vrací ke svým kořenům

Klíčem ke změně místa děje jsou projekce, na nich se objevuje obraz pošmourné londýnské ulice sužované pro město příznačným souvislým deštěm, obzor s plujícími vzducholoděmi či strohý interiér Higginsovy pracovny. Té vévodí předchůdce počítačové techniky, po domácku vyrobený stroj zaznamenávající lidský hlas, jenž oceňuje správnou výslovnost hudební znělkou. Kostýmy jsou směsicí nadčasové elegance s trochou dandismu a výstřednosti.

Do světa viktoriánské sci-fi se zatoulal dokonce robot. Jmenuje se Bob a jeho kompetencí jsou domácí práce. Ironií osudu se právě on stává po odchodu Lízy jediným společníkem osamělého Higginse. Vize stroje, který nahradí člověka, se jeví stejně tak utopická, jako když se Higgins pokoušel Lízu přetvořit a vlastnit. Anebo možná ne.

Promýšlet důsledně repertoár, vztahovat se skrze starší, mnohdy známé tituly k dnešku srozumitelnou, a přesto ambiciózní, aktuální formou (navíc s potenciálem k velkým hereckým kreacím), to je letitý přístup Michala Langa k libeňské scéně, kterou umělecky profiluje. Jeho nejnovější inscenace Pygmalionu je toho důkazem. Snad se udrží obdobně jako Nora dlouho na zdejším repertoáru, má k tomu všechny předpoklady.