Radili jim plavčíci. V inscenaci divadla Jatka 78 je herečka často pod hladinou

Inscenace Nesnesitelná tekutost bytí na pomezí performance a pohybového divadla vznikala tři roky.
Foto: Vojtěch Brtnický
Pražská scéna Jatka 78 uvádí představení Nesnesitelná tekutost bytí, které se odehrává v obřím akváriu pro 12 tisíc litrů vody. Nejkrásněji působí ve chvílích, kdy je hladina asi ve dvou metrech a herečka se ladně vznáší, otáčí do „přemetů“ nebo odráží od průhledných stěn.

Co může vzbuzovat větší úzkost než být zavřený mezi čtyřmi skleněnými stěnami, v akváriu, do něhož začíná svrchu i zespodu proudit voda?

Představení nazvané Nesnesitelná tekutost bytí, který na závěr pražského festivalu Letní Letná uvedl režisér Vít Neznal se svým kolektivem, nabízí doušek existenciálních úvah, ale především mimořádný vizuální zážitek. V divadle Jatka 78, přesněji v sousední hale zvané Skleněnka, se bude hrát - i pod vodou - ještě do konce září.

Představení už před premiérou budilo pozornost svými parametry: krychlové akvárium o šířce 2,8 metrů pojme 12 tisíc litrů vody, v níž "tančí" jedna herečka. Inscenace na pomezí performance a pohybového divadla vznikala tři roky.

"Spolu s Káčou jsme měli nápad, o kterém jsme si mysleli, že s našimi finančními možnostmi nepůjde realizovat. Ivan Němec, náš hlavní sponzor, ale vzkázal, že to půjde. Začali jsme tedy shánět tým inženýrů, statiků, vodohospodářů a jiných odborníků, aby začali vyvíjet projekt," vzpomíná na začátek zdánlivě nemožného projektu režisér Vít Neznal, jenž od začátku spolupracoval s herečkou Kateřinou Dvořákovou. Choreografii připravila Dora Sulženko Hoštová, hudbu složil Jan Čtvrtník.

Zkoušky začaly před rokem. "Z plexiskel a dřevěných rámů jsme si vyrobili pracovní, lacinou verzi scénografie. Zároveň jsme chodili do bazénů a zkoušeli jsme si různé výšky hladiny vody," vzpomíná režisér, podle něhož ideální výška vody pro zkoušky byl metr či metr a půl.

Herečka Dvořáková se kromě choreografie učila i správnému dýchání při potápění. S tím prý pomáhali i zaměstnanci bazénů.

"Plavčíkům pokaždé přišlo podezřelé, proč zůstáváme v rohu a neuplaveme ani bazén, tak se přišli zeptat. Když zjistili, o co jde, začali nám radit dechová cvičení a jiné věci, které pak Káča mohla zkoušet," líčí režisér.

Nacvičené věci z bazénu se ale v hotovém akváriu ukázaly nedostačující. "Zjistili jsme, že po čtyřiceti minutách náročné choreografie pracuje dech trochu jinak. Také voda je studenější," popisuje režisér přechod z "tréninkových bazénů" do hotové scénografie.

Na zkoušky v akváriu zbývalo asi šest týdnů a bylo třeba doladit ještě několik detailů. "Zkoušeli jsme v plaveckých brýlích, ale hrát jsme chtěli bez nich. Bazénáři vymýšleli, jakou chemii do toho dát, aby se Káča mohla pod vodou koukat i bez brýlí," líčí drobné potíže Neznal.

Nakonec autoři našli takový poměr chloru, aby ještě nedráždil oči a zároveň aby voda byla chráněná proti mikroorganismům. "Když jsme ale zkoušeli v těch velkých vedrech, voda se kazila rychleji," dodává režisér.

V akváriu také zjistili, že bude nutné vyměnit kostým. Dlouhá bílá sukně z tylu, kterou tvůrci použili na propagační fotografie - focené s předstihem -, se na protiskluzové podložce zadrhávala a v divadelním osvětlení nevypadala dobře. "Prostor je hodně světlý, a tak bylo nutné zvolit kontrastní kostým. Navíc jsem nechtěl, aby herečka byla poetická jako víla. Potřeboval jsem, aby představovala člověka současné doby, aby se s ní diváci snadno identifikovali," vysvětluje Neznal, proč nakonec s kolegy vybral běžnou konfekci: černé šortky a halenku s puntíky. Z původního "vizuálu" zůstaly jen červené holinky.

Během zkoušení "naostro" si režisér také uvědomil, že musí brát v úvahu dvojí výhled diváků. První řada je níž než ta poslední. "Když voda stoupá, diváci nahoře vidí navíc hladinu, vlnění, které přináší další světelné efekty," prozrazuje Neznal, který dále musel posunout sedačky víc dozadu.

Sám si vyzkoušel, že sedět příliš blízko a ještě v první řadě vzbuzuje nepříjemné obavy. "Jak se hladina zvedala, měl jsem pocit, že mě to také potopí. Proto jsme sedačky odsunuli o pár čísel dál."

Dívka, uvězněná ve zpočátku prázdném akváriu, pojídá popcorn z pytlíku. Je rozpustilá, baví se pohledy diváků, kteří ji pozorují jako zvířátko v zoo. Teprve když si všimne neslyšně napouštěné vody, vykřikne. Zděšení ale trvá jen chvilku. A když voda začne téct i ze stropu, nejprve se vyhýbá tenkým čůrkům, pak ale na snahu zůstat suchá rezignuje. V tu chvíli se otevírá možnost vodu si užít, poznat ji na vlastní kůži, využít její vlastnosti.

Inscenace je nejkrásnější ve chvílích, kdy je hladina asi ve dvou metrech a herečka se ladně vznáší, otáčí do "přemetů" nebo odráží od průhledných stěn. Jako by tanečnice v těch chvílích přijala novou roli obojživelníka. A když vody zase ubývá, odmítá se s tím smířit, potápí se, i když drhne břichem o dno, až nakonec zůstane ležet na suchu jako ryba vyvržená na břeh.

Nesnesitelná tekutost bytí

Režie: Vít Neznal
Choreografie: Dora Sulženko Hoštová
Jatka 78 - Skleněnka, Praha

"I když nedáváme důraz na příběh, potřebovali jsme ho. Je to schematický příběh člověka, který se musí vypořádat s věcmi, jež přicházejí nahodile," říká režisér. "Když se vypořádá s kapkami, přijde déšť. Pak přitéká tolik vody, že se člověk může utopit. Nebo najít jiný způsob. Zjistí, že ve vodě může svobodně poletovat."

Pro Víta Neznala je to synonymem všeho, co člověk nemá pod kontrolou. "Dokud budeme nejistotu vnímat negativně, nemůžeme se s ní sžít. Ze své zkušenosti vím, že nechci mít vždycky vše nalajnované, nechci všechno znát. Nejistota je možná něco, co potřebujeme."

 

Právě se děje

Další zprávy