Karel Otáhal pochází z nedalekého Kobylí ze zemědělské rodiny. "Tehdy bylo běžné, že kdo měl kousek půdy, měl i vinohrad," vysvětluje, jak u nich tradice vinaření začala. "Stařeček hospodařil asi na deseti arech vinohradu. Hrozny se tenkrát sbíraly do puten, které se nosily na zádech. Ke sklepu se pak vozily koňmi, vysypávaly z lejt do kádě a odnášely na dřevěný lis, který se musel dopředu zamáčet vodou, aby nevypil všechen mošt," popisuje celý proces.
Právě zkušenosti jeho předků se mu hodily, když se v 70. letech odstěhoval kvůli lásce do Hustopečí a rozhodl se tady s vinařením začít úplně od píky. "Měl jsem jenom hodnou ženu, tři děti a chuť na víno," říká s humorem sobě vlastním a zmiňuje překážky, se kterými se musel na začátku potýkat. Místo, kde chtěl postavit sklep, bylo tehdy v katastru vedené jako les. Nakonec se ale pár šikovným lidem podařilo protlačit změnu a stavba mohla začít.
Začátky od píky
Karel si půjčil peníze a svépomocí se pustil do budování jednoho z prvních sklepů, které v Hustopečích vznikaly. "Postavil jsem si vlastní míchačku a cihly sháněl, kde se dalo," vzpomíná. Od Českého zahrádkářského svazu, jehož byl členem, pak dostal zahrádku, na které vysadil svůj první vinohrad. "Byl to takový krpál, který nikdo nechtěl, protože se nedal mechanicky obhospodařovat," říká o místě, kde vinohrad už téměř 55 let stojí, a o který se sám dodnes stará. Ručně.
Vinařit začal v malých sudech, které mu koupila manželka, a přesně tak, jak byl zvyklý z domova. "To se vůbec nedá srovnat, jak to bylo tehdy a teď. I pokud jde o hygienické nároky," říká. "Tenkrát ve sklepech ani nebyl vodovod, pro vodu se chodilo do dědiny ke studni." Nebyly navíc žádné technologické vymoženosti, musela stačit motyka a dostatek šikovných rukou. Do práce ve vinohradě tak byla zapojena celá rodina, včetně dětí. "Samozřejmě, že jsem měl úplně jiné zájmy a nechtěl jsem chodit do vinohradu," doplňuje Karlův syn, jeho jmenovec.
Střet generací
Láska k vinohradu, kterou mu doma odmalička vštěpovali, ale nakonec zvítězila. Po studiích na Mendelově univerzitě v Brně v oboru vinohradnictví a vinařství tak do rodinného "podniku" naskočil naplno. "Ze začátku to bylo těžké, to jsme byli takoví dva kohouti na jednom smetišti. Každý jsme měli svůj názor na to, jak se to má dělat, a nechtěli slyšet názor toho druhého," vzpomíná.
"Přišla chvíle, kdy synovo vzdělání a jeho znalosti převýšily ty moje, které jsem získal od svých předků," přidává k tomu Karel nejstarší. "Nakonec manželka bouchla do stolu, takže jsem vinařství musel předat synovi," popisuje s nadsázkou, jak předávání další generaci na přelomu tisíciletí probíhalo. "Ale stejně mně do toho pořád kecá," usmívá se jeho syn.
I když se s nástupem nové generace mnoho věcí změnilo a zmodernizovalo, včetně samotného sklepa, který se otevřel zájemcům o moravská "selská vína", základ ve zpracování a výrobě vín zůstává stejný. "Držíme se stylu, kterým to dělal můj táta, děda, praděda, prapraděda… Takže vyrábíme vína bez chemických zásahů, bez řízeného kvašení. Hrozny navíc pochází výhradně z hustopečských vinic, víno má tak osobitý charakter, který mu vtiskávají i zdejší minerální půdy," říká Karel.
A právě díky tomu se v obrovské konkurenci rozhodně neztrácí. Vidět jsou na soutěžích a výstavách, kde se pravidelně umísťují v TOP 5 a na kontě mají několik zlatých medailí i titulů šampiona výstavy. "Za tato ocenění jsme moc rádi, nejvíc nás ale těší, když návštěvníkům naše víno chutná a rádi za ním do sklepa v Hustopečích přijedou," doplňuje Karlova manželka Eva.
Další pokračovatelkou žena
Karel si udělal mezinárodní degustátorské zkoušky a kromě práce v rodinném vinařství jezdí také hodnotit vína na prestižní soutěže. Dcera Anička jde v jeho šlépějích a po střední vinařské škole ve Valticích nastoupila na tu vysokou. O vínu tak dovedou oba zasvěceně vyprávět klidně hodiny, a to nejen laikům, ale i odborníkům, kteří do jejich sklepa zavítají. Karlova manželka Eva se zase stará o marketing a neustále přichází s novými nápady. "Musíte mít lidem pořád co nabídnout, hlavně těm mladším, kteří cestují za zážitky. Proto děláme speciální limitované série vín, pořádáme kurzy, jak hodnotit vína nebo třeba vinařské kvízy," popisuje Eva, na co jejich zákazníci nejvíc slyší.
Napříč generacemi se totiž všichni jednohlasně shodují na tom, že současná doba je pro udržení vinařství obtížná. "Je to jako na houpačce. Dříve jezdily zájezdy, hlavně kolem roku 2000, to byla obrovská euforie. Teď míří do sklepů čím dál míň lidí. I my tady cítíme, že návštěvnost už není taková, takže jsme v nejistotě. K tomu je obrovská konkurence," přibližuje Karel situaci a dodává, že klacky pod nohy jim často hází i stát, třeba zavedením spotřební daně na víno. "Nikdo si neuvědomuje, že obhospodařujeme vinohrady, udržujeme tradice a typický ráz krajiny. Když to nebude chtít nikdo dělat, tak to zanikne a ze sklepů se stane skanzen."
Právě nedostatek následovníků je v mnoha vinařských rodinách vidět už teď. "Vinaření je hlavně řehole, takže pro mladé lidi není atraktivní. Vždyť mnozí z nich ani neví, co je motyka," rozohňuje se Karel nejstarší. To ale naštěstí není případ Otáhalů. Přestože nejmladší Karel se vinařství věnovat nechce, štafetu se chystá převzít jeho sestra Anička. "Bude to v naší rodině poprvé, kdy se tradice bude dědit ne z otce na syna, ale z otce na dceru," říká.
Že to nevnímá jenom jako povinnost, která padla na její bedra, dokazuje i to, s jakou láskou o celém vinařství mluví. "Je to část mě už odmalička. Přijde mi krásné, když jsem v tom vinohradu, kde dělala moje prababička, moji předci. Nebo ve sklepě, kde jsou některé sudy starší než já, táta nebo dokonce děda. Cítím, že je tam ta tradice, která jde z generace na generaci a je to něco, co chci, aby pokračovalo. Protože je to součást nás jako naší rodiny, " uzavírá mladá vinařka.
