Mnozí opravdu doufali, že restart po konci pandemie přinese příležitost pro změnu k lepšímu. Jenže přišla válka na Ukrajině a v jejím kontextu by bylo nepatřičné trvat na adjektivu "krásný".
Za čtvrtstoletí existence se olomoucká Flora vypracovala v jeden z nejvýznamnějších českých divadelních festivalů s mezinárodní účastí. Pod vedením Petra Nerušila se zaměřuje především na angažovanou činoherní tvorbu, díky dramaturgickému vkladu Jitky Pavlišové se tu ale pravidelně objevují také inspirativní taneční projekty z domova i zahraničí.
Třetí, snad nejvýznamnější a diváky nejvyhledávanější programovou linii tvoří inscenace prestižních německojazyčných scén. Od roku 2019 je vybírá Slovenka Dominika Široká, která působí v Německu coby dramaturgyně.
Mimo jiné spolupracovala i s divadlem Schauspiel Köln a právě tato městská scéna se minulé úterý zhostila slavnostního zahájení festivalu. Inscenace nazvaná Stefko Hanushevsky představuje Diktátora fascinovala především všestranným hereckým výkonem titulního herce, jenž překvapivě neztvárňuje diktátora, ale sám sebe. Předlohou pro virtuózní one-man show s prvky kabaretu se staly jeho vlastní vzpomínky na dětství v rakouské vesnici a dobu, kdy provázel turisty po místech spjatých s nacismem.
Ve výsledném tvaru se ovšem reálné události objevují v buďto značně hyperbolizované, nebo přímo pozměněné podobě a leitmotivem se stává lidský sklon k přibarvování historek, fabulování a pábení. Těžko odhadnout, co se doopravdy stalo a co už je výmysl, protože všechny příhody vyznívají poněkud přitažené za vlasy.
Inscenace je dalším příspěvkem kolínské scény do divácky oblíbené série založené na proplétání biografií aktérů se známou filmovou předlohou. Spoluautor textu Eberhard Petschinka do scénáře zručně zakomponoval odkazy na snímek Diktátor od Charlieho Chaplina, včetně některých známých scén, které herec Hanushevsky osobitě imituje. Stávají se organickou součástí předkládaného životního příběhu - a kdyby člověk neznal předlohu, pravděpodobně by mu ani nedošlo, že jde o citace z jiného díla.
Problém spočívá v tom, že všechny zmínky o nacismu a odkazy na diktátorství slouží především jako zdroj zábavy, což je v časech válečného běsnění vyprovokovaného ruským diktátorem dosti nepatřičné. I vzhledem k pověsti Flory coby společensky angažovaného festivalu inscenace působila až třeskutě apoliticky. Divácký hit to ale jistě byl.
Marie Kondo všechno nevyřeší
Český program zahájila premiéra koprodukce olomouckého Divadla na cucky, pražského A studia Rubín a zapsaného spolku Kolonie nazvané Pravidla úklidu. A tentokrát bylo angažovanosti učiněno zadost. Režisérka Lucie Ferenzová formou koláže monologů, dialogů a pěveckých čísel zpracovala téma pracovní migrace.
Podkladem pro scénář se staly rozhovory s ukrajinskými uklízečkami a pečovatelkami, herečky Anita Krausová, Táňa Malíková a Martina Jindrová však zároveň ztvárňují také jejich zaměstnavatelky - tedy emancipované Evropanky profitující ze špatně placené práce migrantek, které mají nulovou jistotu zaměstnání a jsou závislé na pracovních agenturách.
Ferenzová do scénáře zakomponovala též úryvky z publikací světoznámé odbornice na úklid, Japonky Marie Kondo, jež z uklízení učinila svéráznou filozofii. Jenže s ucpaným záchodem neporadí, její metoda se týká hlavně organizace věcí v domácnosti, nikoliv zbavování se špíny.
Po vypuknutí války na Ukrajině tvůrkyně do textu zapracovaly i odkazy na migraci žen vyvolanou ruskou invazí, což tématu dodalo na aktuálnosti.
Nedramatické textové plochy aktérky rozehrávají pomocí jevištních metafor a symbolů, zdařilé je především přirovnání uklízeček k superhrdinkám - v tu chvíli si herečky okolo krku uvážou pytel na odpadky coby plášť a pod tričkem si z kuchyňských houbiček vyrobí muskulaturu. Někdy se však proud slov s jevištní akcí nedaří propojit a dění na scéně náhle působí jako vyprázdněná macha. V angažované inscenaci zkrátka divadelnost někdy přichází zkrátka. Tvůrčí zápal však nedostatky pomáhá vyvážit.
Dav zvěstuje revoluci
Angažovanou linii festivalu obohatila rovněž inscenace německého divadla Schauspielhaus Bochum nazvaná Noise - Šumění davu. Chilská režisérka Manuela Infantová v ní nahlíží na politické konotace hluku. Inspirovaly ji demonstrace, které se před třemi roky odehrály v Santiagu de Chile. Tady velkou hereckou virtuozitu prokázala Gina Hallerová, jejímž jediným partnerem na jevišti se stal looper - přístroj umožňující nahrávat zvuky a znovu je pouštět ve smyčce.
S jeho pomocí protagonistka zaplnila velký sál Moravského divadla ohlušujícím šuměním davu, které zvěstuje revoluci. Podobně jako Pravidla úklidu i tato inscenace postrádala dramatický tah, na vině byl především abstraktní textový podklad, jenž si dlouho komplikovaně pohrával s několika málo motivy, aniž by je včas vztáhnul ke konkrétní situaci v Chile.
Na špičku mezi domácími festivaly Floru povyšuje i bohatý doprovodný program, který kromě koncertů a workshopů zahrnuje debaty. Nerozebírají pouze zhlédnutá představení, ale také jimi nastolovaná témata s přesahem do společnosti. Zvlášť silná byla letos diskuse navázaná na taneční projekt Odloučení, v němž Markéta Vacovská zpracovala trauma ze smrti vlastních děti.
Za účasti jí a dvou specialistek z olomouckých hospiců či nemocnic se citlivě, dokonce s nadhledem debatovalo o nepostradatelnosti hospicové péče a také o tom, proč je důležité naučit se mluvit o smrti. Vacovská svou zkušenost zpracovává tak syrově a drásavě, že je pro člověka těžké nenechat se strhnout emocemi a vnímat umělecké dílo. Na inscenace jako Odloučení by se měl divák dopředu psychicky připravit. Ale právě k nim se zvlášť hodí následná rozprava, během níž si divák utřídí myšlenky a zpracuje zážitek. Možná dokonce dospěje ke katarzi.
Osobností letošní olomoucké Flory je umělecký šéf brněnského HaDivadla, režisér Ivan Buraj. Na festivalu představil své inscenace Naši, Vnímání a Kosmos plus několik doprovodných projektů včetně besedy. Málokdy se podaří setkat s tvorbou jednoho umělce tak koncentrovaně: běžnou domácí festivalovou praxí je předkládat kolekci vybraných děl coby bonboniéru "toho nejlepšího", z níž si každý vyzobe, co je mu po chuti. Bez kontextu, bez přesahu. Flora naopak u kontextů a přesahů začíná. Tím je jedinečná, a proto stojí za pozornost.
Festival v sobotu zakončí dvojprogram českých tanečních projektů The Essence v podání Evy Urbanové a Treatment of Remembering od souboru PocketArt plus inscenace dvou textů Petera Handkeho nazvaná Zdeněk Adamec / Sebeobviňování, kterou v pražském Divadle Na zábradlí režíroval Dušan David Pařízek.
