Recenze - Po Umění odpadu se s Jedním světem ještě jednou podíváme na umělce tvořícího mezi odpadky. Dokument z produkce rumunské HBO Svět podle Iona B. objevuje bukurešťského bezdomovce a kolážistu Iona Barladeana právě v době, kdy galerista Dan Popescu připravuje jeho výstavu.
Barladeanu je možná až příliš vhodná osobnost k portrétnímu dokumentu. Dlouholetý bezdomovec bez vzdělání, k tomu s minulostí spojenou s rumunskou komunistickou érou, byl jako umělec objeven doslova na ulici. Z velkého množství koláží, které řadu let vyráběl v úplném soukromí a přenášel je ve svém kufru, se znenadání staly oficiální umělecké předměty vystavené pohledu návštěvníků galerií i kritiků.
Jeho tvorba se navíc velmi kriticky vyrovnává právě s komunismem v Rumunsku - a to v míře, která by z něj tehdy při jakémkoli šíření jeho děl udělala ostře sledovaného protirežimního umělce.
Jako by jeho takřka pohádková kariéra nestačila, působí šedesátník Barladeanu jako bezprostřední muž z lidu, který nikdy neslyšel o Warholovi, a zároveň coby trochu naivní snílek, jenž o sobě mluví jako o „režisérovi" svých koláží plných fotografií filmových celebrit.
Na první pohled tak naplňuje idealizovanou představu o umělcích jako „čistých duších", které tvoří stranou zaprodaného profesionálního uměleckého provozu a o samotě se vypořádávají s nároky vlastního génia. Tohle všechno o Barladeanovi nějak platí - a dělá to z něj svůdný „materiál" pro líbivý dramatický dokument.
Přesně takový také Svět podle Iona B. také je. Nesklouzává k očividné podbízivosti, ale zjevně mu jde o vytvoření poutavého „životního příběhu". Začíná u Barladeana bombardovaného odpadky shazovanými na zem z okna domu a vrcholí dojímavou návštěvou rodné vesnice a vernisáží jeho výstavy.
Ani chování samotného autora naneštěstí nijak nevystupuje z mýtu, který o něm snímek vytváří. Jeho drobné výstřednosti typu leštění bot a čistění obleku v homelesáckých podmínkách před příchodem na výstavu i postřehy o tom, že jeho kariéra začala v příliš vysokém věku, přesně zapadají do modelů chování, které bychom od podobných „umělců" očekávali.
Coby ústřední figura filmu tak působí až nečekaně bezvýrazně. Nikde nás nepřekvapí, nikde nevypadne z role. Samozřejmě to není tím, že by nějakou roli hrál (nebo možná pochopil, že je dobré nevypadávat z té, v níž ho onen umělecký provoz objevil a zafixoval?). Každopádně tvůrci snímku příliš hladce přijali příběh, který se jim nabízel, a nepokusili se ho nijak - ani interakcí při natáčení či organizací natočeného materiálu - narušit.
Další portrétní dokument v programu Jednoho světa Holka z plakátu, který jsem tu už recenzoval, měl vlastně potenciálně podobný problém. Jeho protagonistka z něj ale snímek vytáhla díky tomu, že se celou dobu netvářila jako oběť válečných hrůz; naopak stavěla se k tématu dokumentu, tedy k vlastnímu traumatu z válečné zkušenosti, z různých poloh včetně ironicky shazující.
Navzdory názvu rumunského filmu ale nemáme pocit, že bychom nahlédli do světa Iona Barladeana - leda tak, že jsme v něm zahlédli odraz svých vlastních očekávání. Dokument zůstává u zaujetí jeho výstředním životním osudem, které sice má nějakou hodnotu, ale je poměrně povrchní.