Jste držitelem šesti Českých lvů, obsazují vás nejlepší domácí režiséři, hrajete na vyhlášené scéně Dejvického divadla. Přesto jste v týdeníku Respekt tvrdil, že jste během natáčení Šarlatána bojoval s trémou i s pocity profesního selhání. Znamená to, že se ani po všech těch hereckých úspěších a zkušenostech necítíte úplně jistý?
Před jakoukoli novou prací mám pocit, že jsem zase na začátku. Navíc se u mě s přibývajícím věkem a hereckými úspěchy zvyšuje pocit zodpovědnosti za to, jakým způsobem práci odvedu. Víte, s úspěchem to funguje tak, že vždycky trvá jenom chvíli. Když diváci na premiéře nějakého filmu tleskají, tak mám pochopitelně radost, že se nám něco povedlo, že u lidí nastalo s tím, co jsme vytvořili, nějaké souznění. Druhý den ale už zase zkouším novou hru v divadle, začínám točit jiný film a přichází další martyrium hledání, jak roli budu hrát.
V několika rozhovorech jste říkal, že k rolím přistupujete velmi analyticky, snažíte se psychologii postav rozebrat na jednotlivé součástky. Myslíte, že to může být důvodem, proč si vás hned na začátku vaší filmové kariéry začali režiséři vybírat do rolí nevyzpytatelných podivínů?
Začalo to Samotáři, kde jsem hrál doktora, který trpí ujetou závislostí na své bývalé lásce, Petr Zelenka mě pak oslovil na další podobné postavy a možná se z toho stala určitá škatulka. Je možné, že mi režiséři začali důvěřovat, že psychologickou složitost takových rolí nějakým způsobem chápu a že společně s nimi budu ochotný hledat, o jakém člověku vlastně točíme. Myslím, že je důležité, aby byl herec vždycky konkrétní, aby u každé věty věděl, proč ji říká. Pokud při hraní své postavy lže, měl by vědět, jestli to dělá proto, že se chce krýt, že se bojí nebo že chce s někým manipulovat.
Tahle psychologie mě zajímá a postava Jana Mikoláška, kterou hraju v Šarlatánovi, byla z tohohle hlediska opravdu rébus. Mikolášek totiž v člověku dokáže stejně tak probouzet sympatie i antipatie a během jediné scény se vám postoj k němu může několikrát úplně obrátit. Najít motivace, proč Mikolášek jednal tak, jak jednal, bylo někdy opravdu složité. Člověk má v jeden moment pocit, že už ho chápe, ale hned vzápětí si říká, že ho vlastně vůbec nezná.
Ještě než se dostaneme k Mikoláškovým osobnostním rozporům, zajímalo by mě, jak se díváte na jeho léčitelské schopnosti. Dají se jeho metody spolehlivě racionálně vysvětlit, nebo v nich vidíte nějaký boží dar, něco mezi nebem a zemí?
Rozpoznat jen na základě vzorku moči, jakou má pacient diagnózu, nemůže být nic jednoduchého. Mikolášek měl sice svou učitelku, bylinkářku Mühlbacherovou, která by ale, myslím, své schopnosti drtivé většině lidí vůbec nedokázala předat, protože by v moči na rozdíl od Mikoláška nic neviděli. Mikolášek tenhle dar měl, od mládí věřil, že v sobě něco takového má, a šel tomu naproti. Skutečnost, že svůj talent přetavil do pomáhání druhým lidem, je podle mě úžasná. Pokud by se tomu daru ale Mikolášek zpronevěřil a nepodpořil ho abnormální pílí, nic by z toho nebylo. Stejně jako u herectví nebo jakékoli jiné profese platí, že na svém talentu musíte soustavně pracovat.
Film Šarlatán vyvolává velkou otázku, co s osobností člověka udělá, když si svou výjimečnost uvědomí, jak to promění jeho vztah k sobě i k nějaké vyšší moci. Jak si na ni na základě své pečlivé analýzy odpovídáte?
Mikoláškův vztah k Bohu byl složitý. Nebyl to člověk, který by v Boha už od dětství věřil, učitelka Mühlbacherová to z něj cítila, a právě proto ho k víře nabádala. V Dostojevského Bratrech Karamazových je výstižný citát, který říká, že ďábel bojuje s pánem Bohem a bojištěm jsou lidská srdce. Tohle si podle mě Mikolášek uvědomoval, cítil, že se v něm zlo mobilizuje a on proti němu musí bojovat. Pokud máte mimořádný úspěch ve své práci, přirozeně vás to dovede k větší sebedůvěře, ale současně k riziku, že ztratíte pokoru. S tím se Mikolášek musel vyrovnávat už proto, že měl od přírody velké ego, sklony k narcismu a k vylepšování sebe sama. To ho kolikrát vedlo k chování, ke kterému by slušný člověk sklouzávat neměl.
Otázkou samozřejmě je, jaké úvahy Mikoláška vedly k tomu, že se rozhodl léčit vedoucího Hitlerovy kanceláře Martina Bormanna nebo později některé komunistické prominenty. Je možné, že podobně jako jiní lékaři vnímal jako svou povinnost léčit každého bez rozdílu. Stejně tak ale není vyloučené, že to z jeho strany byl určitý alibismus.
Vnímáte mezi tím, že Mikolášek uzdravil miliony lidí, a tím, že se snažil být zadobře s jakýmkoli politickým režimem, morální rozpor?
Hrdina podle mě Mikolášek nebyl, ale zároveň to nebyl ani zbabělec. Je zapotřebí si položit otázku, co bychom na jeho místě dělali my, kdyby nám před ordinací čekaly dvoukilometrové fronty lidí a vládnoucí režim by nás kvůli tomu chtěl zlikvidovat. Když si pohodlně sedíme v kinosále, je pro nás snadné Mikoláška odsoudit. Většina národa by se ale s největší pravděpodobností zachovala stejně jako on. Léčení pro Mikoláška bylo alfa a omega, nemohl bez něj existovat a cítil, že kdyby se začal politicky angažovat a vystupovat proti vládnoucímu režimu, tak by svou praxi provozovat nemohl. Svým způsobem tedy s komunistickým a předtím i s nacistickým režimem spolupracoval.
Navzdory tomu byl Mikolášek komunistům trnem v oku, nakonec ho zatkla Státní bezpečnost, ale on si tohle nebezpečí z nějakého důvodu nepřipouštěl. Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že Mikolášek hrozby slyšel, ale věřil, že se ve vládnoucích složkách komunistického režimu znovu najde někdo, kdo ho bude potřebovat, a ten ho nakonec zachrání. Věřil sám sobě natolik, že byl přesvědčený, že všechno dobře dopadne.
Tématem filmu je i Mikoláškova homosexualita, která byla v jeho době ilegální a hrozily za ni přísné tresty. Jak moc se podle vás Mikolášek snažil svou sexuální orientaci potlačovat?
Myslím, že pokud v sobě homosexualitu nesete jako biologickou danost a společnost ji přitom považuje za úchylku, za něco, co se nesmí, tak vás to chtě nechtě ovlivní. Přes svou přirozenost to vnímáte jako těžký hřích. Ani v dnešní společnosti to homosexuálové nemají jednoduché, ale přece jenom jsou v jiné situaci, než když byla jejich orientace trestná. Mikolášek naproti tomu za první republiky, za nacismu a v 50. letech neměl kromě svého přítele žádného spojence, na kterého by se mohl obrátit, nikoho, kdo by mu v jeho trápení ulevil. Navíc musel bojovat s otázkou, jak vést dialog s Bohem, když miluje muže, cítí, že je to jeho přirozenost, a církev přitom říká, že se to nesmí. To pro něj muselo být nesmírně bolestivé.
Šarlatán tedy vypráví také o tom, jak nemilosrdně se československá společnost v průběhu 20. století stavěla k lidem, kteří se něčím vymykali, v Mikoláškově případě nekonvenčními léčitelskými metodami a sexualitou. V současné veřejné debatě panuje dlouhodobý spor, jestli jsou Češi k jinakosti tolerantní, nebo u nás stále převládají sklony ke xenofobii. Jak to vidíte vy? Posunuli jsme se po sametové revoluci k větší otevřenosti?
Myslím, že se jenom tváříme, že jsme tolerantní, ale ať už mluvíme o sexuálních minoritách, romské menšině nebo o uprchlících, nakonec se ukazuje, že s nimi máme velký problém. Dnešní elity nám k větší toleranci příliš nepomáhají, spousta politických stran si na nesnášenlivosti přihřívá vodu. Bohužel tu už není Václav Havel, který například dovedl říct, že poválečné vyhnání Němců nebyla z morálního hlediska úplně čistá věc a že jenom když podobné problémy pojmenujeme, tak se s nimi dokážeme vyrovnat. Teď bude hodně záležet, jak se k tomu postaví mladá generace.
Ivan Trojan (56)
- Přestože držitel šesti Českých lvů pochází z herecké rodiny, v mládí uvažoval spíš nad kariérou profesionálního sportovce. Hrál fotbal i basketbal, ale nakonec stejně vystudoval herectví na pražské DAMU. Jeho starší bratr Ondřej zase skončil na FAMU a dnes je filmovým producentem a režisérem.
- Ještě před sametovou revolucí získal první herecké angažmá v Realistickém divadle, následně působil v Divadle na Vinohradech a v roce 1997 ho Miroslav Krobot přizval do Dejvického divadla. Na jeho scéně hraje dodnes a vyneslo mu to například Cenu Alfréda Radoka za roli Boha ve hře Ucpanej systém.
- Na stříbrném plátně poprvé zazářil až na přelomu milénia díky komedii Samotáři. Další významné role pak dostal v seriálu Četnické humoresky, ve filmech Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství a Karamazovi, v detektivce Davida Ondříčka Ve stínu nebo v pohádce Jiřího Stracha Anděl páně.
Mají podle vás filmy jako Šarlatán, které vykreslují rozporuplnost moderních dějin, potenciál ovlivnit, jak mladá generace a nejen ona historii vnímá?
Rozhodně. Na základě příběhů lidí, kteří byli konfrontováni s totalitami minulých režimů, totiž můžeme pochopit, jak důležité je zabránit tomu, aby tady znovu nějaká totalita nebo oligarchický systém převládly. Navíc je přínosné, když se o totalitě nedovídáte jen prostřednictvím hrdinů, ale i na základě příběhů obyčejných lidí. My, lidé, jsme totiž složití, a i když v dobách klidu a svobody jednáme podle svých hodnot a přesvědčení, vždycky může přijít nějaká zátěž, situace, kdy se třeba i bojíme o svůj život. V takových chvílích najednou můžeme zjistit, že se chováme tak, jak jsme sami od sebe vůbec nečekali. Taky si myslím, že prostřednictvím filmových příběhů a emocí, které vyvolávají, mohou mladí lidé moderní dějiny mnohdy pochopit lépe než z výkladu učitelů ve školách.
Když jsem před rokem mluvil s vaším devatenáctiletým synem Josefem, který v Šarlatánovi hraje Mikoláškovo mladší já, byl jsem překvapený, jak moc se na svůj věk o českou historii i současná společenská témata zajímá. Má to po vás, nebo jste se v jeho letech zabýval něčím úplně jiným?
Něco jsem snad Pepovi i svému nejstaršímu synovi Františkovi, který teď mimochodem studuje žurnalistiku, předal. Žádné přednášky jsem jim ale doma nikdy nedělal. Jenom jsme se najednou začali o historii a dnešní době bavit a já jsem zjistil, že je radost si s nimi povídat. Pro mě byli v tomto ohledu velkým vzorem nejen rodiče, ale i starší bratr Ondřej, kterému už od puberty komunisti vadili a dobře si uvědomoval, jak je politický systém, v němž jsme žili, hrozný. Šel mi příkladem, a tak jsem sám velmi brzy začal chodit na demonstrace, podepsal jsem petici za propuštění Václava Havla i dokument Několik vět. Tehdy mi ale bylo už přes 20, takže je pravda, že moji synové do toho vklouzli o něco dřív. Tím, že jsem zažil totalitu, jsem na rozdíl od nich musel čelit některým zásadním dilematům, ke kterým bylo třeba se jasně postavit. Možná jsem to tedy měl svým způsobem těžší. Výzvy dnešní doby bych ale určitě nepodceňoval. Svoboda a demokracie jsou totiž v neustálém ohrožení.
Když už zmiňujeme vyspělost vašich synů, mladší Josef vyniká i herecky. V Šarlatánovi se třeba musel poprat s emočně vypjatou scénou, ve které Mikolášek na vojně dostane rozkaz zastřelit svého kamaráda. Jste na jeho výkon hrdý?
Jsem. Pepu herectví zajímalo už asi od 14 let, kdy točil amatérské filmy s kamarády. Někteří z nich teď studují FAMU. Do castingu na Šarlatána se ale přihlásil nezávisle na mně, aniž bych to tušil. Sám oslovil agenturu, která zastupuje herce, a šel si zkrátka za svým. Zatím má štěstí, které je ve filmové branži velmi důležité. Čeká ho ale ještě spousta tvrdé práce, tak mu to budu připomínat a občas ho třeba i mentorovat. Sám jsem do filmového světa pronikl až v 35 letech, což byl věk, kdy už jsem měl velkou pravděpodobnost, že nezpychnu, že s úspěchem budu umět nakládat. Zdá se mi, že Pepa to navzdory svému mládí taky zvládne, tak mu v tom budu fandit.
