reklama
 
 

Divadlo Continuo připomíná osmičková výročí i protest proti okupaci Československa, dorazí účastníci

18. 8. 2018
Pavel Štourač se skupinou herců se v 90. letech odstěhovali na zanedbaný statek v jihočeských Malovicích. Letní projekty jejich Divadla Continuo jsou dnes už vyhlášené a diváci se za nimi sjíždějí. Ten letošní skončil před pár dny. Kromě toho Continuo ve středu 22. srpna v pražském divadle La Fabrika uvede představení, které přibližuje donquijotský protest osmi mladých Rusů proti okupaci Československa roku 1968. Zúčastní se poslední tři žijící účastníci demonstrace.

"Osmičkové" roky minulého století inspirovaly letní projekt Divadla Continuo nazvaný stručně: 8. Divadelníci se neuzavřeli doma, jak by se v souvislosti se stými narozeninami Československa nabízelo, ale rozhlédli se po světě.

Ke spolupráci pozvali osm režisérů z pěti evropských zemí a každého postavili před úkol vytvořit na osmdesáti čtverečních metrech prostoru osmiminutovou inscenaci, odkazující k některé z historických událostí, jež se odehrály v minulém století v letech končících osmičkou, a to kdekoli na světě. Vybrat si mohli sami.

Na louce - kousek od základny divadla, statku Švestkový dvůr - se nakonec po sedm večerů potkávala témata pro české publikum poměrně odtažitá, až trochu bizarní: například zavraždění bojovníka za lidská práva Martina Luthera Kinga, vytvoření hybridního klonu člověka a krávy, únos italského politika Alda Mora nebo situace japonského bojovníka přežívajícího o samotě ve filipínské džungli v domnění, že válka ještě neskončila.

Pro bláznivě roztočený kolotoč dějin 20. století vytvořila Helena Štouračová z lešenářských trubek scénografii ve tvaru osmibokého cirkusového stanu, překrytého plachtami či průhledným igelitem a proťatého napříč úzkými průchody, jež se scházejí v centrálním prostoru u kruhového objektu.

V něm za igelitovou zástěnou tři ženy hnětou z mouky a vody těsto, omývají se či oblékají za zvukového doprovodu zmixovaných rozhlasových nahrávek, které se vztahují k vybraným historickým momentům.

Působí to jako ženské rituály, jež doprovází ladění stanic na rozhlasovém přijímači, ale nakonec to mohou být i sudičky či shakespearovské čarodějnice, které otáčejí kolem dějin.

Diváky, v pološeru klopýtající labyrintem "strašidelného hradu" historie 20. století, zvuk hudebních nástrojů vodí mezi jednotlivými vnitřními hracími prostory i vnějšími jevišti po obvodu stavby. V nich nebo na nich se postupně odehrává všech osm produkcí, některé i paralelně.

Pavel Štourač, guru divadla Continuo a režisér všech dosavadních jednadvaceti letních projektů, si letos ponechal pouze úlohu uměleckého vedoucího a režijního supervizora. V představení 8 ale stejně bylo možné rozpoznat jeho divadelní rukopis: expresivní pohyb, hlasové i zvukové kompozice, citově naléhavé obrazy. Koneckonců někteří z režisérů jsou členy Divadla Continuo, jiní patří k jeho spolupracovníkům.

Hledání v polích

Pavel Štourač se roku 1992 se skupinou herců odstěhoval na zanedbaný statek v jihočeských Malovicích. Zaujati prací a divadelním výzkumem Jerzyho Grotowského a Eugenia Barby tu začali společně hledat, jak pohybem, hlasem (méně už slovem), s pomocí loutek, světla či výtvarných instalací vyjádřit původní jednotu člověka i přírody a univerzální lidskou zkušenost: lásku, smrt, touhu, smutek nebo bolest. Přitom často objevovali konkrétní události zasuté v paměti místa, kde tvořili, či traumatické stopy malých i velkých dějin.

Dnes už legendární letní projekty, na které se více než dvě desítky let sjíždějí diváci z okolí, nedalekých Českých Budějovic i Prahy, začalo Continuo formou mezinárodní divadelní dílny připravovat v roce 1997. Na vodním kanálu nedalekého zámku Kratochvíle, v polích kolem Švestkového dvora, na statku, na hrázi a na hladině rybníka, ve vlaku projíždějícím krajinou, ve staré cihelně či sklepení.

Jejich přitažlivost vždy spočívala především v umění dotknout se mystéria konkrétního místa v překvapivých, často až otřásajících obrazech, které se vynořovaly ze tmy a zase se v ní jako pára ztrácely. Divadelní iluze se v těch nejsilnějších momentech proměňovala v zážitek, jenž neobyčejným způsobem umožňuje prožít sama sebe i přítomnost.

Pod reflektorem měsíce

Podobně magickým obrazem začalo i představení nazvané 8. Světlý pás pod temnou oblohou - poslední odraz slunce, které již sestoupilo za obzor, prosvítal hřebenem vzrostlých topolů. Šero, skoro tma. Z řídké louky před stromy do daleka "vyrůstají" židle a na nich se v pásech světla začínají objevovat nahá těla, pomalu se otáčejí, jejich části jsou ponořené do tmy, a tak vypadají jako bílá torza. Za mraky vysvítá měsíc a zdá se, jako by právě on osvětloval tu scenérii, která připomíná obrazy surrealistické malířky Toyen.

Postavy-herci se pomalu oblékají, odpoutávají od židlí a jdou k nám. Procházejí řadou přihlížejících diváků a mizí ve stanu. Z harmonie přírody do víru civilizačních dějin.

V roce 2015 byla za podpory fondů Evropské unie dokončena přestavba starého statku na moderní divadelní centrum za bezmála 30 milionů korun. Kde to stav budov dovoloval, byly místnosti zachovány, přibylo horní patro a v něm zkušebny, velký multifunkční sál.

Z divadla Continuo a Švestkového dvora se stala instituce, která poskytuje rezidenční pobyty a spolupracuje se zahraničními divadelními školami, čerpá evropské tvůrčí granty. Angličtina je tu běžným dorozumívacím jazykem a zčásti pronikla i do představení letního projektu, ve kterém se letos - i vzhledem k tématu - mluvilo možná víc než jindy.

Ponořeni do dějin

Nepřehlédnutelným rysem letních projektů je obrovské a bezvýhradné fyzické i emocionální nasazení účastníků mezinárodních divadelních dílen, kteří se na nich podílejí. Stejně intenzivní, jako Pavel Štourač vyžaduje od členů svého souboru. Ani letos to pod jeho supervizí to nebylo jinak. Tančí se v písku i pilinách, těla jsou vystavena vodě, chladu i extrémním fyzickým nárokům.

Žádný z osmi režisérů neinscenuje své osmičkové téma doslovně, ale pokouší se společně s herci vyjádřit pocity, které v něm zanechalo, dobovou atmosféru, asociace, které probouzí. Divák tak může být poměrně často vystaven pochybám, čemu vlastně přihlíží. Aby ocenil cestu ke zpracování tématu, potřeboval by si být jistý, které to je, a potřeboval by o něm vědět alespoň část toho, od čeho se odrazila herecká a režijní fantazie.

Nezbývá než se vydat dění na jevištích jako tabula rasa. Vnímat zápas osamělé postavy v pilinách s klackem v ruce, jemuž z přítmí přihlíží muž v uniformě, jako boj člověka se sebou samým. Nechat na sebe působit divně těžkopádný, ale fyzicky obdivuhodný výkon chlapce a dívky sevřených trikotem do pozice bezrukých siamských dvojčat, která se pokoušejí napít nebo vykouřit cigaretu. Jejich kabaretnímu číslu, na jehož konci díky loutkářskému triku vzniká bytost s telecí i lidskou hlavou chybí lehkost a vlastně i humor, ale moment obludnosti, které přihlížíme, je silný.

Podobně neurčité zážitky si člověk odnáší také z rytmizované sborové chůze, v níž herci individuálně mění směr a narážejí do sebe. Nebo z tance čtyř mužů v písku, kteří se uvolňují z pozice loutky zavěšené na ramínku jako na oprátce, aby se do ní posléze opět vrátili a skáceli se mrtví k zemi. Přípravou nechutné šedivé kaše podle ruského receptu snímanou kamerou na plátno jako pořad o vaření přehlídka historických kuriozit končí.

Divák byl tváří v tvář vystaven kontaktu s herci. Neobratnosti vlastně ještě studentských cvičení tentokrát ani nemohla skrýt režisérem umně vystavěná divadelní iluze. Z představení si víc než jednotlivé zážitky lze odnést pocit existenciální vydanosti člověka dějinám, v nichž se ocitl, s nimiž se pere nebo se jim přizpůsobuje.

Inscenaci Divadla Continuo nazvanou Poledne uvede 22. srpna pražská La Fabrika. | Video: Divadlo Continuo

V poledne na Rudém náměstí

25. srpna 2015 byla na Rudém náměstí v Moskvě bezpečnostními složkami zadržena desítka osob, které si sem přišly připomenout protestní shromáždění proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Pavel Štourač proti zásahu veřejně vystoupil, spojil se s několika zadrženými demonstrujícími včetně Natalie Gorbaněvské a inicioval petici Za Vaši i naši svobodu, jenž byla předána Velvyslanectví Ruské federace v České republice.

Inscenaci Poledne předcházelo studium historických dokumentů, konzultace s českými i zahraničními historiky i rozhovory s žijícími účastníky demonstrace a disidenty. Soubor Continua v ní pod Štouračovým vedením spojil dokumentární divadlo se svými typickými pohybově výtvarnými obrazy za doprovodu smyčcového kvarteta. Inspirovali se přitom poezií Natálie Gorbaněvské nebo Vadima Deloneho a výpověďmi politických vězňů ze sovětských "psychušek" - psychiatrických léčeben, kam režim zavíral nepohodlné oponenty.

Inscenace, která bude uvedena v holešovické La Fabrice 22. srpna, měla úspěšnou premiéru letos v březnu. Palčivost tématu v době, kdy opět cítíme snahu ruské politiky ovlivňovat dějiny střední Evropy a především osobní účast Taťjany Bajevové, Viktora Fajnberga a Pavla Litvinova, tří dosud žijících demonstrantů z roku 1968, jimž je představení věnováno, slibuje o to silnější zážitek.

autor: Marie Reslová | 18. 8. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama