"Patří mi tu všechno, do čeho se musí cpát peníze anebo co nefunguje," krčí rameny vysoká blondýnka v montérkách a pletené čepici. Rukama u toho ve vzduchu obepíše prostor zahrady s malým domkem, kde společně se třemi koňmi, psem, kocourem, činčilami, včelami a těžko spočítatelným množstvím různých opeřenců žije. "Jinak jsem sociální případ a papírový bezdomovec, co má trvalé bydliště tady na úřadě. To je definice bezdomovectví, ne?," doptává se.
Stereotypní představu o životě člověka bez domova však Michaela Hertlíková, které v širokém okolí nikdo neřekne jinak než Nyemi, nenaplňuje. Jednopatrový příbytek s kdysi bílou omítkou disponuje jak napojením na elektrickou síť, tak teplou vodu. "Žít na vesnici může být možná děsně romantické, když teda člověk sleví z nějakých nároků. Jsou ale věci, bez kterých bych to nedala," dodává Nyemi. Teplá sprcha a elektrika jsou nutnost. "I tak to ale v zimě umí být docela krušné," zakření se a ukáže rukou směrem k venkovnímu sprchovému koutu.
Na dvorku se kolem ní mezitím hemží slepice všech možných barev a velikostí. "Počkej, já jim dojdu pro nějaké zobání, ony pak přijdou všichni a možná přiletí i páv," prohlásí Nyemi a běží do kumbálku před domem. Když se vrátí, drží v ruce papírovou nákupní tašku, na kterou přítomné ptactvo reaguje ještě dřív, než z ní vůbec stihne něco vysypat.
Kohout, který jezdí na motorce
"Jsem městské dítě ze Žižkova, taková ta klasika, kdy má děcko z činžáku rádo zvířátka, ale doma žádné mít nemůže," vypráví za zvuku třepotání křídel pražská rodačka. Jak se kolem míhají desítky slepic, Nyemi na některé z nich ukazuje a místo vyprávění o svém dětství odkloní téma hovoru k nim. "Tohle je Vraždič, na toho bacha," ukazuje na černého kohouta. Támhleta slepice byla teď nemocná, asi nastydla. Mám ale fajn veterináře, tak jsme ji dali do kupy," pokyne směrem k hnědé slepici.
Na otázku, jak si vydělá na zaplacení účtu za slepičího doktora, odpovídá, že vždycky nějak jinak. Někdy se živí jako ilustrátorka na volné noze, jindy opravuje auta. "Když jsem si pořídila první auto, neměla jsem prachy na to ho nechat někde opravit, a tak jsem se to naučila," vysvětluje.
"Nemám na to žádné vzdělání, vlastně nemám ani maturitu, protože než jsem k ní stihla dojít, utekla jsem z domova," dodá ještě a dál u toho poklidně sype slepicím zrní. "Byla jsem dítě z nefunkční rodiny, která se nakonec rozpadla a já zůstala sama s rodičkou," vypráví dál. "Abych to vysvětlila - 'rodička' říkám zcela schválně, protože to je možná osoba, co mě porodila, ale jako o matce o ní opravdu mluvit nebudu," zvážní najednou.
"Zní to hrozně, ale to se holt stává, když někdo vytrvale pracuje na zničení vzájemného vztahu a aby se zničil tak pevný vztah, jako je mezi matkou a dítětem, musí se dotyčný fakt hodně snažit," vysvětluje Nyemi okolnosti, kvůli kterým se rozhodla utéct z domova. Fakt, že to byl útěk z deště pod okap, pochopila až zpětně. "Chvíli jsem se protloukala tak různě, kde to šlo. Bydlela jsem po kamarádech, u kamaráda táty v dílně, až jsem si našla kluka, který mě vmanipuloval do extrémně toxického vztahu," říká.
Když vzápětí dodá, že právě kvůli svým zkušenostem s lidmi má dnes zkrátka radši zvířata, jde jí jen těžko odporovat. Jejím nejbližším spolubydlícím, který na rozdíl od ostatních slepic žije uvnitř domku, je zrzavý kohout Hurikán, kterého si vypiplala od kuřete. "Když se vylíhl, pípal jako kuře tak nahlas, že do kurníku vlezla kuna a všechny slepice zardousila," vzpomíná na moment, kdy mezi slepičí apokalypsou našla svého osiřelého parťáka.
"Tak jsem to kuře vzala do domku, dala si ho mezi prsa pod peřinu a takhle jsme usnuli," říká žena, která se té noci nevědomky stala náhradní slepičí matkou. "Asi se ve mně tehdy aktivovaly nějaké mateřské pudy, protože jsem zkrátka neměla to srdce nechat chuďátko kuřátko samotné," směje se krátkovlasá blondýna a popisuje, jak následující měsíce chodila s kuřetem v plátěné tašce, kterou měla obvázanou kolem krku tak, aby kuře bylo vždy v teple. "Chodili jsme takhle nakupovat nebo jezdili na motorce. Holt se ze mě tehdy stala největší slepice v okolí," usmívá se Nyemi.
"Nad kohoutem, který je zvyklý usínat v posteli, by se mohl leckdo pohoršovat," pokračuje dál svérázná žena. "Koho by to ale napadlo, ať si laskavě uvědomí, že v tomhle světě bychom se měli stranit spíš těch, co se ke slepicím chovají, jako by to nebyly živé bytosti," dodává rozčíleně. "Když pak člověk vidí, na jakých normách a hodnotách stále funguje většinová společnost, nemá moc vůli být její součástí. Jsem šťastný člověk, co se má rád, i když žije mezi kuřincema a hnojem a často závisí na pomoci kamarádů. Bez těch by takhle žít nešlo" uzavírá Nyemi ze Zadní Třebaně.
