Loni na podzim jsi (s Kovym jsme téměř ve stejném věku, proto si během rozhovoru tykáme, pozn. autora) vydal autobiografickou knihu, kterou jsi ale na rozdíl od některých jiných youtuberů napsal opravdu sám. Byla to tvá první spisovatelská zkušenost?
Ano. Pokud teda nepočítám knížky o plyšácích, které jsem psal asi ve dvanácti nebo ve třinácti. To byly šílené věci plné pravopisných chyb a mých ilustrací z programu Malování. Možná bych jednou mohl některou z nich zkusit vydat.
Když pomineme první pokusy s plyšáky, v čem pro tebe bylo psaní knihy jiné oproti natáčení videí?
Byla to o dost intimnější zkušenost. Měl jsem pocit, že v knize můžu říct víc, než když mluvím před kamerou. Když natáčím, představuju si ten anonymní dav, který si pak video pustí, ale při psaní jsem cítil, že mezi mnou a publikem je v tu chvíli větší bariéra.
Byla ta větší vzdálenost důvodem, proč jsi svou sexuální orientací poprvé veřejně prozradil v knize, a ne ve videu?
Když jsem chtěl přijít s veřejným coming outem, dlouho jsem přemýšlel, jak to udělat. Bál jsem se, že kdybych z ničeho nic vydal video, kde bych řekl, že jsem gay, vyznělo by to jako snaha se zviditelnit a dostat se na českém YouTube na špičku trendů. Proto mi přišlo lepší svěřit se nejdřív v knížce, která se dostane do ruky jen opravdovým fanouškům. Po vydání se ale o coming outu stejně dověděla média, která to bohužel nafoukla. Takže ve chvíli, kdy jsem na to téma natočil video, většina lidí už o všem věděla.
Bylo pro tebe těžší mluvit o své orientaci s blízkými, nebo veřejně?
Nejtěžší byl úplně první coming out, kdy jsem to řekl kamarádům. Pak uplynulo několik měsíců, než jsem se rozhoupal svěřit se rodičům. V obou případech jsem zjistil, že jsem si představoval příliš černé scénáře a celkem zbytečně jsem se bál. I tak jsem měl ale před vydáním knížky zase strach, který se ale postupně zmenšil a dnes už vím, že jsou mí diváci mentálně dál, než jsem si myslel. Pořád se samozřejmě najdou lidi, kteří mě odsoudí a hodí mi pod video nějakou nadávku, ale většina moji tvorbu nezatratí jenom proto, že jsem na kluky.
Touhu mluvit k velkému publiku jsi měl už v dětství. Jak jsi tyhle ambice v době, kdy byl YouTube ještě v plenkách, projevoval?
Měl jsem malý magneťák, do kterého jsem vždycky dal kazetu, zapnul nahrávání a mluvil o všem, co mě zrovna napadlo. Takže jsem vlastně tvořil podcasty v době, kdy ještě neexistovaly. Už tehdy jsem hodně koukal na zprávy, poslouchal rozhlas, a proto jsem si asi představoval, že mluvím k více lidem. V současnosti vydávám sérii videí, ve kterých si ten magnetofon pouštím a poslouchám, co jsem měl tehdy na srdci. Ke svému překvapení zjišťuju, že malý Kovy byl daleko vtipnější a bezprostřednější než ten velký.
Teenagerů, kteří se v počínající pubertě dívají na zprávy, tolik není. Kde se v tobě zájem o aktuální dění vzal?
Stěžejní roli hrála skutečnost, že jsem měl svou hrací plochu před televizí. Mezi tátovým gaučem a obrazovkou tak stály moje věže postavené z Lega. Když jsem si hrál, tak mi do uší proudil hlas Marcely Augustové. Nejdřív jsem ho vnímal spíš pasivně, ale později jsem se o události začal zajímat i aktivně. Jednu dobu jsem si do školy nosil kameru a s kamarády jsme natáčeli vlastní fiktivní zprávy.
Kdy sis začal utvářet vlastní politický názor?
Když jsem byl menší, tak jsem ve všem souzněl s rodiči, což je u dítěte pochopitelná reakce. Mezi sedmnácti a osmnácti jsem se s nimi už ale v některých věcech začal rozcházet. Není to nic dramatického, takže nevolíme strany z úplně opačného politického spektra. Jsem ale rád, že jsem se dokázal od vlivu rodičů trochu oprostit a našel si vlastní cestu. Máma se se mnou o politice někdy bojí bavit, protože jí přijde, že mám strašně moc věcí načtených a vím toho víc než ona. Tak ji pak uklidňuju a říkám: "Mami, neboj, zas tak špatné to není." Myslím, že člověk, který je o politice dobře informovaný, si vždycky vybírá menší zlo a nevidí v žádném politikovi spasitele.
Když o politice mluvíš ve svých videích, zvládáš se oprostit od vlastního vidění světa?
Dřív jsem politická videa točil, hlavně když mě něco naštvalo. Postupně mi ale došlo, že čím víc emocí v těch videích bude, tím víc to bude srážet jejich důvěryhodnost. Uvědomil jsem si, že se musím zaměřit hlavně na fakta. Když mě teď něco v politice zvedne ze židle, umím to už rozdýchat. Nechám svoje pocity klidně týden uležet a až pak se k tématu vrátím. Pokouším se vcítit do role různých voličů. Třeba u videa před druhým kolem prezidentských voleb jsem se snažil, aby něco předalo podporovatelům jednoho i druhého kandidáta. Dřív bych měl sklon říct jednomu táboru lidí, že jsou hloupí, ale teď už to nedělám.
Předpokládám, že ta část tvých diváků, která už volit může, jde k urnám poprvé.
Podle dat, která mám k dispozici, sledují moje videa o politice ze tří čtvrtin diváci, kterým je nad osmnáct. Takže určitě netočím politická videa jen pro nezletilé. Na YouTube se pohybuju už šest let, takže vrstevníci, kteří se o mě zajímají delší dobu, jsou dnes dvacátníci. Mnozí z nich jiné youtubery nesledují, protože je obsahově míjejí, ale říkají mi, že když nahraju něco o politice, tak se na to rádi podívají.
Dojem, že ani na videa pro dospělejší diváky se nikdo starší nedívá, vzniká hlavně kvůli tomu, že tahle věková skupina nepíše do diskuse komentáře. I já jsem za posledních pár let napsal třeba jen dva komentáře. Lidi nad osmnáct let prostě nemají potřebu na YouTube vyjadřovat, co si myslí. Ještě bych ale dodal, že argument, že s patnáctiletými dětmi by se o politice vůbec nemělo diskutovat, je úplně lichý. Nemůžou se přece o politiku začít zajímat až v době, kdy mají jít poprvé k urnám.
I vážnější témata jako fake news nebo zneužívání osobních dat na Facebooku se snažíš zpracovat zábavnou formou. Nemáš strach, že se díky tomu diváci jen zasmějí u vtipných částí a zbytku nebudou věnovat pozornost?
Záleží asi na konkrétním divákovi. Nejmladší skupina se nejspíš opravdu soustředí jen na tu zábavnou stránku, ale pokud chci, aby se na mě dívali, nemůžu tuhle lehčí formu úplně opustit. Snažím se vymýšlet taková videa, ze kterých si může každý něco odnést. Co si z nich odnese, už závisí na něm. Sám mám někdy náladu natočit infantilní skeč a jindy hrát spíš na vážnou notu. V případě serióznějších věcí mě hodně baví ta investigativní práce koketující se žurnalistikou, kdy vyhledávám informace, spojuju je dohromady a hledám v nich nesrovnalosti.
Karel Kovář (1996)
- V roce 2012 začal na serveru YouTube pravidelně publikovat zábavná videa. V současnosti jeho kanál, na kterém vystupuje pod přezdívkou Kovy, sleduje přes 700 tisíc diváků.
- V roce 2017 vydal autobiografickou knihu Ovšem, v níž vzpomíná na své dětství, popisuje začátky své youtuberské kariéry a líčí zážitky z cestování, které patří kromě natáčení k jeho hlavním koníčkům.
- Od roku 2018 spolupracuje s televizní stanicí Seznam, pro kterou moderuje diskuzní pořad V centru. Ve stejném roce předčasně ukončil studium oboru Marketingová komunikace a public relations na Karlově univerzitě.
Hodně cestuješ a knihu Ovšem jsi například psal v Los Angeles, které popisuješ jako město, kde se každý snaží stát hvězdou. Nebylo ti jako youtuberovi tohle prostředí blízké?
Právě naopak. Během tří měsíců, které jsem v LA strávil, jsem zjistil, že ze života tam bych se asi brzo zbláznil. Nechci generalizovat, ale mladí lidi, kteří tam přicházejí, se potýkají s tak velkou konkurencí, že musí neustále přemýšlet, co udělat, aby se k vytoužené slávě dostali. Většina z těch, které jsem potkal, přitom právě byli ti neúspěšní, kteří zkoušeli spoustu let prorazit, pak skončili za pultem ve Starbucksu a nakonec se vrátili zpátky někam do Missouri, kde vyrůstali.
Los Angeles je město velkých nadějí, ale i velkých zklamání. Když někdo náhodou uspěje, tak se o něm najednou všude píše a vypadá to, že stačí do LA přijet a okamžitě hraješ ve filmu Christophera Nolana nebo vyprodáváš arény. Takhle to ale nefunguje, což pro mě bylo velké prozření.
Nemohou u mladých lidí podobné naděje probouzet youtubeři, kteří působí jako obyčejní kluci a holky, co se jen posadili před kameru a najednou je obdivují statisíce fanoušků a atraktivní značky se přetahují o to, aby s nimi uzavřeli spolupráci?
Hodně záleží na motivaci, s jakou se před tu kameru posadíš. Když před osmi lety první youtubeři začínali, točili videa většinou jen z nadšení, protože je bavilo něco vymýšlet. Byla to nevinná éra, kdy nikdo netušil, že si s ním jednou na festivalech budou chtít fanoušci pořídit fotku. Lidi, kteří si YouTube kanály zakládají dnes, už to dělají právě proto, aby se stali slavnými, aby jim značky posílaly produkty a aby je zvali na večírky pro VIP. Pokud máš hlubší motivaci a chceš ostatní bavit nebo jim předávat informace, tak se jen tak nevyčerpáš. Když do toho ale vstoupí materialismus a ty najednou máš všechnu slávu a produkty, které jsi chtěl, přichází prázdnota. Tuhle skupinu youtuberů dřív nebo později potká vyhoření.
Ty si slávu užíváš, nebo bys byl někdy radši, kdyby tě na ulici nikdo nepoznával?
Je pravda, že můj obličej v Česku už kdekdo zná a já někdy nedokážu posoudit, jestli se ke mně někteří lidi nechovají určitým způsobem jen proto, že mě mají za slavného youtubera, Řeším to cestováním, kdy unikám za hranice do míst, kde mě lidi pořád mají za obyčejného kluka. Nedokážu si představit, že bych byl třeba George Clooney a neužil si tenhle pocit skoro nikde na světě.
V jednom rozhovoru jsi říkal, že tvorba youtuberů je autentičtější než pořady v tradičních médiích, protože videoblogeři mají vymýšlení, natáčení i střih jen pod svou kontrolou. Jsou ale youtubeři opravdu tak autentičtí, když se na sociálních sítích mohou prezentovat jinak než ve skutečnosti?
Myslel jsem to tak, že mají nad tvorbou stoprocentní kontrolu od prvního nápadu až po konečný výsledek. Na druhou stranu je pravda, že videa mohou vždycky vymodelovat tak, aby to odpovídalo dojmu, kterým chtějí na sociálních sítích působit. Proto pokud jde o osobní autenticitu, tak bych trochu brzdil. Je jednoduché si na internetu vytvořit zkreslenou roli. Někteří youtubeři se ve videích chovají jinak než ve skutečnosti, protože vědí, že je sledují menší děti, a oni tak musí být zodpovědnější a nemluvit třeba tak sprostě, jako to dělají v zákulisí. Znám ale i příklady, kdy se na internetu přetvařují v tom negativním slova smyslu.
Sám sleduješ hlavně zahraniční youtubery. Co ti u těch českých chybí?
Až na výjimky u nich po zhlédnutí videa postrádám pocit, že mě nějak inspirovali a odnesl jsem si od nich nějaké poselství. Problém tkví v tom, že domácí youtubeři mohou zasáhnout jenom české nebo slovenské publikum, a pokud se natáčením chtějí živit, musí uspokojit mainstreamový vkus. Pokud natáčíš v angličtině, tak si můžeš dovolit cílit na užší diváckou skupinu, protože i tahle užší skupina představuje v mezinárodním měřítku miliony lidí.
Je tohle důvod, proč se čeští youtubeři ve většině případů nepouštějí do témat souvisejících s politikou?
Spíš mají strach, aby neřekli něco mimo mísu a nesklidili negativní reakce za to, že jsou špatně informovaní. Mohou si myslet, že politice tolik nerozumí, a tak se do ní radši nepouštějí. Na druhou stranu spousta z nich aspoň zveřejnila příspěvek, že jdou volit, když se blížily parlamentní nebo prezidentské volby.
Sám jsi dostal už několik nabídek na spolupráci s politickou stranou a všechny jsi zatím odmítl. Nešel bys do takového projektu, ani kdyby tě oslovila strana, která je ti sympatická?
Nevzal bych to, protože na každé moje video by se pak lidi dívali jako na video podporovatele konkrétní strany. Najednou by měli předsudek, i když by moje další tvorba byla stejná jako doposud. Zároveň se chci vyhnout tomu, co udělaly některé české celebrity, které nejdříve podporovaly jednu stranu, pak druhou a nakonec ještě úplně jinou.
Podle letošního průzkumu Karlovy univerzity pozná skrytou reklamu ve videích youtuberů jen jedno dítě z deseti. Napadá tě, jak tenhle problém vyřešit?
Výsledky průzkumu mě dost nepříjemně překvapily. Čekal jsem, že už si na product placement pravidelní diváci YouTube zvykli. Sám se snažím dávat ke všem podobným příspěvkům titulek placená spolupráce se značkou. Spousta youtuberů se tam tohle označení bojí dávat, protože za něj dřív v komentářích sklízeli hejty.
Dost kontroverzní otázkou je, jestli by pomohla nějaká státní regulace. Osobně bych uvítal nějaké předepsané pravidlo toho, jak má být reklama označená. Hashtag #ad, který část influencerů používá, se mi zdá nedostačující, protože ne každý mu rozumí. Líp by fungoval třeba hashtag #reklama a za jeho nepoužití by měl hrozit postih, protože až ten by všechny donutil reklamu přiznávat.
Kromě YouTube tě diváci mohou znát z televize Seznam, kde moderuješ pořad V centru. Loni jsi jako jeden z pěti youtuberů dostal šanci klást otázky předsedovi Evropské komise Jeanu-Claudovi Junckerovi. Měl jsi před vedením rozhovorů nějakou průpravu?
Jediný rozhovor, který jsem před setkáním s Junckerem vedl, byl ten s Halinou Pawlowskou, takže mluvit v živém přenosu s předsedou Evropské komise byl trochu šok. Zpětně nehodnotím rozhovor s Junckerem úplně pozitivně. Myslím, že jsem měl tehdy víc zpochybňovat to, co říká, ale interview jsem vedl v angličtině, takže jsem v tu chvíli přemýšlel spíš nad tím, abych neudělal nějakou jazykovou chybu.
Na pořadu pro Seznam mě baví, že si na debatu můžu pozvat kohokoli, kdo mě zajímá. Zpovídat někoho, kdo je ti ukradený, musí být nejhorší věc, která se novináři může přihodit. Jinak rozhodně nehodlám kariéru youtubera opustit, ale rád zkouším i jiné věci.
