Vaše dětská příručka o strachu, jestli se tak dá nazvat kniha Neboj, neboj!, vyjela z tiskárny 5. prosince, tedy v den, kdy chodí Mikuláš s andělem a čertem. To asi nebude náhoda, když doprovodný výzkum ke knize zmiňuje, že 17 procent dětí se bojí právě čerta…
Lukáš Urbánek (LU): Ne, to není náhoda, to je osud.
Milada Rezková (MR): Ano, pátého prosince je v českých domácnostech velká koncentrace strachu, takže načasování nebylo náhodné.
Je vlastně strach z čerta ten samý strach jako z bubáka či strašáka, který v knize bohatě rozebíráte?
MR: Podle mě to souvisí spíš s takzvanou pohrůžkou násilí, což v knize také rozebíráme. Je to samé: "Jestli budeš zlobit, odnese si tě čert." To je, myslím, podstata té obavy. Rodiče dětem říkají: "Strčí tě do pytle a odnese si tě do pekla!", což musí být "bezvadný" pocit.
LU: Tohle strašení dětí je šílené. Mám na to sám z dětství děsivé vzpomínky. K nám do domácnosti vždy vlítnul nějaký namaskovaný chlap…
MR: … často přiopilý…
LU: … takže se často choval jako blázen.
Takže asi nejste příznivci strašení dětí…
MR: Ne. Děti se nemají strašit a nemá se jim lhát. 5. prosince se ale zřejmě bojí většina malých dětí, i když je nikdo nestraší, protože ta legenda je zkrátka ve vzduchu: může přijít čert a odnést si tě. Loni se bála i naše dcerka. Nechtělo se jí kvůli tomu do školky, i když jí říkám, aby byla v pohodě, že čert, který k nim přijde, je převlečený údržbář.
Vaše kniha je velmi hravě a umělecky pojata, originální prvek se prý skrývá již v samotném přebalu. Můžete nám ho prozradit?
LU: Ano, nápis na hřbetě knihy "Neboj, neboj" je přetištěný fosforem, takže večer z knihovničky bude na děti svítit do tmy. Té se totiž prý bojí nejvíc malých.
Takže speciální efekty…
LU: Ano. Bude svítit fosforem a vonět papírem.
Neměla by spíše smrdět, když v knize popisujete, jak smrad zahání nepřítele?
LU: Ne, smrdět nebude.
Vy jste zvolil pro zobrazení strachu velký černý puntík. Nechal jste se slyšet, že černý puntík je pro grafika ideální. Proč?
LU: Nechtěl jsem kreslit nějaké strašidlo. Černý puntík na bílém pozadí mě hrozně baví. Dá se nejrůzněji proměňovat. Ani jednou není v knize stejný.
MR: Černý puntík je nejzákladnější tvar. Každý si ho může přetavit do svých obav. Nechtěli jsme manipulovat se čtenářem a říkat mu: "Podívej, strach vypadá takto." Knížka má otevřít téma strachu v rodinách a mezi dětmi. Ne mentorovat, z čeho strach mít a z čeho ne.
Zaujaly mě také obrázky v knize, které připomínají dětský způsob kresby - spousta děje koncentrovaná na malý kus papíru, přerývavé líčení příběhu v rychle načrtnutých obrázcích. Byl to účel, přizpůsobit styl dětem, jejich stylu?
LU: Je to spíše podvědomé, ale rozhodně mě moje čtyři děti vždycky velmi inspirovaly. Jejich kresby mě rozhicují víc než sebelepší kniha. Jsou plné energie a nápadů. Také se mi na tom jejich stylu líbí, jak je jednoduchý, a přitom je tam všechno.
Kniha se dívá na strach z nejrůznějších pohledů - od lidské fyziologie přes výzkumy, mýty, návody až po legrační příběhy o strachu. Jak jste rozvažovali, co všechno v knize mít?
MR: Hodně jsem si o tématu nastudovala. Původně jsem chtěla do knihy všechno dostat. Jenže pak jsem si říkala, že všechny nabyté znalosti naopak musím zpátky osekat až na dřeň a co nejvíce zjednodušit. Nelíčit v textu všechny strachy, co existují. Protože co když se třeba někdo vůbec nebál toho, že by mohl spadnout meteorit. Ani ho to nenapadlo, a já mu teď řeknu, že někteří lidé mají takové obavy?
LU: Čtenář si pak řekne: Ty jo, meteorit? No jo, co když na mě spadne?! Toho se ještě nebojím, tak musím rychle začít.
MR: Přesně tak. Kniha by měla čtenáře naťuknout k úvaze, že mít strach je přirozená věc. Není to vždy příjemné, ale když se s vlastními obavami naučíme pracovat, naučíme se je znát, spoustu věcí nám to v životě možná ulehčí.
Vaše kniha rovněž malým čtenářům vzkazuje, že i táta s mámou se někdy bojí. Není to vlastně pro děti zásadní informace, že se běžně bojí i dospělí, a že tedy strach je úplně normální?
MR: Ano, myslím, že se jedná o klíčovou informaci. Protože v komunikaci dospělých s dětmi je to jen samé: "Neboj, to bude dobrý!" nebo "Kluci nebrečej!" či "Jsi už velký, tak přece by ses nebál!". Na strachu ale není nic nepřirozeného.
LU: Zmiňujeme taky, že strach pomáhá. Když se bojíš, tak neděláš blbosti.
MR: Ano, pud sebezáchovy je užitečná stránka strachu.
Nicméně dospělí se již bojí jiných věcí než děti, jak ostatně vyplývá z vašeho doprovodného výzkumu.
MR: Ano, už se neobávají, že odletí z klouzačky, ale zase mají strach o práci, o děti… Nicméně podstata strachu je stále stejná. I jeho projevy - sevření, zrychlený tep i dech…
V knize zazní i další velmi podstatná informace pro vztah dětí a jejich rodičů - že ti něco pořád zakazuji, nedělám proto, abych ti zkazil zábavu, ale protože mám o tebe strach.
MR: Ano, je to samé "nechoď tam", "nelez tam", "nedělej to". Musíme je tím hrozně štvát. Navíc v běžném životě je málokdy čas na to, abychom tuhle věc dětem vysvětlili. Nad knihou možná najdou rodiče čas i příležitost o takových věcech mluvit. Děti se dozví, že zákaz nepřišel proto, že mají otravné rodiče, kteří prudí, ale proto, že se o ně bojí.
Může být strach i příjemný? Může se člověk příjemně bát? Není to protimluv?
MR: Ano, existuje i příjemný strach. Odjakživa si lidé vyprávějí příběhy, ve kterých je napětí. Chodí fandit svým oblíbeným sportovcům… Kdyby v tom nebylo napětí, tak to nikoho nebaví. Lidi na sebe bafají a pak se tomu smějí, chodí rádi na horory. To vše spadá do kategorie "příjemný strach".
LU: My dokonce ke konci knihy máme převyprávěnou Perníkovou chaloupku bez ježibaby. A je to šílená nuda.
Přestanou se děti po přečtení vaší knihy bát? Nebo se budou bát méně?
MR: Bát se nepřestanou. Ale snad budou svoje obavy lépe znát. Strach je často spojen s něčím neznámým. Dříve to byly hluky z lesa, dnes třeba jiná kultura nebo zkrátka obecná jinakost. Když danou oblast budou mít probádanou, budou umět pojmenovat, čeho se bojí, je jistá šance, že se strach zmírní. Strašidla si lidé vymysleli, aby si jimi mohli vysvětlit jevy, kterým nerozuměli.
LU: Nechceme brát dětem víru v nadpřirozeno, na druhou stranu mě nebaví hrozit polednicemi, čerty a kdo ví čím ještě, když je to prokazatelná lež.
Zmínila jste strach z neznámého, z jinakosti. Věnujete se tedy i dnes tak často skloňované "xenofobii"?
MR: Trochu ano, ale nechtěli jsme poučovat a měnit lidem názory. Řešíme téma čtyřstránkovým komiksem.
LU: Pojednává o Kulhavé Lhotě, kde žijí lidé zcela odlišní od nás - mají dlouhé bílé plnovousy, nosí indiánské čelenky, kulhají na jednu nohu a jedí ještěrky. Přijde jim to skvělé a jediné správné, než se do vesnice přistěhuje rodina, která nemá bílé plnovousy a ani trochu nekulhá…
Takže v jejich očích vypadají v podstatě jako úplní podivíni, kteří dokonce ani nekulhají…
MR: Říkají si: "Ty jo, jako co to je???" Obávají se, že je přišli zničit. Cítí se ohroženi, proto raději začnou útočit jako první.
LU: Ale dopadne to dobře. Jeden uznávaný kulhavec spoluobčany uklidní. Řekne jim, že projel svět a ten je plný odlišností. Začnou cestovat, rozhlížet se kolem sebe, zjišťovat si informace…
Dostane dítě i nějaký rychlý praktický návod, jak na okamžitý strach?
MR: Ano. Že třeba pomáhá několikrát se zhluboka nadechnout či že existují potraviny, které strach snižují, jako třeba banán nebo čokoláda. A důležité je prostě o svých pocitech a obavách mluvit s ostatními. Také říkáme: Kdo se bojí, rozhodně do lesa smí. Půjde se mu lépe, když bude vědět, co ho v lese čeká, co mu tam opravdu hrozí a co jsou jenom fámy. Aby třeba věděl, že děsivý obrys ve tmě není nejspíš vrah, ale obyčejný strom.
Bylo také účelem knihy dětem ukázat, že strach umí být i legrační a že téma strachu je může rozesmát?
LU: Ano, od začátku jsme to tak chtěli. Knížka je veselá a vtipná, psaná lehkou formou.
MR: Nechceme být jako dva kazatelé, kteří teď dětem řeknou, jak to s tím strachem je. Pořád to má být velká legrace, žádná naučná kniha.
Kniha může velmi dobře fungovat i jako příručka pro rodiče, kteří nevědí, jak téma strachu s dětmi uchopit. I to byl účel?
LU: Jasně, už na obalu píšeme, že se jedná o "velkou knihu o strachu nejen pro malé strašpytle".
Video: Tak to vypadá, když vás v tmavém tunelu provází strach
