reklama
 
 

Recenze: Děvky od Arbesa ani čtyřmi jednohubkami nezasytí

29. 10. 2014
Inscenace Hřebíčková s Onufrákovou lehce meditují aneb Děvky od Arbesa nabízí skvělé výkony hereček, ale kromě pár povedených žertů jen pramálo momentů, které by nebojovaly s okázalým klišé.
Doporučujeme

Recenze - Režisér a umělecký ředitel Švandova divadla se rozhodl v nejnovější inscenaci opustit interpretační postupy a s pomocí dramaturgyně Lucie Kolouchové a dvou výborných hereček vytvořit autorský kus.

Samotný název napovídá, že základem pro jejich tvorbu se stal zvláštní genius loci okolí jejich scény, tedy Smíchov a „Arbesák“. Ve čtyřech etudách tak Hřebíčková s Onufrákovou představují příběhy, které spojuje jen místo děje.

Herecké exhibice bez záchranné sítě

Inscenace Hřebíčková s Onufrákovou meditují aneb Děvky od Arbesa je nejen zahajovacím počinem nové sezony, ale i nového dramaturgického cyklu s názvem Intimní rozhovory.

Hereckému souboru Švandova divadla zajisté sluší intimní scénický tvar. Každý člen ansámblu se vyznačuje specifickým charizmatem, typologií a hloubavostí. Překročení hranic uzavřené inscenace a velkého hlediště proto může být pro diváka velkým zážitkem z herecké exhibice výrazných osobností. Otázkou ale zůstává, jestli se s tímto novým směrováním dokáže vypořádat i zbytek tvůrčího týmu.

Inscenace určitě nabízí skvělé výkony Hřebíčkové a Onufrákové, ale kromě pár povedených žertů jen pramálo momentů, které by nebojovaly s okázalým klišé. I přesto jí ale nelze upřít, že z ní srší energie čisté radosti z tvorby, což je výhodou téměř každého autorského divadla. Jestli to ovšem divákovi nestačí a snaží se nahlédnout i pod tuto pokličku, nalezne většinou jen banality.

Nejpovedenější je hned první výstup, ve kterém herečky parodují dvojici divadelních kritiček. Za povšimnutí stojí samotná myšlenka, kdy se předmětem herecké interpretace stává divadelní kritika – tento proces, který je mimo jiného zajisté žádoucí (i kritiku je potřeba kritizovat), nabízí spoustu prostoru pro groteskní humor.

Kromě této myšlenky obrátit proces kritické reflexe naopak, se v etudě ale pracuje spíš s prvoplánovou nadsázkou. Herečky začínají svůj part v hledišti, stylizované do zapšklých bab ad absurdum.

Kostýmy Lenky Odvárkové, paruky i mimika hereček jsou groteskní citací toho nejhoršího nevkusu žen, kterým v pozicích úřednic z grantových komisí ušly nejlepší léta života a jejichž jediným zdrojem potěchy je urážení divadelních tvůrců. Jejich prostoduchá hádka o to, která je větší hvězdou, je zřejmým důkazem toho, že hvězdné nebe jim je na hony vzdálené, a popíjení tuzemáku jim na důstojnosti také nepřidává.

Tuto směsici jadrného vyjadřování, urážek a důkazů vlastních komplexů méněcennosti přeruší korpulentní baletka, snažící se s dětskou úporností zatančit Labutí jezero, a je tak přemostěním k dalšímu výstupu, kde si naopak herečky vzaly na mušku drogově závislé prostitutky, tedy děvky od Arbesa.

Ostré střihy tupými nůžkami

V této části představení už se ale jakákoli originalita hledá jen stěží. Scénka, ve které se dvě kamarádky z ulice hádají o svém pasákovi, je opepřená spoustou explicitních vyjádření, což ale samo o sobě dnes už nemůže nikoho šokovat. Banální zápletka je vystavěná z povrchních a nesčetněkrát omletých momentů. Jistý šmrnc dodávají opět herečky, jejichž energie je opravdu dechberoucí. Nebrání se ani fyzickým konfrontacím, které jsou díky prostoru malé scény celkem prokazatelně na tělo.

Ostrým střihem se pak ocitáme v úplně jiném časovém období, v konzervativním a bigotním 19. století. Herečky se mávnutím ruky mění z feťaček na sestry, které bojují s neštěstím – nechtěným těhotenstvím jedné z nich. Pořád jsme tedy na Smíchově a pořád vidíme „děvky“, ovšem z pohledu celkem jiné společnosti.

Podle toho se mění i herecká stylizace na patetickou. Divákům ovšem chvíli trvá, než situaci začnou brát vážně a přestanou hledat parodii. V kontextu celkového vyznění inscenace stojí historický výstup celkem mimo. Jediné, co ukazuje, je schopnost hereček měnit různé polohy v malém časovém úseku, což pro mnohé diváky nemusí být málo, dalším to ale stačit nebude.

Poslední výstup uzavírá variace na realitu a absurditu a ukazuje samotné herečky po náročném vystoupení. V závěru se tak celkem obnažuje divadelní konstrukt, herečky svlékají kostýmy, probírají své výkony. Drobným zpestřením je blouznění Petry Hřebíčkové o černých aurách a špatných karmách, které vyvrcholí v až psychotické extázi.

Samotný koncept inscenace se tak jeví jako zajímavý a odvážný. Na malé scéně tvůrci ukázali, jaká dogmata tradičního divadla už pro ně neplatí. Rozrušili spoustu hranic, povýšili místo svého působení, tedy Smíchov, na téma své práce, kritiky povýšili na své postavy, herečky se změnily na autorky a titulní role.

Samotný text a vytvořené situace jsou ale více než přitažené za vlasy. Groteskní stylizace, které nepředchází důkladné pozorování a pochopení zkoumaného předmětu, se tak stává jenom lehkou jednohubkou na úrovni televizní zábavy. A i když jsou ty jednohubky čtyři, hlad po dobrém umění nezasytí.

Dodo Gombár a kolektiv: Hřebíčková s Onufrákovou lehce meditují aneb Děvky od Arbesa. Režie: Dodo Gombár. Dramaturgie: Lucie Kolouchová. Scéna: Jan Polívka. Kostýmy: Lenka Odvárková. Hudba: David Rotter. Hrají: Petra Hřebíčková, Zuzana Onufráková. Premiéra 18. října 2014. Nejbližší představení: 31. října, 11. a 24. listopadu.

autor: Tatiana Brederová

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama