Sedmadvacetiletý Viet vystudoval práva. Jedním z důvodů bylo, že jde o povolání, kde si může vydělat velké peníze. Vietnamci jsou totiž podle něj orientováni na výsledky, zisk a výkon. "Je to součástí národní identity, ale umocnilo se to tím, že tady byli vystaveni nepříznivým podmínkám. Čisté prospěchářství je součástí vietnamské nátury, jsou hodně orientováni na krátkodobý zisk. Toto nastavení si udrželi a dále ho předávají dětem. Je to i můj případ," říká.
Podle socioložky Adély Souralové má druhá generace přistěhovalců potřebu rodičům "splatit" mnohonásobnou oběť, píše to například ve článku s výmluvným názvem Vzdělané dítě jako úspěšné naplnění migračního a rodičovského projektu?. Viet si ale nemyslí, že by to byl jeho případ. "Není to nic jiného než emocionální vydírání. Pokud je to čistě vztah autorita versus podřízený, což tak ve velké části rodin je, tak dítě toto vydírání přijme," říká.
Přísný vietnamský režim popisuje i dvaadvacetiletý Quang, student podnikové ekonomiky a managementu na VŠE. "Nás drilovali oba dva (Quanga i jeho bratra, pozn. red.), že musíme mít jedničky, dvojka neexistuje, to už pak musíš podat vysvětlení. Doučoval nás taťka, probírali jsme dopředu. Šli jsme na gympl, protože všichni šli na gympl."
Viet má podobnou zkušenost. "Já jsem odjakživa dostával domácí úkoly nejen ze cvičebnice, ale i úkoly z vietnamských učebnic, které byly tak o dva roky napřed. Každý den jsem si sedl s mámou a pár hodin se jelo, byla to neodmyslitelná součást mého dětství. Myslím ale, že už to není úplně obvyklé."
Postavení a peníze především
Čtveřice, která se podělila s Aktuálně.cz o svůj příběh, se často shoduje na tom, že rodiče si přejí hlavně to, aby povolání jejich dětí bylo výnosné a společensky vážené. "Zdůrazňovali hlavně, abychom vydělávali peníze. Nejde jen o to, abychom se měli dobře, ale taky aby to byla prestiž. Jak můžeš kreslit? Kreslení tě nikam nedovede. Nebo proč chodíš do muzea? Na co to je? Ztráta času. Dělejte všechno to, co přinese peníze," popisuje Quang.
Obdobnou zkušenost má také Zuzana, jedenadvacetiletá studentka anglické filologie, televizních a rozhlasových studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. "Klasicky mě motivovali k tomu, abych byla doktorka, právnička nebo někdo, kdo prostě vydělává hodně peněz. Protože oni to v životě neměli jednoduché, takže vždycky chtěli, a myslím, že stále tak trochu doufají, ať si najdu nějakou práci, kde budu vydělávat hodně peněz, a nebudu řešit ty trable, které museli řešit oni," svěřuje se.
Zuzana je však příkladem sílícího trendu, a to vymanění se z rodičovských představ. Zvolila si totiž "nepraktický obor", a pracovně se navíc věnuje organizaci festivalů, například AFO Olomouc. "V tady tomhle už určitě nehrála roli výchova ani přání rodičů. To už jsem měla všechno ve svých rukou a mamka už tomu moc nerozuměla. Už jí to asi bylo celkem jedno, jenom chtěla, abych dělala něco, co budu dělat ráda. Když věděla, že ze mě doktorka nebo právnička nebude, tak už to vzdala," myslí si.
Zato Viet přiznává, že ho rodiče při výběru vysoké školy ovlivnili. "Zhruba od dvanácti let už jsem měl nalajnovanou cestu na právnickou fakultu a začalo je zajímat, co musím udělat, abych se tam dostal. A nebyl jsem sám. Jsem rád, že jsem dostudoval, ale nebylo to čistě z mého zájmu v tom smyslu, že bych se o to nějak vehementně zajímal a byla to náplň mého života. Ale kdybych řekl, že to nechci dělat, určitě mě do toho nenutí," říká.
Quang zase tvrdí, že studium VŠE je pro něj kompromis mezi aspiracemi rodičů a tím, co ho baví. "Šel jsem podle toho, co mě bavilo ve škole a co by taky uspokojilo očekávání rodičů. Takže ekonomka. Byly tam věci jako psychologie, marketing a zároveň to bylo něco, co by ode mě rodiče čekali," popisuje. "Mamka se chytá na klíčová slova: kontakt s firmami, meeting, je to dobré pro kariéru. Jim nemůžeš vysvětlovat věci složitě. Když ti to nedává peníze, tak proč to děláš?" nastiňuje vnímání svých rodičů.
Mysleli si, že Česko funguje jako Vietnam
Mladí Vietnamci však uvádí důvody, proč se lpění rodičů na studijních výsledcích postupně rozvolňuje. "Rodiče sem přijeli s osmdesátkovým a devadesátkovým Vietnamem v hlavě," říká čtyřiadvacetiletá Tuyet, která studuje právnickou fakultu, věnuje se však provozu vietnamské kavárny Anthill. Domnívá se, že přehnaný tlak na výkon dětí je dědictvím poválečného Vietnamu. "Současní Vietnamci se už ale zas tak špatně nemají," říká. Zároveň se shodují, že jejich rodiče sem přijeli, aniž by věděli, jak zdejší školství funguje. Aplikovali tedy metody, které znali z Vietnamu.
Čtveřici spojuje také to, že tlak na výkon opadl potom, co se dostali na gymnázium. "Už od malička chtěli, abych šla na gympl, na ten, co jdeš v páté třídě. To jsem se nedostala, takže jsem byla takový outsider, co byl na to příliš tupý. Ale když jsem šla pak z devítky, tak byli šťastní," vypráví Zuzana.
S obdobnou zkušeností se svěřuje Viet. "Na gymnáziu už to polevilo, rodiče věděli, že už jsme prošli nějakým testem a že látka je sama o sobě dost náročná. Už nepovažovali za nutné, aby marnili svůj čas a peníze doučováním. Jejich zájem se ale přesunul jinam. Mnozí začali sondovat, jaké jsou další možnosti. Začali přemýšlet o zahraničních vysokých školách, jazykovém studiu, začali zjišťovat, jaké průměry musí člověk mít, aby se tam dostal.
Největšímu tlaku čelí prvorození
Tuyet a Viet, kteří mají o několik let mladší sourozence, také pozorují, že rodičovská drezúra polevuje s každým dalším dítětem. "Měla jsem lepší výsledky než moje sestra. U ní už zjistili, že doučování není tak úplně potřeba. Navíc jsem starší, takže doufali, že sestře pomůžu. U brášky je to už úplně volné, co ho baví, to ho baví. Naši mu nabídli, že pokud bude mít pocit, že něco nezvládá, zajistí mu doučování. Ale pokud má pocit, že se to dokáže naučit sám a má relativně dobré výsledky, tak není třeba. Už to nemusí být samé jedničky, i dvojka je v pohodě," říká Tuyet, která má o čtyři roky mladší sestru a o jedenáct let mladšího bratra.
Viet si myslí, že jeho bratr byl pod podobným tlakem jako on. "Ale spoustu věcí, co by mi neprošly, bratrovi prominuli s tím, že to není podstatné. Důraz kladli na výsledky, ale v mém případě naštěstí i na to, co je za tím. Táta mi vštěpoval, že důležitější než znát výsledek je vědět, jak k němu dojít, ať už jde o matematický příklad, nebo životní situaci," svěřuje se Viet.
Quang podobnou zkušenost nemá, protože jeho bratr je jen nepatrně starší. Jeho matka prý vždy zdůrazňovala důležitost velkého výdělku, což si s sebou nese dodnes, otec zase kladl důraz na studium. "Taťka pořád opakoval: Vzdělání, vzdělání. Ale sám nevěděl, co tím vlastně myslí. Říkají to, co slyšeli od ostatních, že je dobré. A taky aby se mohli chlubit dětmi. Mezi Vietnamci je strašně nezdravé porovnávání. I mě to dost ovlivnilo," přiznává.
Podle Vieta plyne konkurenční atmosféra taky z ovzduší poválečného Vietnamu. "Byla mezi nimi velká soutěživost, vietnamský národ je hodně založený na úctě ke vzdělání, nebo spíše ke studijním výsledkům. To, že se člověk probojoval (mezi uchazeči o zahraniční studium, pozn. red.), byla obrovská prestiž," popisuje Viet situaci mezi Vietnamci, kteří se ucházeli o studium v Československu, mezi nimiž byl i jeho otec. A soutěživost mezi Vietnamci první generace údajně přetrvává.
"Jsou tam považováni za privilegované, existuje spousta rodin, z nichž se vybral ten nejstarší nebo nejschopnější, jemuž věřili," říká Tuyet o těch, kteří se dostali do Evropy na studia. "Lidi, kteří vycestovali do zahraničí, byli často považováni za jakousi půjčku. De facto mají dluh, který musí splatit, proto makají od nevidím do nevidím. My to vnímáme, ale že bychom měli potřebu něco splatit, to ne," vysvětluje.
Čeští kamarádi zhoršují prospěch
Trendem je také to, že se studijní výsledky Vietnamců srovnávají s českými spolužáky. Není to nic výjimečného, jedná se o jev, který země se silnými komunitami migrantů vnímají, integrace Vietnamců měla podobný průběh například v USA.
Odborníci Alejandro Portes a Linxing Hao ve svém článku The Schooling of Children of Immigrants například píšou, že čím více postupuje integrace do většinové společnosti, tím menší jsou rozdíly ve studijních výsledcích, a to hlavně ve vyšších ročnících. Americký výzkum také tvrdí, že negativní vliv na známky má i délka pobytu rodičů v hostitelské zemi.
Výrazně lepší známky jsou tedy charakteristické pro období, kdy jsou děti izolovanější a příliš se nestýkají s rodilými vrstevníky.
Srovnání studijních výsledků Vietnamců s ostatními spolužáky potvrzuje i studie Možnosti výzkumu integrace dětí Vietnamců v Česku. Podle autorů byly výsledky českých a vietnamských dětí na ZŠ Kunratice srovnatelné až na matematiku, kde si Vietnamci vedli o 0,4 stupně lépe, což je dáno kulturně podmíněným důrazem rodičů právě na tento předmět. Čeští studenti si vedli lépe zase v českém jazyce.
Drilovaným Vietnamcům chybí vnitřní motivace
Ještě více by se rozdíly mezi Vietnamci a většinovou společností měly stírat během vysokoškolského studia. Přestože jsou Vietnamci třetí nejsilněji zastoupenou menšinou na základních školách, na těch vysokých jsou i přes ambice svých rodičů až pátou národnostní menšinou.
"Nevýhoda tohoto vietnamského systému je, že tlak na výkon je hrozně dlouho externí. S nástupem na vysokou školu o tuto motivaci člověk přijde a ne každý se dokáže vyrovnat s tím, že ji nemá. I já jsem s tím měl velké problémy. S nástupem na právnickou fakultu se moje studijní výsledky zhoršily," říká Viet.
Ze všeho nejvíc jsou prý mladí Vietnamci zvědaví na to, jaká bude generace jejich dětí. A o svém životě mají rozhodně jinou představu než pracovat od svítání do setmění. "O Vietnamcích se říká, že jsou hodně orientovaní na výkon, ale u nás už to tak není. My si umíme život užít," uzavírá Tuyet.
