V úterním televizním pořadu Snídaně s Novou rozebírali moderátoři s odborníkem, mluvčím pražských hasičů Martinem Kavkou, špatná bezpečnostní opatření v obchodním centru Zimňaja višňa v ruském Kemerovu. Tam v neděli zemřelo 64 lidí, z nichž čtyřicítka byly děti. Nejčastěji umíraly v kinosálech, ve kterých byly zavřeny a nemohly při požáru ven.
Právě tuto skutečnost kritizoval mluvčí pražských hasičů, když mu moderátor TV Nova Petr Říbal skočil do řeči a s úsměvem se ho zeptal, zda má děti. Po kladné odpovědi žoviálně pronesl: "Tak někdy je musíte zavřít někam, aby byl klid." Jeho bizarní reakce pobouřila diváky a na sociálních sítích otevřela diskusi o tom, kam až může vést snaha televize o zlehčování seriózního obsahu.
Podle Ireny Reifové z Katedry mediálních studií na FSV UK a z Centra pro mediální studia může žoviální vtipkování při diskusi o tragické události svědčit o tlaku na zábavnost veškeré komunikace především v soukromých médiích.
Tento trend zaznamenáváme už několik desetiletí, ale pod vlivem "hlášek", jimiž se komunikuje na sociálních sítích, se může ještě prohlubovat. "Žijeme v tom, že když denně nevypustíme vtipný status, nikdo nás nebude mít rád," říká odbornice na kritické teorie médií či na televizní formáty populární kultury, která přeložila do češtiny americký bestseller Ubavit se k smrti.
Jak moc přes čáru byla moderátorova slova a zlehčování zprávy o desítkách uhořelých dětí?
Výrok byl velmi nevkusný, ale nebylo to přímo zlehčování nebo znevažování utrpení uhořelých dětí. "Vtip" se netýkal přímo dětských obětí, ale byl pronesen v kontextu vysílání o nich. Pobuřující účinek tedy nevznikl přímo kvůli obsahu výroku, ale volbou nevhodného řečového aktu - konverzačního žertování - v kontextu tématu, které je bytostně tragické.
Co takováto věta může udělat v mediálním prostoru?
Jedna věta, i když zcela nevhodná, toho mnoho nezpůsobí. Vyvolá reakci na sociálních sítích, jak se ostatně i dělo, a pokud se nezmění v nějaký trend, což se snad nedá očekávat, událost vyhasne jako individuální chyba.
Vypovídá vtipkování o dětech uvězněných v kinosálech něco o naší populární kultuře, o prostředí komerčních televizních stanic či o stavu společnosti?
Může vypovídat o nízké profesionalitě nebo malých zkušenostech moderátora, který se křečovitě snažil udržet atmosféru ranního tlachání i u tématu, k němuž naprosto nepatří. Také může svědčit o tlaku na zezábavňování veškeré komunikace v médiích, hlavně soukromých, který zaznamenáváme řadu desetiletí, ale je možné, že se pod vlivem "hlášek", jimiž se komunikuje na sociálních sítích, dále proměňuje. Žijeme v tom, že když denně nevypustíme vtipný status, nikdo nás nebude mít rád. Pokud se z toho stane zvyk uplatňovaný bezmyšlenkovitě, je to trapné, zvlášť u mediálního profesionála, který má mít cit pro řečové akty. Na druhou stranu, kdo z nás někdy nevypustil z pusy něco, co vůbec neměl v plánu?
Vy jste přeložila knihu amerického mediálního teoretika Neila Postmana Ubavit se k smrti, v níž mimo jiné popisuje, jak zprávy na komerčních televizích jsou spíše pro zábavu a pobavení diváka, nikoliv pro seriózní informování. Dá se říct, že tento případ je přímo "učebnicový", že by ho mohl Postman citovat ve své knize jako názornou ukázku?
Podle Postmana je televize médium hnané jakousi nutkavou neurózou poskytovat neustále zábavu, a pokud už pokrývá vážná témata, tak i ta nabízet v zábavném provedení. Tato situace v ranním vysílání TV Nova by se tak asi vysvětlit dala, za zezábavňování a infotainment ale nenese vinu konkrétní jednotlivý moderátor. Je spíše výsledkem rutin, na které klade daná redakce důraz, a převažujícího klimatu, například akcentu na sledovanost za každou cenu.
Dá se tedy říct, že je tato kniha z roku 1985 stále platná?
Je třeba říci, že kniha Neila Postmana je popularizační prací, nikoliv vědeckou studií, a i jako popularizační práce je psaná o jiném typu televizního vysílání, než je dnešní model. V roce 1985 bylo TV vysílání převážně plnoformátové, všechny žánry a témata na jednom kanále. V situaci mnoha kanálů na digitální platformě nemusí být tlak na zezábavňování tak velký, například u zpravodajských kanálů médií veřejné služby nebo kanálů s dokumentárními pořady.
Neil Postman varoval před tím, že divák komerční televize nemá šanci nad sebezávažnější zprávou přemýšlet, zamyslet se, protože vše mu je podáváno jako neškodná zábava a on to také tak vnímá. To bylo ale ve Spojených státech a v roce 1985. Kdy tyto trendy dorazily k nám a kdy se začaly naplno projevovat?
V českém prostředí to diváci poprvé zažili s nástupem soukromých celoplošných televizí TV Nova a Premiéra TV v roce 1994. Nový styl televizní prezentace budil velký zájem, TV Nova měla ve své zlaté éře až 70procentní podíl na trhu. Moderátoři zpráv provozovali small talk (bezvýznamné hovory, tlachání - pozn. red.), zpravodajské relace bývaly zakončovány zprávami o roztomilých přírůstcích do zoo, předpověď počasí měla povahu erotické show. Současně s tím se v rámci dramatické tvorby začaly prosazovat hity americké televize 80. let a mnozí poprvé viděli žánr latinskoamerické telenovely. Relativně brzo ale dost konzervativní české publikum začalo tento styl vnímat jako obtěžující import a amerikanizaci.
Postman na závěr své knihy varuje, že ze seriózní veřejné komunikace se může stát dětské žvatlání, z lidí obecenstvo a z veřejných záležitostí veřejná show. Národ se pak podle něj ocitne v nebezpečí a smrt kultury se stane reálnou možností. Dospěli jsme už do této fáze?
Poslové komunikační apokalypsy a intelektuálního krachu lidstva se dnes zaměřují spíše na předpovídání zkázy kvůli komunikaci on-line. Televize ve srovnání se sociálními sítěmi, internetovými diskusemi nebo videohrami už není první na ráně jako vynález, který nás přivede do stavu plné idiocie. V některých případech se dokonce stává intelektuální aktivitou nebo alespoň aktivitou pro fajnšmekry. Třeba status televizních dramat, zejména seriálů, se nesmírně zvedl, hovoří se o inovativní dramatické tvorbě ve stylu tzv. quality TV.
Lidstvu dnes hrozí spíše digitální demence, jak to prorokují elitisté jako Manfred Spitzer, Konrad Paul Liessmann nebo u nás František Koukolík. Potíž s těmito vizemi je v tom, že na jednu stranu odsuzují zjednodušující myšlení vedené touhou po senzacích, vzrušení a komercionalizaci - a na druhou stranu příběhy tohoto typu samy vytvářejí. Máloco vzbudí takový ohlas jako pohoršení nad těmi hloupými a nevzdělanými druhými, jejichž vinou my, chytří, spějeme do záhuby.
Je tedy napojení lidí na sociální sítě a trend krátkých vtipných statusů a honba za "lajky" nebezpečnější než televizní vysílání?
Představy, že komunikační technologie samy o sobě určují intelektuální potenciál lidí, kteří je používají, mají tradici sahající do Kanady ve 30. letech 20. století, ale stejně dlouhou tradici má i kritika takového technologického determinismu. Po prvotním okouzlení i zděšení z digitálních forem komunikace se začíná vracet představa, že technologický kód není sám o sobě určující proměnná a že rozhodující jsou sociální vztahy a sociální prostředí, v němž se používá.
Na sociálních sítích můžete sdílet fotky štěňátek a štrúdlíčků s kafíčkem nebo také s jejich pomocí organizovat demonstraci. Osobně alarmistické názory o tom, že konečně přijde kvůli internetu ta intelektuální zkáza, nesdílím. Očekávalo se to jako důsledek rozšíření fotografie, filmu, televize a stále nic. Jedině že bychom si toho nevšimli…
Video: Prostor pro svobodná média se v této zemi neustále zužuje, říká Pazderka
