Co jste středoškolákům na diskusi Mladí a aktivní poradil? Mohou něco změnit i přes svůj nízký věk?
Zastávám názor, který může znít až anarchisticky, i když vůbec anarchistický není - hodně věcí můžeme změnit sami a nepotřebujeme k tomu politiky, zákonodárce a tak dále.
Když mě něco trápí v mém okolí, mohu vymyslet, jak to změnit. Když uvidím odpadek, můžu ho zvednout a nemusím hned volat starostovi, ať se lépe uklízí. Řekl jsem jim, ať do toho jdou a nebojí se, neboť je skvělý pocit, když se do něčeho pustí a podaří se jim danou věc změnit.
A to tedy i z pozice obyčejného občana?
Ano, protože já si myslím, že moje důležitost pro tento stát nebo toto město je stejná jako vaše nebo primátora, poslance, senátora. Všichni máme stejnou šanci něco změnit.
Mnoho lidí říká kritikům veřejných poměrů, ať vstoupí do politiky, že pak budou mít šanci něco změnit. Co si o této radě myslíte?
Já se právě naopak snažím z toho tu politiku vynechat. Když jde člověk s tématy za politiky, tak to většinou nevyřeší, stojí to jen spoustu času a úsilí. Raději se svou energii snažím napřít jiným směrem, najít jinou cestu, jak by šel problém vyřešit.
Dal jste středoškolákům při diskusi nějaké know-how?
No jasně, vyprávěl jsem jim svůj příběh se směnárnami. Na Staroměstském náměstí je směnárna, která dává patnáct korun za jedno euro, což mi přišlo na hranici lichvy. Politici mi řekli, že to není jejich problém, policie mi řekla, že nemohou nic dělat, a Česká národní banka argumentovala tím, že to tam mají napsané, tudíž zákon neporušují.
Tak jsem se jednoho dne před tuhle směnárnu postavil a každému člověku, který šel dovnitř, jsem pouze řekl, že mají euro za patnáct korun. Nikomu jsem nelhal, nikomu jsem v ničem nebránil, ale všichni se otočili a šli hned pryč. Takže dva kluci s kamerou narušili byznys nadnárodní korporace, která okrádá lidi a nikdo si na ně 25 let netroufl. A najednou stačilo jen si před tu směnárnu stoupnout a říkat tuhle pravdivou větu.
Jaká byla reakce této korporace?
Pořád mě obviňovali, že mě určitě někdo platí. Říkal jsem, že ano, že mě platí Seznam, protože jsem jejich novinář a je to moje práce. Několikrát na mě volali policii, pak mi taky vyhrožovali, že mohu jít do vězení za to, co dělám, a že jim ničím byznys. Vždy když přijela policie, říkala mi, že tím, co dělám, žádný zákon neporušuji.
Když jste rozkrýval praktiky pražských taxikářů, byl jste i několikrát fyzicky napaden. Neposíláte vlastně ty mladé, kterým říkáte, že se nemají bát být aktivní, do "jámy lvové"?
Často se mě lidé ptají, jestli to, co dělám, není nebezpečné, nebo jestli nemám strach. Nikdy jsem ho neměl, důvod je jednoduchý. Když jste vidět, nikdo vám nic neudělá. Když jsem před kamerou, něco tam říkám a někdo mně rozmlátí hubu, tak tisíce lidí na videu uvidí, že mi rozmlátili hubu. Mnohem odvážnější je novinář někde na malém městě, který upozorní na nějakou nelegální hernu a pak mu večer propíchají gumy u auta a už se o tom nikdo nedozví, protože je dotyčný příliš málo známý na to, aby byl vidět. Myslím, že tito lidé by zasloužili mnohem větší respekt za svou práci než já.
Do jaké míry děláte tyto kauzy z hlediska svého občanského přesvědčení a do jaké míry proto, abyste měl dobrou reportáž do vaší práce?
Kdybych neměl Seznam, nemohly by tyto věci vznikat. Jde o finance, technické zázemí i právnické zázemí. Ale dělám to především ze svého přesvědčení. Nikdo mi ve Streamu neřekne: "Nebudeš dělat směnárny, protože to není zajímavý." Vždycky se to, co si myslím, že by se mělo tepat, potká s tou prací. Zkrátka ten nešvar zkusím podat tak, aby to bylo "sexy". Třeba téma pražských taxíků - o nich psal už snad každý novinář v Praze, ale vždy to vyšumělo do ztracena. Jenže my jsme se tomu věnovali soustavně, mapovali jednotlivé případy a ukazovali i obličeje, takže už na to někdo musel reagovat.
Myslíte, že se vám částečně podařilo narovnat poměry v Praze, tedy aspoň co se týče taxíků, směnáren a dalšího okrádání turistů?
Rozhodně jsem nic nenarovnal, ale alespoň se mi podařilo Pražanům ukázat, co se děje v centru města. Protože tohle je místo, které každý Pražák rychle přejde a nedá si tam ani kafe. Přijde mi legrační, jak Češi bojují proti imigrantům a proti tomu, aby si někdo u nás nepostavil mešitu, ale že jsme dávno ztratili pražské centrum, kde už není nic českého, to jim zřejmě nevadí. To, že se na Královské cestě prodává maska Hitlera, nebo že je tu 21 prodejen italských kabelek, to mi nepřijde úplně normální.
Čím myslíte, že to je, že kvůli pár uprchlíkům se tu zvedla masová vlna a Prahu si Češi nechali v tichosti ukrást?
Protože to téma uprchlíků někdo dokázal velmi šikovně uchopit a tak dlouho to do lidí sázel, až se to povedlo. Možná že kdyby někdo den co den do lidí hustil téma "Já si chci dát pivo na Královské cestě a nemám kde!" nebo "Chci si dát v centru Prahy čaj a nemám na to 150 Kč!", že by se to také povedlo.
Jak si vybíráte témata?
Musí mě to téma osobně pálit. Třeba taxikáře jsem začal dělat, když mi okradli kamarádku. Lidé za mnou chodí se spoustou témat, ale musím si vybrat to, pro které se dokážu já osobně nadchnout. Asi nejsem typický novinář.
Co bylo vlastně prvotním impulsem pro vás, že jste začal natáčet občansky angažované reportáže?
Začalo to v roce 2012 tím, že magistrát chtěl dát žalobu na časopis National Geographic za jeho reportáž o Praze "Město podvodů". Přišlo nám to naprosto absurdní, tak jsme se do toho pustili. Jenom jsme vylezli z kanceláře na Andělu a než jsme dojeli na Václavák, tak jsme si nakoupili drogy, vyměnili peníze za polovinu a taxikář nás natáhnul o devět stovek. To vše se nám podařilo během pouhé hodiny. Viděl to i autor původní reportáže Conor Woodman a výborně se bavil.
Vy jste pak s Conorem Woodmanem ještě nějak spolupracoval na dalším natáčení?
Natáčel v Praze ještě pro jiný pořad. On byl moderátor a já jsem mu ukazoval další podvody, na které jde v Praze narazit. To samé jsem dělal při natáčení pořadu německé televize Kabel 1 "Pozor, podvod!". Chodili jsme po Praze a upozorňoval jsem je, kde dostanou za euro patnáct korun, kde se najedí venku před restaurací za dvojnásobek, kde je sveze taxík za tisícovku. Stále mi říkali: "To není možný!" Když si to vyzkoušeli, říkali: "To je úžasný!"
Nyní v angličtině natáčíte pro Stream pořad Prague Guide. V něm už pouze neodhalujete nešvary, ale často zahraničním turistům různé věci v Praze doporučujete. Jaký je váš klíč, co doporučit?
Tenhle pořad mě nekonečně baví. Neuvěřitelně se těším, když jdeme s Honzou Mikulkou točit. Děláme si v podstatě volný den v práci, jdeme dělat něco, co nás baví, a říkáme si, že když to baví nás, proč by to nebavilo i turisty.
Lidé na webu vám občas předhazují, že jste určitě někým placení a podle toho dáváte doporučení.
Chápu, že toto mají v hlavě. Nicméně já mám čisté svědomí, nikdo, kdo se objevil v Prague Guide, nás nezaplatil. Jsou to zkrátka moje oblíbená místa. Když třeba točím o kavárnách, tak doporučuji ty, které mám v okolí. Jelikož bydlím na Smíchově, jsou to ty na levém břehu Vltavy. Holt lidem říkám, že když chtějí doporučit nějakou na pravém břehu, musejí si najít někoho, kdo bydlí na pravém břehu. Nebo se lidé ptají na hotely - já ale nemůžu doporučit pražský hotel, když v Praze nepřespávám v hotelu.
Nicméně i v pořadu Prague Guide jsou zdaleka nejsledovanější ty negativní díly, třeba "Deset turistických pastí v Praze".
Ano, ale spíše mě příjemně překvapilo, že jsou sledované i ty pozitivní díly. Turisté si to sem jedou užít a my jim to stručně a jasně servírujeme - kde se levně a dobře nají, kde uvidí krásné památky bez tlačenic. Ale samozřejmě díly o turistických pastech v Praze nebo o směnárně, kde dostanete za euro patnáct korun, jsou nejsledovanější.
Co říkáte své popularitě na sociálních sítích?
Každou vteřinu své popularity se snažím využít k tomu, abych upozornil na něco jiného, na nějaké zloděje nebo tak. Nenávidím adoraci bohatých lidí, nenávidím adoraci lajků. Vždycky když někdo napíše nějakou blbost na Facebook a všichni to lajkují, říkám si: "Kdyby ses radši zvedl od počítače a šel něco dělat s tím, co kritizuješ!"
Jste celkem významný "influencer". Co říkáte této roli?
Je to samozřejmě tlak na ego, ale jak říkám, svoji slávu se snažím přenést na jiné téma, upozornit: "Hele, jak tady kradou." Nikdy se ji nebudu snažit využít k tomu, abych přišel do obchodu a řekl: "Oblečte mě, jsem známej a chci nosit vaše hadry." Nemám rád žebříčky popularity a nejbohatších lidí…
Mimochodem, jste v prestižním žebříčku časopisu Forbes Třicet pod třicet.
No, to ano, ale druhý den, když jsem zase jel metrem do práce, jsem si říkal: "Vidíš chlapče, jsi ve Forbesu a stejně jezdíš metrem, takže dobrý." Velmi pravdivá je totiž myšlenka, že bohatství se dá získat jen na úkor druhých. Když si moji kolegové účtují dvacet tisíc za moderování maturitního plesu, tak je mi z toho zle. Já, když jsem o to byl požádaný, udělal jsem to zadarmo. Když se mě ptali proč, říkal jsem: "Protože chci degradovat hodnotu moderátorů maturitních plesů."
Jaké máte další pracovní cíle?
Chci pokračovat v Prague Guide. Pořad jsme přejmenovali na Honest Guide, protože se chceme vydat i do jiných měst v zahraničí - třeba Čtyřicet hodin v Dublinu, Top Ten of Dublin, nebo bychom chtěli natáčet v Hamburku, v Krakově, v Bratislavě. Chceme ukázat, že v Evropě existují i jiná města než Paříž nebo Londýn.
