Nedá mi, abych se na začátek nezeptal na vaši písničku Dělám stojky. V klipu vás do polohy vzhůru nohama dostalo speciální zařízení, ale dřív jste prý dělala stojky i sama v klubech.
V klubu jsem se při stojkách normálně opřela o zeď nebo o někoho jiného. Nejlepší cíl byli kluci, kteří se zdáli být nepřístupní.
Jak obvykle reagovali?
Většinou byli úplně v pohodě, a právě proto mě baví tyhle nesmělé lidi vytrhávat z jejich komfortní zóny.
Kvůli těhotenství ale teď máte se stojkami i s divokými večírky utrum. Jak to zvládáte?
Vedu teď nudný život, nebo bych ho aspoň v minulosti rozhodně za nudný považovala. Chodím brzy spát a mejdanů se moc neúčastním, když stejně nemůžu pít. Mít kolem sebe opilé lidi, když jsem sama střízlivá, mě nebaví, takže radši vyrážím někam za kulturou.
V hudbě i v herectví máte slušně našlápnutou kariéru. Přemýšlíte už, jak si s partnerem rozvrhnete rodičovské role, abyste se jí nemusela vzdát?
Určitě to nezůstane jenom na mně, je to dítě nás obou. Nahrává nám kombinace našich povolání, protože partner chodí do práce přes den a já hraju a koncertuju večer, takže si dítě převezme a já budu moct vyrazit někam do světa. Taky máme dvě babičky, obě se na vnouče moc těší a myslím, že to pro dítě není žádná nevýhoda. Dřív žily dvě generace společně v jedné chalupě a babičky se o děti staraly pořád, takže námitky o tradiční rodině jsou podle mě úplně mimo.
Deska Holka roku, která vám právě vyšla, je plná sebeironických textů o mezilidských vztazích. Působí to na mě dojmem, že jste v době, kdy lidé na sociálních sítích rádi předvádějí, jak jim to s partnery ideálně funguje, chtěla ukázat, že v realitě to takhle nechodí.
Je pravda, že na sociálních sítích nad tím uvažuju, a záměrně se tam nechci pořád prezentovat jenom v dobrém světle a psát tam lidem, že není nic jednoduššího než si najít ideálního chlapa, když vím, že to tak snadné není. Při psaní textů k písničkám jsem ale takhle nekalkulovala a lítalo to ze mě nějak přirozeně, asi protože takhle sebeironická skutečně jsem.
Písnička Cože končí hláškou: "Hele, Bereniko, já vím, že jsem ti slíbil, že s tebou budu do konce života, ale život není konstanta." Vycházely rozchodové věty, které se v textu objevují, z vašich vlastních zkušeností?
Některé hlášky jsem se svolením autorek převzala z instagramového účtu Ester a Josefina a některé opravdu vycházejí z mého života. Které to jsou, ale neprozradím.
Před dvěma lety jste se rozvedla s filmařem Pavlem Čechákem, teď ve svých 28 letech čekáte dítě s novým partnerem Kryštofem. Přitom se řadíte ke generaci mileniálů, kteří rodinu a děti zpravidla odkládají. Nepřemýšlela jste o tom, že může být rozhodnutí vdát se takhle mladá unáhlené?
Je sice pravda, že se do spousty věcí pouštím dost po hlavě, ale svatba pro mě na druhou stranu tenkrát byla jasným vyústěním delšího vztahu, rodinu jsem opravdu chtěla a rozhodně jsem ji nebrala na lehkou váhu. Skutečnost, že to napoprvé nevyšlo, ale neznamená, že bych si teď říkala, že už se vdávat nebudu. Jenom mě trochu mrzí, že před vztahem s mým současným partnerem musel být ten mezistupeň rozvodu s mým bývalým mužem, protože bych byla radši, kdybych svou první svatbu mohla mít až teď s Kryštofem.
Moc si to nepřipouštím, ale je pravda, že mít za sebou rozvod, pracovní úspěchy a čekat dítě je v mém věku docela slušné penzum zkušeností. Doufám, že jsem si, co se týká životních zvratů, už dostatečně zařádila a teď mě konečně čeká jenom ten poklidný rodinný život. To samozřejmě myslím ironicky, protože bůh ví, co mi ještě osud přinese.
Už jsme se dotkli toho, jak se prezentujete na sociálních sítích. Na Instagram často přidáváte docela odvážné fotky, o kterých pak rádi píšou bulvární novináři. Baví vás provokovat?
Začalo to mojí fotkou z Lisabonu, u které se všichni pohoršovali, že jsem na ní ukázala zadek, i když na ní byla vidět hlavně moje záda. Ty reakce se mi zdály natolik směšné, že jsem si řekla, že bulvár občas takhle pošťouchnu. Čeští bulvární novináři mi přijdou trochu srandovní, nejsme přece v Hollywoodu a netuším, kdo ty jejich články vlastně čte. Zažila jsem s nimi už tolik naštvání, že jsem si začala dávat pozor, komu dávám rozhovory. Musím ale říct, že jsem se probrala dost pozdě. Dřív jsem totiž celkem ochotně rozdávala rozhovory na všechny strany. Jsem ráda, že na Instagramu si můžu sama rozhodnout o tom, co zveřejním a co ne, a s tím, že si ty věci pak bulvární novináři převezmou a ještě je nějak upraví, nemůžu nic moc dělat a ani mi na tom nezáleží.
V Česku stačí dát na Instagram polonahou fotku a hned je z vás provokatér. Možná mám vnímání posunuté jinam než většina lidí, ale to je právě dané mým cynickým humorem. Ten je pro mě alfou a omegou všeho a mám ráda vtipy, které jsou trochu za hranou. Skuteční provokatéři ale podle mě dělají úplně jiné věci než já. Když jsem s lidmi ve společnosti nebo když někde vystupuju, tak se chovám velmi slušně. Je pravda, že asi nezapadám do průměru, a když například spolupracuju s nějakou charitou, tak i to se snažím dělat lehce s humorem nebo aspoň neupadat do patosu. Musím přiznat, že patos fakt nesnáším. Rozhodně ale nejsem rebelka, která by někoho schválně urážela.
Ptal jsem se i proto, že jste se ke svým obnaženým fotkám nedávno vyjadřovala i v Show Jana Krause a tam ve vzduchu visel názor, že když se žena chová vyzývavě, tak má muž právo s ní jednat jen jako se sexuálním objektem. Co si o tomto v Česku poměrně rozšířeném pohledu myslíte?
S Honzou Krausem hraju i v divadle, mám ho moc ráda, ale jeho názory na témata, která vyvolala kampaň #MeToo, znám a moc s nimi nesouhlasím, i když si myslím, že určitě nepřejímá jenom nálady převažující ve společnosti. To, že je zmíněný názor v Česku rozšířený, mě vlastně moc nepřekvapuje.
Nedávno jsem na Instagramu lidi vyzvala, abychom týden nejedli maso, a několik z nich se rozčílilo, co si to dovoluju po nich něco takového požadovat. Psali mi, že si maso přece budou jíst, kdy budou chtít, a že žádnou podobnou iniciativou planetu stejně nezachráním. Trochu mi na Češích vadí, že se na věci nedokážou podívat z širší perspektivy. Když totiž typickému Čechovi seberete housku se šunkou, tak vás ukamenuje, protože má pocit, že tím přichází o svá práva, a stejně tak vnímá jako své právo plácnout ženskou přes zadek jenom proto, že má na sobě krátkou sukni.
Čím to podle vás je?
Myslím, že to vychází z těch 40 let strávených v komunismu a z výchovy, která tady tehdy převládala. Češi si z té doby odnesli frustraci, a když teď získali svobodu vyjádření, tak jim připadá, že mají co říct úplně ke všemu. Taky to nejspíš bude tím, že české společnosti chybějí morální autority, kterými by se mohla řídit. V momentě, kdy náš stát vede člověk, který bojkotuje jakoukoli slušnost, a ještě to považuje za svoji přednost, se asi není čemu divit.
Všiml jsem si, že když jste na konci května na Instagramu podpořila demonstrace proti premiérovi Andreji Babišovi, tak vám to taky mnoho lidí vyčetlo.
V Česku totiž panuje přesvědčení, že pokud nejste vystudovaný politolog, tak se k politické situaci nemáte co vyjadřovat. Samozřejmě že nejsem politolog, ale o veřejné dění se snažím zajímat, takže nechápu, proč bych nemohla říct, že se mi něco nelíbí. Někdy mi připadá, že když třeba řeknete, že je náš premiér lhář, ale nepřidáte k tomu výzkumy podpořené všemi možnými fundovanými kapacitami, tak tomu spousta Čechů nevěří. Někdy zase naopak nevěří ani vědecky podloženým faktům, protože ke všemu dneska můžete najít alespoň nějaký protichůdný názor.
Mluvila jste o tom, jak důležitá je výchova. Vaše maminka, spisovatelka Irena Obermannová, před dvěma lety v rozhovoru pro Právo říkala, že dnešní ženy už naštěstí nejsou tak hodné, jako byly ty z její generace. Vedla vás v době dospívání k tomu, abyste se stala silnou ženou, která se nebude podvolovat mužskému světu?
Vychovávala mě máma a babička, protože se rodiče, už když jsem byla malá, rozvedli a táta s námi od mých pěti let nebydlel. Občas si mě bral k sobě, ale spíš jsem si s ním užívala různé dovolené a nijak mě netesal. Máma vedla moji výchovu dost intuitivně a na rozdíl od babičky mi nedávala skoro žádné rady do života. Babička v tom byla na druhou stranu hodně striktní a nabádala mě, ať hlavně nezůstanu s prvním klukem, se kterým začnu chodit, ať nejdřív naberu nějaké zkušenosti a nenechám se chlapy semlít. Byla to šílená intelektuálka s dost vyhraněnými názory. Od mámy jsem spíš spoustu věcí přirozeně odkoukávala, než že by byla moje mentorka.
Berenika Kohoutová (28)
- Dcera spisovatelky Ireny Obermannové a hudebníka Daniela Kohouta už od útlého věku zpívala v dětském sboru Bambini di Praga a absolvovala i hudebně zaměřené Gymnázium Jana Nerudy. Po něm ovšem začala studovat herectví na Pražské konzervatoři a mezi zpěvem a hraním je rozkročená dodnes.
- Hudbu a herectví propojila i v jedné ze svých prvních velkých televizních rolí, kterou dostala ve filmu Rytmus v patách. Díky němu se seznámila s jazzovým pianistou Emilem Viklickým, s nímž v roce 2013 vydala svou první sólovou desku Berenika Meets Jazz. Druhé album Holka roku jí vyšlo letos a spolupracovala na něm s producentem Jiřím Burianem.
- Před kamerou se objevila také v seriálech Soukromé pasti, Terapie nebo Dabing Street. Dále hrála například v divadelních inscenacích Šíleně smutná princezna Studia DVA či Moje malá úchylka A studia Rubín a s herečkou Marikou Šoposkou vedla blog Sedmilhářky, který se v roce 2016 dočkal i knižního vydání.
Četl jsem, že maminka neschvaluje vaše tetování. Vzpomenete si na svou první kérku a na to, co vám na ni řekla?
Musela jsem počkat, než mi bylo 18, protože jinak bych z mámy měla trochu strach, i když jsem se jí kvůli ničemu jinému nikdy nebála. Vůbec si nepamatuju, jak na mou první kérku tehdy přišla, protože ji mám nad zadkem, což je místo, které není normálně vidět. Určitě jsem jí to neoznamovala a nechala jsem to být, než si toho sama všimne. Máma je sice šíleně liberální a pomalu by se nastěhovala do nějaké romské osady, jenom aby demonstrovala, že je to úplně v pohodě, ale vůči tetování měla vždycky předsudky. Říkala, že když má člověk kérku, tak je hloupý, což zní srandovně, ale chápu, že má ochranitelské pudy a přemýšlí nad tím, že se tetování už nikdy nedá smýt a že toho třeba jednou budu litovat.
Vaše maminka se hrdě hlásí k feminismu. Probíráte spolu genderová témata, která v posledních letech čím dál víc prosakují do veřejné debaty?
Nedávno jsem se bavily o tom, že firma Mattel začala vyrábět genderově neutrální barbíny, u kterých vůbec není jasné, jestli je to kluk, nebo holka. Patřím sice k mladší generaci, která má názory kolikrát už hodně otevřené, takže by mi podobný nápad měl asi připadat dobrý, ale stejně jsem si říkala, jestli to už není trochu moc. S panenkami si totiž podle mě stejně většinou hrají holčičky, které chtějí, aby měly dlouhé vlasy a šatičky. Mámě se tyhle genderově neutrální panenky naopak zdály úplně v pořádku, ale jinak se u většiny témat shodneme.
Úplně chápu, když se člověk narodí do těla, ve kterém se cítí blbě, a chce se předělat na opačné pohlaví. Taky plně podporuju, aby homosexuálové neměli jen registrované partnerství, ale i manželství a aby mohli adoptovat děti. U těch panenek jsem na druhou stranu uvažovala nad tím, jestli děti zbytečně nenamáčíme do problému, ze kterého ještě zatím nemají rozum. Třeba to ale nakonec přinese ovoce a děti si díky tomu uvědomí, že je úplně v pohodě nevědět, jestli jsem kluk, nebo holka.
Povězte mi ještě o své babičce, spisovatelce Anně Žídkové, která svůj knižní debut vydala v 76 letech a má za sebou silný životní příběh.
Babička přišla na svět v porodnici v Budapešti. Její matka podle rodného listu zemřela při porodu a pocházela z Ukrajiny, takže babičku museli z Maďarska odvézt do Mukačeva. Tam si ji vyzvedli její adoptivní rodiče z Valašského Meziříčí, kteří chtěli dítě z větší dálky pro případ, že by si to biologická rodina rozmyslela. Babička o sobě vždycky říkala, že uměla být vyčůraná, takže i ve svých dvou letech dokázala svýma modrýma očima mrkat tak podmanivě, že si adoptivní rodiče vybrali právě ji.
V té době byla úplně podvyživená, kdysi mi ukazovala košilku, ve které ji z Mukačeva přivezli, a ta měla velikost tak na půlroční dítě. Adoptoval ji pár učitelů, kteří sami nemohli mít děti, ale byli velmi vážení a inteligentní a o tom, že nejsou její biologičtí rodiče, se babička dověděla na gymnáziu, když studentům vraceli nějaká úřední lejstra, takže to určitě nebylo moc příjemné uvedení do situace. O mnoho let později si navíc v testech DNA potvrdila, že je Židovka. Se svým prvním mužem se rozvedla, pak si vzala mého dědu a potom se rozvedla i s dědou. Vždycky byla dost svéhlavá.
Neláká vás pustit se taky do psaní knížek, když máte v rodině dva velké spisovatelské vzory?
Když už teď v těhotenství nehraju ani nekoncertuju, tak nad tím trochu uvažuju, protože nedokážu jen tak sedět a nic nedělat. Nedávám si to ale jako cíl, který bych musela splnit. Spíš si to zkusím a uvidím, jestli mi to vůbec půjde. Vystavět ucelený příběh totiž není jen tak. Není to jako text k písničce, který dokážu dát dohromady za 20 minut.
