reklama
 
 

Blog z Varů: Rozcvičování Bartošky před ceremoniálem

11. 7. 2009
Foto: Aktuálně.cz
Čerstvé postřehy z filmového festivalu
Doporučujeme

11. července, 21:30 - Udělování cen jsem strávil v předsálí Thermalu a sledoval jej na televizní obrazovce. Svým způsobem to bylo akčnější než ta ospalá uhlazená nuda, která probíhala uvnitř. Zatímco televizní diváci měli sledovat přenos až od osmi, v sále už se hlavní akce začínala kolem šesté (ono než se panstvo usadí, tak to chvíli trvá) a hotovo bylo do tři čtvrtě na osm.

Venku mezitím kmitala ochranka, televizní štáb a Jiří Bartoška a spol. Sledoval jsem asi ze dvou metrů, jak si pan prezident nasazuje na jedny, menší brýle ještě druhé, větší brýle, mžourá do papírku a opakuje si roli - a s potěšením jsem konstatoval, že letos (respektive ten den od rána) opravdu pil asi jen karlovarskou mattonku, a ne jiný zdejší mok. Při některých předchozích ročnících jsem o něj měl totiž strach a rutinní děkovačka se občas zvrhla ve velmi napínavou záležitost.

Při rozcvičování panu Bartoškovi dělala společnost všudypřítomná cigareta mezi prsty a namísto "lodyha, lodyha, jahoda, jahoda" nebo "nenaolejuje-li mě Julie" to vypadalo spíš jako ve scénce Jiřího Wimmera "Ostrava: Sto roků v šachtě žil, sto roků kopal jsem huhuhuhlí, echm, bleche bleche, kurva, mě to dneska roztrhá..."

"Ježiš, ten se s ní vykecává, ať pohne," utrousil jen na adresu Marka Ebena v bedně, který přes napjatý časový plán zabředával na pódiu do hovoru s herečkou Paprikou Steenovou na téma "paprika a jiná zelenina" nebo kýhovýra.

"Proč tu Míškovou neoblečou do něčeho pořádnýho, když už ji na to pódium musej z toho Práva posílat, proboha," zahořekoval zas nad málo honosnou róbou kolegyně novinářky, která předávala Cenu diváků festivalu, jež probíhala pod patronátem výše uvedeného deníku. S letmým úsměvem jsem si pomyslel, co by říkal na moji róbu. Na šortky už byla zima, ale ani džíny nejsou dress code...

Pak nastoupil moderátor ČT Jakub Železný, který měl oblek zezadu secvaknutý kolíčkem a mimoděk spočítal, že Jiří Bartoška vykouřil za dobu zevlování po předsálí 12 cigaret. Jako když Rain Man určí počet rozsypaných párátek... :)

No, hezké to bylo. Takové věci ve Velkém sále neuvidíte. Ještě, že jsem si ani letos nekoupil ten oblek.

9. července, 19:45 - Rozhodl jsem se, že z Varů nebudeme psát o Johnu Malkovichovi a Antoniu Banderasovi a nebudeme tak podporovat představu, že bez velkých hvězd se festival neobejde. Ne že bych zrovna Malkoviche neměl rád, ale proč s ním zabít několik hodin času, když můžu jít místo toho na nějaký film?

Přestože si myslím, že Malkovich je inteligentní člověk, s nímž by bylo zajímavé dělat rozhovor tváří v tvář, není třeba absolvovat ani naprosto zbytečnou tiskovku, kde se ho čeští novináři ptají na zoufalosti typu "co si myslíte o Václavu Havlovi", ani pak jít na tzv. Master Class, kde bude takřečený Mistr udělovat moudra o tom, jak se má hrát ve filmech. Obvykle je to totiž hodina rozbředlého tlachání.

Není mi to zapotřebí už proto, že jsem pár takových Master Class absolvoval, a upřímně - smysl má poslouchat jedině vysoce vyhraněné režiséry, kteří opravdu mají své vize a koncepty (loni např. Jorgen Leth), případně absolutní herecké legendy a veterány, jako byl (taky loni) Christopher Lee, který vypadá jako svůj živoucí pomník klasika, o němž si už spousta lidí myslí, že je mrtvý.

Malkovich na této úrovni prostě není, a to při vší úctě k mnoha jeho vynikajícím hereckým výkonům. Letos možná mělo smysl jít si poslechnout nejopomínanějšího režiséra tzv. nového Hollywoodu 70. let, Alaina Rudolpha, ale to jsem, bohužel, prošvihnul, ani nestihl žádný jeho film, a tudíž pro mě zůstává stále velkou neznámou. (Emotikon zastydění se.)

A když už jsme u toho, koho demonstrativně s kolegou Tesařem vynecháme, tak by mělo přijít vyznání, že odmítáme psát cokoli o Pedru Almodóvarovi, protože ho považujeme za nejpřeceňovanějšího režiséra posledních let. Četl jsem desítky recenzí a několik portrétů v různých časopisech, ale zatím žádný nedokázal vysvětlit, co je na Almodóvarově tvorbě od Vše o mé matce (1999) výše tak dobrého.

Ano, některé rané filmy byly originální a provokativní, ale teď už jsou to jen očekávatelné, hodně barevné meta-telenovely. Trochu mám pocit, že Almodóvar je jakýsi nositel symptomu "hledáme nového Felliniho" - tedy tvůrce, který točí "umělecké filmy pro masy". Ale pořád mám pocit, že Fellini byl mnohem větší formální hledač a jeho dílo má proměnlivější podobu. Almodóvar už podle mě dělá jen licencované umění, jakousi dekorativní keramiku do bytečků milovníků „hezkých evropských filmů".

Ale aby byl blog trochu interaktivní, vyzývám všechny milovníky a milovnice Pedrových děl, nechť se pokusí podělit o to, co jim jeho filmy dávají a čím jsou výjimečné a hodnotné v kontextu současné světové kinematografie.

Já jdu zatím něco napsat o filmech, které mě opravdu dostaly. A aby nedošlo k mýlce - ve Varech uváděný Malkovichův film Tanečník seshora a Banderasův Letní déšť, v nichž ani jeden nehraje, ale "pouze" je režírovali, jsou podle mnoha ohlasů velmi dobré.

9. července, 19:00 - Volal mi osobně Juraj Herz a děkoval za recenzi na T.M.U. Respektive bylo to poděkování i diskuse a trocha vysvětlování ("Oceňuju, že jste to napsal podle sebe, ale víte, tady ta pasáž..."). Telefonát trval dobře 20 minut a dozvěděl jsem se spoustu věcí, které bych asi neměl publikovat a taky nebudu. (Pracovnice z bulvárních deníků by ale určitě byly nadšené a měly z čeho pár dní žít…)

Z publikovatelných věcí můžu zmínit jenom to, že v panu režisérovi zůstalo velké trauma z toho, že zdejší kritici před lety odmítli jeho film Pasáž, který pesimisticky vylíčil, kam se bude ubírat naše země v éře proklamované svobody. Dílo, jež nyní nalézá pozitivní ohlasy při projekcích pro studenty vysokých škol, považuje Herz za své možná nejlepší a staví ho dokonce nad Spalovače mrtvol, pokud jsem to správně pochopil.

Jinak mě potěšilo, že jsem skutečně správně pochopil, že Herz T.M.U. cílí téměř výhradně na diváky na různých festivalech hororových filmů ("S těmito lidmi si báječně rozumím") a absolutně ho nezajímají v tomto případě uznání od uměleckých porot.

Pouze si velmi důrazně trval na tom, že film obsahuje závažnou výpověď týkající se lidí postižených Downovým syndromem (nacisté je zabíjeli a i dnes k nim část veřejnosti cítí zbytečný odpor) a uváděl, jak rodiny, které mají tyto děti, T.M.U. ocenili jako velkou osobní satisfakci.

Herzovo líčení, jak něžně musel s těmito nevinnými dušemi nakládat při natáčení, mě téměř dohnalo k tomu, že mi uklouzla slza.

9. července, 02:30 - Během odpoledne až do pozdního večera mi - stejně jako asi stovkám novinářů a fotografů - z festivalového serveru chodily na mobil SMS informující o příjezdu Johna Malkoviche do hotelu Pupp. Byly jich desítky. První jen upravovaly předpokládanou dobu příjezdu.

Pak už přicházely pořád ty samé, oznamující, že příjezd bude kolem 18:40. Škoda, že SMS chodily i kolem desáté hodiny večer. Pochopil jsem to jako originální vtip odkazující na snímek V kůži Johna Malkoviche. Pamatujete kultovní scénu "Malkovich, Malkovich, Malkovich!"?

Ovšem každá sranda něco stojí a od festivalu to musel být pěkně drahý špás. Jsem v pokušení vykřiknout - "A to všechno jde z mejch daní!" (viz níže...)

8. července, 18:00 - Jednu z mých perverzních zálib tvoří čtení komentářů (nejen) pod svými články, které mi obvykle vlijí do žil mnoho optimismu. Vysloveně se těším, až někdo na účet festivalu ve Varech napíše něco jako:

„V době hospodářské krize, v době lidských neštěstí po povodních je celá karlovarská mostrparáda pro vyvolené milionáře a miliardáře za peníze českých daňových poplatníků ostudou. Na to peníze ve státním rozpočtu byly, a hned a bez problémů."

Či :

„Z peněz daňových poplatníků profituje galerka, ohyzdy "Miss" a tlupy komediantů, kteří by jinak stěží sehnali práci, protože nic neumějí. Ať si pořádají tyto nevkusné orgie, ale za svoje!"

Podobné výlevy mi vždycky dávají dobrý pocit, že svobodné médium internet dává příležitost spoustě magorů, kteří by jinak mohli být bez dostatečné ventilace svých názorů okolí nebezpeční. Neudivuje mě, že takové nesmysly píšou lidé, kteří zjevně nikdy na festivalu nebyli, naposledy v kině viděli Kameňák nebo Líbáš jako Bůh, a doma souloží s domácím zvířectvem. Pokud jim jej ovšem neodnesla velká voda, to je samozřejmě smutná věc…

Vysloveně mě ale zaráží, pokud podobné věci vyslovují někteří řadoví návštěvníci festivalu. Včera mi takhle vykládala jedna známá, že si šla lehnout do tzv. lounge Rádia 1, kde jsou tzv. fatboyové (tedy nafukovací „lehátka"), protože ji bolela záda, a zde vyslechla rozhovor několika cirka pětadvacetiletých lidí. Ti se rozčilovali nad pořádáním opulentních večírků, které musí stát hrozně peněz a že by ty peníze měly jít „na povodně".

Což o to, taky mě párkrát napadlo uspořádat za pár pětek povodně, ale nikdy mě nenapadlo žádat o příspěvek sponzory nějakého festivalu.

Vím, že už brousím nebezpečně na hraně zlého cynismu, ale snad všichni víme, že ironie nám pomáhá překonávat zlé věci. Opravdu mi nejde o to dotknout se lidí, kterých už dotknuly letošní povodně. Jen prostě nesnáším nelogické myšlení a neschopnost chápat určité (v tomto případě ekonomické) relace.

Každoročně se na festivalu ve Varech stane spousta drobných lapsů, každoročně si řadoví návštěvníci užijí svou porci šikany, ale to už se na akcích takového rozsahu stává. Nikdy jsem ale nepocítil potřebu stěžovat si způsobem „a to všechno jde z našich daní".

1) Festival letos stál podle zveřejněných materiálu okolo 140 milionů korun, z nichž stát zajistil něco mezi 20-25 procenty, tedy mezi 28 až 35 miliony. To je na podnik, který musí zajistit přes 200 filmů a k nim ubytování pro několik set hostů (režisérů, herců, producentů…) přiměřená částka. (Neříkám, že na tom zainteresované osoby nevydělávají, ale proč by neměly? Copak je standard uvažování „bože dej, ať sousedovi chcípne koza?") Pro srovnání v Cannes - nejprestižnějším festivalu na světě - se letos promítalo 138 filmů a náklady byly 20 milionů euro a z toho zhruba polovina byla z veřejných zdrojů. Francouzi evidentně kulturu podporovat chtějí a umějí. Nestavějí se k filmařům jako k vyžírkům. Chápou, že umění potřebuje mecenáše.

2) Schvalování peněz na kulturní akce probíhá dlouho dopředu a není možné přesouvat finance mezi resorty různých ministerstev ze dne na den jen proto, že nemlich před začátkem festivalu postihnou část republiky povodně. Nebyli bychom naopak v právním státě, kdyby neplatily předem dané dohody a smlouvy. Ve státním rozpočtu jsou rezervy na výjimečné situace a 20-30 milionů ukradených na poslední chvíli festivalu by ničemu zásadnímu nepomohlo.

3) Je něco strašně kýčovitého a nevkusného v dožadování se solidarity tím, že ve chvíli, kdy někdo trpí, nesmí se v širém dalekém okolí nikdo veselit. Myslím, že takhle vydíraly za totáče maminky děti, když jim nad rozfrfňaným talířem připomínaly hladovějící černoušky v Africe. Jistě, že lidé jsou na sobě navzájem závislí a že jsou dnes v mnoha ohledech globálně propojení, jistěže součástí naší civilizovanosti je i soucit. Ale dokud nebudou povodně přímo ve Varech a úplně nejbližším okolí, proč rušit akci, kterou si tisíce lidí vybrali jako svoji dovolenou? Bude se kvůli srážce vlaků (pokud nebyly náhodou speciálně vybaveny pro fanoušky) rušit koncert nějaké kapely? Budeme kvůli každému zemřelému černouškovi z Afriky odmítat jíst na oběd steak? Opravdu platí, jak říkávali Monty Pythoni, že pokaždé, když masturbujete, Bůh zabije koťátko? Svět je globálně propojený, ale zároveň vedle sebe existují samostatné izolované světy, které na sobě nezávisí a nemají spolu nic společného. Je to tak těžké pochopit? Za normální běh věcí pokládám pouze to, že pokud byl někdo zasažen povodněmi, tak nejel na festival, přestože tam chtěl jet a místo toho dává do pořádku zaplavený dům. Chtít víc od ostatních lidí je kýčovité vydírání.

4) Přikázání „ať si chlastají, ale za svoje" mi zní obzvlášť tupě. Pochopitelně, že si tady návštěvníci platí jídlo a nápoje ze svého. Jak jinak asi? A velké firmy pořádají večírky rovněž za svoje peníze. Ano, vydělali je možná (v případě ČEZu zcela jistě) na lidech, které náhodou postihly povodně. Ale to už je koloběh financí ve světě. Bez těchto firem by festival nebyl a ony mají právo nakládat si s penězi, jak uznají na vhodné. Myslím, že i král hippíků John Lennon věděl dobře, že „nemůžete poslat do Indie pár set tisíc liber a dát to tam do pořádku".

5) Lidé, kteří vidí festival jako permanentní mejdan, kde jenom teče alkohol a jí se kaviár, mají neuvěřitelně deformovanou představu o tom, co se tu opravdu děje. Zpitomělí z tendenčního a povrchního televizního vysílání vůbec nechápou, že základ festivalového provozu tvoří promítání filmů a že těch pár piv, co si tady dá většina studentů-baťůžkářů, si oni doma dávají taky, akorát k tomu mají méně kulturní program.

Známá, která příhodu začala vyprávět, pak jenom dodala, že asi po deseti minutách, co poslouchala rozhovor zjevně zmatených a podivnou plebejskou nenávistí naočkovaných lidí, usoudila, že ji ta záda vlastně až tak moc nebolí a radši půjde.

Drželi jsme potom minutu ticha za oběti povodní a pak minutu ticha za Michaela Jacksona. A nebo to možná byly jen dvě minuty trapného ticha, protože k blbosti názoru „zrušte festival a večírky, dejte peníze na povodně" nelze nic dalšího říct. Alespoň mezi lidmi, kteří nejsou postiženi čecháčkovskou závistí ani falešným pocitem dobroty.

P.S. Osobně jsem nikdy na žádném večírku ani Media party (trachtaci speciálně pro novináře) nebyl. 1) nepiju, 2) mě podobné akce nudí, 3) těžko bych si pak mohl stát za tím, že to, co píšu, je nezávislý názor.

 

8. července, 13:00 - Hlavní nápor diváků ve Varech, zdá se, opadnul, soudě aspoň podle již průchozích ulic a chodeb. Naopak hlavní nápor filmů přichází až teď. Za posledních pár dní jsem jich viděl tolik, že o nich nestíhám pořádně psát. A hlavně ani je pořádně zpracovat. Takže jenom telegraficky a výběrově.

Panika v městečku - Unikátní film, jehož koncepce je tak originální, že dovede královsky bavit asi čtvrt hodiny a pak už začíná uondávat. Vezměte staré plastové, případně cíněné hračky, jako jsou kovboj, indián, kůň, traktor a podobně a hrajte si s nimi, jako byste byli malí, přestože už dávno máte pár křížků na krku.

Představuju si ten původní večerníček pro dospělé, ovíněné či zkouřené, a moc bych si přál, aby se někdy vysílal i u nás, třeba na ČT2 v pozdních nočních hodinách, v původním francouzském znění. Krátká stopáž dovede všechny ty surrealistické výstřelky, dané často nikoli neomezenými ale spíše omezenými možnostmi, využít naplno. Jakmile ale legrace trvá přes hodinu, člověku je jasné, že pokračovat se dá v podobném duchu donekonečna a pomalu ztrácí zájem.

Každopádně, na žádném filmu jsem zatím nezažil tak hurónské výbuchy smíchu v celém sále, jako u této bezskrupulózní koniny, kde se kůň sprchuje, čte si noviny, surfuje na internetu a chce chodit do hudebky učit se hrát na piáno, ale bohužel mu to nevychází, protože mu pořád někdo krade zdi domu a on se při pátrání po zlodějích propadne přes zemské jádro až do Antarktidy a..a.. to to to není vše přátelé, tádydádydá.

Mírně překvapující je, že se tvůrci vyvarovali zbytečně lascivních vtípků, což bývá první krok, kudy se obvykle vydává naše fantazie. Panika v městečku opravdu je návratem do dětství, kdy zapomeneme na všechny dospělácké problémy a typická dospělácká témata, nicméně dětská hravost je podpořena určitými zkušenostmi a nadhledem, kterého děti ještě nejsou schopny.

Whisky s vodkou - Soutěžní německá komedie Andrease Dresena zapadá do žánru filmu o filmu. Vzhledem k tomu, že jsem si někdy minulý týden zopakoval v televizi Americkou noc, tak mi v hlavě uvízlo přece jenom moc klasické dílo ke srovnávání. Dresen se jistě vůči Americké noci od Truffauta nevymezuje záměrně, ani se ji nesnaží napodobovat.

Spíše se náhodně ukazuje jeden ze základních rozdílů v přístupu doznívající francouzské nové vlny 60. let a dnešních festivalových filmů. Zatímco nová vlna, kde velká část tvůrců vzešla z okruhu časopiseckých kritiků, pokoušela hranice filmového média a snažila se reflektovat formu vyprávění až do stavu jejího rozbití, či alespoň dekonstrukce, dnešní filmaři tíhnou spíše k realismu, který hledají v samotných postavách a hercích.

U natáčení přestává být důležitá technika - kamera a střih, případně snímání zvuku a vůbec vytváření „umělé reality", ale důležité je přímo to, co se děje na place mezi aktéry před kamerou, kteří obtížně odlišují své filmové role a soukromý život.

A právě o herectví a nikoli režisérství je Whisky s vodkou. Zestárlá, velmi alkoholicky vyžilá a vypelichaná hvězda Otto se musí vyrovnat s tím, že za něj režisér sežene náhradníka a natáčí s nimi všechny scény dvakrát, kdyby Otto náhodou odpadl. Dresenův film není ničím zvlášť překvapivý ani výbojný, jen je prostě velice dobře natočený a zahraný, plynulý, svižný, vtipný a trochu smutný.

V divácích pak utvrzuje přesvědčení, že při natáčení filmů spí (skoro) všichni se všemi a nikdo kvůli tomu nedělá zbytečné scény, protože „umělci mají jinou morálku, jsou přelétaví jako včelky…"

Stejně jako u Americké noci nás ale může hlodat otázka, jaký typ filmu to vlastně dotyčný štáb natáčí - a zda už to není nějaká úplně přežilá forma a žánr, na kterou by ve skutečnosti dnes nikdo nechodil.

Možná má být naznačeno, že odchází nejen jistý druh herců, ale že vycházejí z módy i určité náměty - zde jakési retromelodrama, kde je starší muž vrcholem milostného trojúhelníku a spí jak s matkou, tak s dcerou. Představa členů štábu, že buď trhnou kasu na Ottově jménu, nebo pojedou na umělecký festival a tam dostanou cenu, působí v obou ohledech naivně.

U Whisky s vodkou jsem jinak zažil zatím nejlepší „klanění medvědů", tedy představování členů štábu. Měl jsem pocit, že Jiří Macháček, který všechny uváděl na scénu, už dávno ztratil vtip a šarm, ale překvapil mě.

Spolu s tlumočníkem předvedli parádně načasovanou etudu, která byla samostatným komediálním číslem, díky němuž se publikum v sále vděčně naladilo na přísun „německého humoru, který je tak jemný, že ho občas ani nepostřehnete".

Mimochodem, z Ottova výroku „Dovzdělával jsem se na záchodě, tam jsem si četl nejvíc. Ale bohužel jsem prosral příliš málo času, než kolik bych měl přečíst knih", si nechám druhou půlku vytesat na náhrobek.

6. července, 11:00 - Musím si na televizi postěžovat ještě jednou. A zároveň tak trochu odčinit jeden dluh. V minulých týdnech jsem nestihl napsat recenzi na velice povedený česko-slovenský film Nedodržený slib. Už dlouho u nás nevzniklo dílo tak poctivé a s tak silným příběhem. Pro režiséra Jiřího Chlumského jde dokonce o jeho zatím nejlepší film.

Jistě, je to tisící dvacátý druhý příběh o židech za holocaustu, ale nakonec je v umění vždy nejdůležitější nikoli ono "co" ale "jak". A Nedodržený slib vypadá jako cosi zapomenutého v 80. letech, kdy díky Barrandovu mohla vznikat dobrá žánrová díla, a "koncentráčnický" či "partyzánský" film jsou žánry, které vyžadují řemeslo a produkční zázemí. Od starých filmů z osmdesátek se Nedodržený slib liší hlavně technicky, vynikajícím zvukem. Ale objevují se tu i dříve zakázané či problematické motivy, jako jsou vyznání víry či tematizace Tisa jako kněze.

Proč ale o Nedodrženém slibu píšu právě teď, kromě toho, že se hraje i ve Varech? Protože se mi přes několik zdrojů doneslo, že Česká televize, která byla koproducentem, z malicherných důvodů zabila jeho propagaci. Komusi z ČT se znelíbil kdosi z tvůrců filmu a nasmlouvané pouštění upoutávek bylo z největší části přesunuto do absurdních nočních a ranních hodin, kdy se na televizi skoro nikdo nedívá.

Byrokrati si odškrtli kolonku "propagační penzum splněno", ale že přitom poškodili dílo, na které můžou být pyšní a které dokonale splňuje kritérium veřejnoprávnosti. Nikdy mě nepřestane překvapovat taková lidská malost, že někdo takhle zlomyslně zničí práci lidí, s nimiž přitom má (smluvní) povinnost spolupracovat.

Něco trochu jiného je psaní kritik, které jsou vyjádřením nezávislého názoru. Tam je možné nasměrovat chápání filmu směrem, kterým si to tvůrci nemusejí přát, ale nezamlčuje se tím existence filmu. Kritiky příliš neovlivňují návštěvnost filmu negativním směrem, v Česku to podle výzkumu jedné distribuční společnosti činí rozdíl v řádu stovek diváků, čili o nic nejde. Ale to, že se kvůli rozhodnutí někoho z televize určitý film ani nedostane do povědomí diváků, je úplně jiný případ. Kontrast vynikne zvlášť, pokud porovnáme, jak se k Nedodrženému slibu chovají na Slovensku a u nás.

Další projekce tohoto zapadlého snímku bude ve Varech ve středu v 15:30. Jinak je na něj možné natrefit i v běžné distribuci.

5. července, 21:40 - Festival nabírá největší obrátky. Poznáte to podle toho, že je všude přeplněno, a to jak pravověrnými baťůžkářskými šmudly, tak vyfintěnými slečinkami a hochy, kteří celou akci berou hlavně "společensky", nejsou lístky a vrší se drobné zanedbatelné chyby.

Chtěl jsem jít na film Bzučení hmyzu: zápisky mumie, což je dokument o jednom vysušeném švýcarském chlápkovi, kterého našli v lese, prý čupr experimentální věc. Jednou za festival je potřeba něco takového zkusit. Nicméně, v tiskárně se při vydávání lístku zasekl papír a tak jsem musel jít na reklamace. Tam mi dali novou vstupenku s nadpisem Bzučení hmyzu: bla bla, Kino Panasonic, 19:00 a všechno se zdálo v cajku. Ovšem, ouha, poté, co jsem zasedl v sále, se spustil úplně jiný film - italský dokument Deník mafiána. Bzučení hmyzu hráli předtím a budou ho hrát rovněž zítra v 19:00. Samozřejmě je to i moje chyba, a nestalo se nic hrozného, film byl dobrý. Vlastně mě pořád překvapuje, proč se podobné dokumenty nehrají běžně v televizi. Anebo spíš, proč je tak těžké, aby někdo natočil dobrý dokument.

4. července, 14:15 - Konečně nějaký balzám pro duši cineFily. Černobílé melodrama Odtud až na věčnost z roku 1953, které zaslouženě získalo 8 Oscarů. Příběh několika vojáků na americké základně pár týdnů před útokem na Pearl Harbor není nestárnoucí v tom smyslu, že by bylo možné točit takové filmy i dnes.

Naopak, styl snímání, herectví i vedení dialogů je až neskutečně dobově podmíněné - a právě tím opojné. Herci hrají celým tělem, ale méně mimikou, nikdo se nikdy nezakoktá ani nic nezašumluje, každá řádka je odříkána s precizní načasovaností a akcentem, a krásné ženy působí jako panenky, z nichž se linou velmi nepanenkovské věty.

Je vůbec zvláštní sledovat, jak byli dříve herci útlí a křehcí, a jak se realismu docilovalo úsporností a nikoli vršením detailů. Je ale nespravedlivé, že Oscara za herecký výkon získali jen Frank Sinatra a Donna Reed (pozdější neoblíbená náhradnice Barbary Bel Geddes v roli Miss Ellie ze seriálu Dallas), a nikoli Deborah Kerr, Burt Lancaster, ale hlavně Montgomery Clift. V těch jeho očích a nahrbeném postoji je tolik smutku! (Mimochodem, celý jeho základní "look" pak okopíroval Dylan v Beverly Hills 902 10...)

Pobavila mě i hláška: "No tak pojď ven, tebe nezajímaj holky?", kterou říká Sinatra Cliftovi, o němž se vědělo, že je homosexuál. Zajímalo by mě, jestli tuhle větu někdo napsal do scénáře schválně, nebo to byla od Sinatry improvizace na place.

3. července, 23:30 - Dozněl slavnostní ohňostroj, k němuž hrála hudba z Milionáře z chatrče a Andělů a démonů, zametly se konfety z úvodní show, Marek Eben si v zákulisí dává cígo a kolem krouží spousta opilých lidí, kteří zjevně nepřijeli (či nepřišlapali) kvůli filmu - soudě aspoň podle roztomilé hádky dvou mladinkých blond prostitutek, již jsem si vyslechl při čekání na steak před Thermalem.

Zde také vypadla v cateringovém stanu na chvíli elektřina. Pomyslím si jen "I can kill catering with a single thought" (viz video) a v hlavě si sumíruju recenzi na naprosto neuvěřitelný úvodní film Dar.

Na slavnostním zahájení, kde byla jmenovačka sponzorů a členů porot, paní Eva dostala od ministra kultury cenu, kterou "opravdu, ale opravdu nečekala" . Hezká snaha sblížit festival s politickou reprezentací a navzájem se zavázat.

Nemá smysl zpochybňovat zásluhy Evy Zaoralové na budování jména festivalu, dokonce ani překvapení programové ředitelky nebylo hrané a zjevně na situaci nebyla připravena, protože nedokázala odnést sama obrovskou kytici. Jen mi to přišlo stejně divné, jako když na Letní filmové škole převezme cenu za zásluhy Jiří Králík.

Tyhle malé domů jsou zbytečné, osobnosti, které se zaslouží o (filmovou) kulturu, můžou dostat Českého lva nebo vyznamenání od prezidenta na Hradě či cokoli kdekoli jiného. Proč ale oceňovat někoho na akci, jejímž je maskotem?

Václav Klaus naštěstí mohl paní Evě poblahopřát ihned, neboť seděli vedle sebe. Hrozně by mě ale zajímaly ty ksichty, co musel házet, když pak běžel již zmiňovaný úvodní film. Představuju si něco jako scénku z Pane, vy jste, vdova: "Ježis, to je naivní... A kolik že nás stály lístky? - Nic, Vaše veličenstvo. - Ještě že tak.... Ale jako komedie to není špatné..."

Celou úvodní maškarádu jsem nicméně sledoval v televizi v tiskovém centru, protože do sálu nemůže být vpuštěn nikdo, kdo neodpovídá "dress code". Nezlobím se, však ony červené kostkované kraťasy ještě přijdou do módy, uvidíte!

Po krátké přestávce jsem již mohl uplatnit oficiální pozvánku na film. Před ní se hrála i nová znělka, v níž účinkuje Jiří Menzel. Vzhledem k tomu, že jsem si jistý dnešní příděl jedovatosti dost vyčerpal, zkusím ji zhodnotit co nejmírněji.

Nevím, čím to je, že staří režiséři tak rádi dávají najevo, že jsou voyeuři a impotenti. Jak si alespoň vykládat výjev, kde Jiří Menzel buzeruje mladou posluhovačku, aby vylezla po schůdkách až nahoru k té pavučině nad knihovnou a snaží se jí koukat pod sukně, přičemž se nakloní na židli tak, že spadne?

Nedovedu se těmto věcem smát. Nevidím v tom ani tak prozrazení vlastní slabosti, ale spíše její maskování za malebnost, roztomilost a vyčpělou poezii. Informaci o celkové nemohoucnosti tvůrce v důchodu ze znělky ale musíte vyčíst, když jedete proti srsti. Jinak vás naopak po srsti hladí ona a říká vám - to je přece odkaz na Ostře sledované vlaky, Postřižiny či Konec starých časů, které máte tak rádi. Tam všude se objevuje motiv šmírování klíčovou dírkou.

Má to ale dvě vady - Ve starších filmech šmírovali vždy mladší muži, ale nikoli režisér sám. To, že se teď autor sám objeví v roli aktéra-čumila, vrhá zase trochu horší světlo na jeho zdánlivě nevinné filmy - protože pak to dává příčinu nedívat se na scény podobného typu jako součást vyprávění o smutných hrdinech, ale jde tu spíše o potěšení režiséra, že se mu nějaká ženská svlékne před objektivem.

Šmírování přes Křišťálový glóbus navíc vlastně naznačuje, že celý festival je šmírácký. Nechápu, proč si akce, která jinak už má určitou prestiž a dokáže svézt na jedno místo spoustu výborných filmů - a proto ji mám rád a jezdím sem už léta -, potřebuje pořád budovat tak ušmudlanou image.

autor: Kamil Fila

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama