Skončil jsem v Bohnicích a s holým zadkem, říká spisovatel. Radí, jak si vydřít duši

Jiří Labanc Jiří Labanc
3. 12. 2021 13:50
"Knížkou se snažím lidem pomoci zvládnout utrpení ze života," říká bývalý manažer a moderátor Marek Greger, který právě vydal humoristický román Vydři - duši. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluví nejen o krizi středního věku, ale i smrti rodičů a životě v Americe.
Spisovatel, bývalý moderátor a nynější marketér Marek Greger.
Spisovatel, bývalý moderátor a nynější marketér Marek Greger. | Foto: Archiv Marka Gregera

Kolikrát se už narodila vaše duše?

Myslím, že ta moje patří k těm nejstarším z nejstarších na světě. Cítím se totiž strašně unavený. Nevím, jestli to je krizí středního věku, kterou si procházím, nebo tím, že je tu člověk cyklicky tak dlouho, že se dostane do bodu, kdy už nechce dál. A já už nepotřebuju další zážitky, protože poslední roky vnímám spíše životní bolest.

Nedávno jsem slyšel další z rozhovorů s dalajlamou, on tvrdí, že už se nechce znovu narodit, reinkarnovat. Ale on je snad jediná duše, která, pokud si budeme hrát na to, že se rodíme opětovně, je schopna si uvědomit své opětovné rození se a je schopna rozeznat předměty ze svého předchozího života.

Vaše kniha totiž vypráví o duši, která se, stejně jako ostatní duše, rodí pořád a pořád dokola. A jak píšete, tahle duše je už stará a díky zkušenostem ze Země ví, že se nyní chce narodit jako žena. V čem by to měla jednodušší?

To není jen o tom, že by to měla jednodušší pouze kvůli tomu, že by to byla žena. Mnoho žen by oponovalo, že snazší to máme my muži.

Jedna z postav, o kterých píši v románu, si ladí výbavu na to, jak nejsnadněji proplout životem. Chce být chytrá tak, aby ji nedokázal nikdo manipulovat, a krásná jen do té míry, aby své krásy dokázala využít, ne zneužít. Ne vždy to ale mají krásné ženy snazší. Je to jako být VIP proti své vůli.

A jak se dá taková duše "vydřít"?

Ono je těžké říct, kam vůbec sahá prapůvod slova vydřiduch. Jestli od lichváře, který vydíral duši ostatním z pozice své moci a držel někoho v hrsti, nebo tu byl dřív název hradu u Rokycan, což sahá někam do 13 století. V mém románu to je spíš o dvojsmyslu, proto ta pomlčka v názvu.

Je to hra o tom, že vydřiduši jsou ti, kteří vás ze své podstaty souží tady na Zemi, a ten druhý pohled, s pomlčkou, ukazuje na tu druhou stranu za řekou Styx, na místo, kde si musíte všechno vyběhat a vydřít. Tedy vydřít si pro svou duši to nejlepší na různých kurzech, třeba laskavosti, poctivosti, pokory. Pro snazší pobyt na Zemi ale duše podstupuje třeba i kurz marnosti.

Kniha Vydři - duši
Kniha Vydři - duši | Foto: Archiv Marka Gregera

Pokládáte si často otázku, proč vaše duše nepodstoupila třeba kurz "Jak se stát milionářem"?

Spíš si často kladu otázku, proč nám jdou věci, u kterých není potřeba, aby se je někdo naučil. To znamená, že abych úspěšně ničil, nepotřebuju umět nic. Zatímco antonymum toho všeho je strašně těžké: naučit se tohle, tamto, získat dovednost.

Kvůli tomu je těžké si říct, čím by člověk chtěl být. Myslím si, že jsem v životě měl štěstí v tom, co se mi podařilo pracovně, ale štěstí i neštěstí v lidech, které jsem potkal a kteří mě o to všechno následně připravili. A na to už navazuje krize středního věku, to uvědomění, že na trhu už nejsem najednou tak žádaný. Tam, kde jsem měl hodnotu, jsem ji ztratil.

Co všechno se tedy skrývá za celým konceptem knihy?

Ponořil jsem se do velmi depresivního období poté, co mi před pěti lety umřel tatínek a před rokem a půl maminka a zůstal jsem sám, bez dětí, bez rodiny. A je to strašně těžké a temné období se vším, co k tomu patří.

Když jsem pak na jaře pocítil jakýsi zrod pozitivní energie, dostal jsem nápad na veselý román. Prvotní záměr byl sice napsat knihu "Jak si děti vybírají své rodiče", ale postupně se mi začal pod rukama rodit příběh o duši, která putuje nahoru a dolů, na Zemi a zase zpět do Centra universum, kde kárná komise rozhodne o jejím dalším osudu. Jisté je to, že vždy půjde zpět na Zemi.

V knize taky řešíte otázku, proč trpíme, když neubližujeme.

Ve Vydři - duši jsem tuhle otázku vyřešil vlastním pojetím. V předchozích životech jsme třeba udělali něco špatně a teď si to karmicky odpykáváme. To znamená, že pokud jsem v minulém životě byl nějaký sadista, tak v tomhle můžu trpět právě pod někým, kdo mě bude trýznit.

A pak si též myslím, že to teoreticky může vysvětlit, proč má někdo všechno a jiný nemá nic. Proč se jeden ukrutně snaží, a ničeho nedosáhne, zatímco ten druhý je na výsluní v podstatě bez přičinění.

Chápu správně, že jste chtěl napsáním knihy dosáhnout vyrovnání se s minulostí?

Chtěl jsem se hlavně s humorem a nadhledem dívat na vážné věci, vnést nadhled a lehkost tam, kde to třeba nikdo nečeká. Chci lidem pomoct s utrpením, které v životě prožívají, vysvětlit jim, že za to nemůžou, že den blbec je den blbec a stejně tak může takový být i celý život. Knihou chci vysvětlit, že to je sinusoida, kvůli které lítáme nahoru a dolů, a neexistuje nějaký plynulý proces, se kterým by byl člověk dlouhodobě nebo celoživotně spokojený.

Z výsluní "na hubu"

Neskrývám překvapení při pohledu na váš životopis. Vyučil jste se cukrářem, číšníkem, z hotelovky jste šel na vysokou školu studovat psychologii, přesto jste nakonec pracoval většinou v managementu, marketingu, dělal jste moderátora v rádiu Evropa 2. Není s vaší duší něco v nepořádku? Vždyť by měla mít už spoustu zkušeností…

Už Aristoteles říkal, že by se člověk měl věnovat jednomu a v tom se zdokonalovat. Tak zrovna to se mi nepovedlo. Snil jsem, že se stanu zpěvákem a hercem světového formátu, tak jsem ve dvaceti šel do Prahy, protože se tam nabízela možnost dělat pro síť restaurací Planet Hollywood, kterou vlastnili Arnold Schwarzenegger, Sylvester Stallone a Bruce Willis, a krom Willise jsem ty dva pány dokonce potkal.

Za rok jsem byl v té práci ohodnocen nejlépe, byl jsem showman, na place jsem zpíval, blbnul, se zákazníky jsem uměl nejlépe pracovat a lidi to ocenili. Díky tomu jsem pak jako jediný dostal i pracovní povolení do Ameriky.

Jenže co čert nechtěl, přišli za mnou nějací pánové s drahými hodinkami a v drahých oblecích a nabídli mi práci v telemarketingu, kde se prodávaly komodity na burze, se slovy, že přece nebudu roznášet hamburgery. Já na to tenkrát bohužel uslyšel a uhnul jsem z křižovatky špatným směrem, protože jsem neposlechl svoji duši, to, co opravdu chtěla, zpívat a hrát. Pak jsem si to uvědomil a utekl. Ale práce v Hollywoodu, byť s roznášením burgerů, ale především pracovním povolením, byla pryč.

Marek Greger (46)

  • Vyrůstal v Hluboké nad Vltavou, ve Volyni se vyučil cukrářem, další obor, kuchař a číšník, na hotelové škole v Českých Budějovicích ale nedokončil. Maturitu si pak dodělal ve čtyřiceti letech, kdy už bydlel v Praze. Po maturitě studoval sociologii a psychologii na FSV UK, které však nedostudoval.
  • V roce 2003 dělal moderátora v rádiu Expres FM, odkud se v roce 2004 přesunul do rádia Evropa 2, kde spolu s Liborem Boučkem tři roky moderoval show Vyndej to! V současnosti pracuje v marketingu.
  • Přestože sám pro sebe píše už 15 let a za tu dobu sepsal více než 10 knih, dílo Vydři - duši je prvním, které se rozhodl oficiálně vydat. 
  • Sám o sobě v nadsázce tvrdí, že za svůj největší životní úspěch považuje to, že ho napříč své přecitlivělosti vůbec přežil. 

Takže americký sen navždy vyšuměl?

Jak se to vezme, do Ameriky jsem se dostal až za dalších několik let se svým českým kamarádem. Skončili jsme sice v New Yorku, ale dělali jsme na stavbách, opravovali chodníky na Staten Islandu nebo dělali se sbíječkou ve výkopu na Broadwayi, spali v autě a jedli jenom fast food.

Když jsem se vrátil zpět domů, pořád mě to táhlo k showbyznysu. Po roce 2000 jsem kromě marketingového ředitele dělal moderátora rádia Expres FM, odkud mě tehdy Libor Bouček vytáhl na Evropu 2, kde jsme spolu moderovali večerní show Vyndej to!. To byly tři nejúžasnější roky v mém životě. Byla to jízda…

A i přesto jste po 25 letech v Praze odjel do rodných Českých Budějovic "padnout na hubu".

No, já na ni poprvé padl cvičně ještě v Praze. Dokonce dvakrát. Vždy to bylo tak, že jsem přišel o všechny své peníze, o byt, o přítelkyni, zhroutil jsem se, v důsledku čehož jsem přišel i o práci.  

Při svém druhém pádu jsem skončil dokonce v Bohnicích, protože jsem v podstatě nechtěl žít. Ne že bych to chtěl skoncovat, to bych nedokázal, ale mluvil jsem o tom, že už nemůžu. Když mě ale vezli sanitkou, tak jsem zjistil, že jsem se prostě jen zhroutil, jinak jsem duševně v pořádku. I tak jsem následující dva roky bral antidepresiva.

Při třetím pádu se vše opakovalo. Přidalo se ještě zmíněné úmrtí rodičů. Vzdal jsem se manažerského platu a přestěhoval se zpět do Budějovic. Dlouho jsem nemohl najít práci a chodil jsem po brigádách. V podstatě mě nechtěli nikde, ani na doplňování regálů v obchodě nebo jako zahradníka.

Ono když jste v manažerské pozici, všichni na vás pohlíží tak, že neumíte na nic hrábnout rukama. Ale měl jsem i prostě smůlu, na pohovorech vzali vždy někoho jiného, lepšího. Doslova jsem žil i za dvacet korun na den, neměl jsem úspory. Všechny vydělané peníze jsem půjčil na různé projekty nebo je marně investoval v naději na zhodnocení.

Pak se ale stal zázrak a za mě se postavili moji dva nynější přímí nadřízení, kteří mě zachránili tím, že mi dali práci. V kamarádech a nynější práci v marketingu mám veškeré zázemí.

Takže co je tedy recept na úspěšné zvládnutí krize středního věku? Práce, přátelé?

Jsem si skoro jist, že nejsem tím, kdo by na to měl recept. Každého zlomilo něco jiného, každý hledá jiný recept. Obecně se ale dá mluvit o ztrátě důvěry v sebe sama. Dno neexistuje, vždy je šance jít ještě hlouběji. I o tom ve Vydři - duši píšu.

Ale za úspěch ve svém životě považuji to, že jsem to zatím navzdory své velké přecitlivělosti vůbec přežil. Ani nevíte, jak rád bych někdy vzdal ten marný boj s větrnými mlýny. Problém je, že to prostě vzdát nejde. Tak člověk prostě prochází vším jako v pinballu. Hází to s vámi ze všech stran a nikdy nevíte, kam vás to hodí příště, kde čeká díra a kde bonus.

Skvělé je, když máte rodinu, o kterou se můžete opřít, pokud vás něco tíží. Tu už nemám. Ale mám aspoň to štěstí, že mám úžasné kamarády, kteří mě, chudáci, tahají z toho nejhoršího a jednoduché to se mnou nemají.

A naděje umírá poslední. Zrovna teď to vypadalo, že mě potkalo štěstí a někoho jsem potkal. Ale byla to bohužel zase jen fata morgána, kometa, co zazářila na obloze a zhasla. Čemu lze ale jen těžko uvěřit, je, že se naše setkání stalo přesně tak, jak o tom píšu v knížce. Napsal jsem si část svého osudu, musím se tomu smát. Kdybych to věděl, napsal bych si vlastní happy end.   

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Záchranná stanice Prahy pro volně žijící živočichy loni přijala 5275 zvířat

Pracovníci záchranné stanice hlavního města pro volně žijící živočichy loni přijali 5275 zvířat 138 druhů, podobně jako o rok dříve. ČTK to sdělila Petra Fišerová, mluvčí městské organizace Lesy hlavního města, která záchrannou stanici v pražských Jinonicích provozuje. Stanice se loni starala o 786 ježků, což byl nejvyšší počet v historii stanice.

"Rok 2021 byl výjimečný příjmem velkého množství ježků. Celkem jsme jich přijali 786, z toho bylo více než 280 osiřelých ježčích mláďat. Důvodem vysokého počtu přijatých ježků mohou být vhodné klimatické podmínky pro opakované vrhy ježků, ale zároveň více střetů s aktivitami člověka," uvedla Fišerová.

Nejčastěji se do záchranné stanice dostávali živočichové, kteří utrpěli zranění. Obvykle šlo o střety s vozidlem nebo o nárazy do překážek jako jsou skleněné plochy nebo trolejové vedení. Dvě třetiny zvířat v záchranné stanici loni tvořili ptáci. V péči pracovníků záchranné stanice loni skončilo také 219 zajíců, 114 veverek, zhruba stovka netopýrů a 50 srnců.

Počet zraněných či jinak handicapovaných zvířat, které stanice ročně přijme, podle mluvčí v posledních letech stoupá. Zatímco například v roce 2017 bylo nově přijato 4134 zvířat, v roce 2021 jich bylo zhruba o tisíc více. Dosud nejvíce zvířat bylo přijato v roce 2019, kdy se pečovatelé starali o 5368 živočichů. Stanice v pražských Jinonicích funguje od roku 2012.

Zdroj: ČTK
Další zprávy