V singlu Světlo do tmy z vaší stejnojmenné nové desky nechybí verše jako "Zloba není láska, i když ti srdce praská" nebo "Učím se mít sebe rád a nepřítele milovat". Písničku jste sice napsal pro loňský film Narušitel, ale přijde mi, že má pro vás i osobní význam. Je to tak?
Ano, protože jsme svědky toho, že lidi, kteří mají jiný názor, nevědomky odsuzujeme. Abychom jim ovšem porozuměli, musíme se je naučit mít rádi, i když se od nás liší. Láska je světlo, které nám otevírá cestu k ostatním, a když na někoho budeme naštvaní, tak ho nepochopíme, i kdybychom stokrát chtěli.
Stejné tematické linky se dotýkají i skladeb Srdce osamělé a Propojení, které album uzavírají. Všímáte si v dnešní době kolem sebe více vzájemné izolace, o níž zpíváte v první jmenované písni, nebo sjednocení, o němž je ta druhá?
Píseň Srdce osamělé je inspirovaná vztahem k mému otci. Ten žije sám a navzdory tomu, že se máme rádi a pořád mezi námi funguje vazba otce a syna, jsem si uvědomil, že spolu skoro vůbec nekomunikujeme. Člověk je bytost, která většinou potřebuje žít v nějakém vztahu, ale najdou se i lidé, kteří milují samotu. Sám mám samotu rád, ale jenom proto, abych si třeba po turné, na němž mluvím s obrovským množstvím lidí, odpočinul a načerpal nové síly, díky čemuž zase budu moct komunikovat s okolím.
Harmonie mezi samotou a bytím součástí kolektivu je ideální, ale dlouhodobá samota může škodit. Být osamělým srdcem podle mě není v pořádku, protože každý potřebuje někoho, s kým může podobným způsobem vnímat okolní svět a sdílet jeho krásu. A druhá zmíněná píseň je zase o tom, že můžeme najít společné pouto i navzdory vzájemným odlišnostem, přestože nám je přirozeně dobře s podobně smýšlejícími lidmi.
S někým si rozumíme, aniž bychom mluvili, stačí se podívat jeden druhému do očí a něco tam je. Jindy naopak potkáme někoho, kdo je nastavený jinak než my, a nemáme chuť s ním komunikovat ani očima. I to je přirozené, ale já se vždycky snažím přijít na příčinu tohoto neporozumění, což je pro mnoho lidí náročné.
Světlem do tmy, které chcete podle svých slov se svou deskou přinést, je tedy vzájemné porozumění?
Světlo je vždycky silnější než tma, a to i z fyzikálního hlediska. Když jste v jeskyni a máte po ruce zapalovač, tak najednou dokážete světlo udělat, kdežto když svítí slunce a vy chcete přinést tmu, tak zjistíte, že světlo jen tak snadno udusit nejde. Pokud to přeneseme do společenské roviny, tak určitou formou tmy může být přehnaný strach. Když nás chce někdo záměrně vystrašit, zhasíná naše vnitřní světlo, naši naději. Máme svobodu, takže bychom se měli sami rozhodovat, jestli chceme svítit, nebo zůstat potmě. Některé lidi ani pod tlakem do světla nepřenesete, ale pokud chce někdo svítit, tak se mu deska bude líbit, protože je na ní popsáno, jak si světlo udržet.
Před více než pěti lety jste byl po napadení v Ostravě skoro dva týdny v kómatu a kvůli krvácení do mozku jste pak měl problémy s krátkodobou pamětí. Byla pro vás po probuzení z umělého spánku hudba světlem do tmy, nebo vás občas přepadal strach, že už nebudete moci tvořit a koncertovat jako dříve?
Zhruba rok po svém úrazu jsem tři měsíce dvakrát týdně dojížděl na muzikoterapii na Albertově k paní doktorce Gerlichové. Ta mi říkala, že hudba coby komunikační jazyk je blízká lidem, kteří jsou z různých důvodů psychicky zablokovaní. Když zjistila, že jeden z jejích pacientů je sám muzikant a skladatel, přinesla mi kytaru a ponoukla mě, abych se se svým traumatem z úrazu zkusil vypořádat tím, že u ní napíšu písničku.
Já jsem na tu kytaru začal bezmyšlenkovitě hrát a zjistil jsem, že vymyslet nějakou hudbu mi vůbec nedělá problém. Napsat text mi naopak ze začátku vůbec nešlo a povedlo se mi to až asi za dva měsíce právě ve spolupráci s doktorkou Gerlichovou. Vznikla tak písnička Muzikoterapie, která si našla své místo na mé minulé desce, byla první skladbou, kterou jsem ze sebe po úrazu dostal, a teď už mi psaní textů díky paní doktorce problém nedělá.
Jak zkušenost s tím, že jste vyvázl ze stavu, kdy byl váš život ohrožen, proměnila vaše hodnoty a pohled na svět?
Díky svému úrazu jsem dospěl k jednoduchém závěru, že život je dar. Skutečnost, že jsem díky skvělé lékařské péči i lidem, kteří na mě mysleli, přežil, mi znovu připomněla, že jsme součástí mnoha krásných věcí, přestože si to kolikrát neuvědomujeme. To, že mám rodinu, děti a kamarády, mi najednou nepřišlo tak samozřejmé, pochopil jsem, že to je naprosto úžasná věc.
Po mém úrazu mě taky hodně bavilo jezdit tramvají, kde jsem si všímal, jak lidská přítomnost dovede být příjemná. Sledoval jsem, jak někteří lidé jen tak koukají kolem sebe a jiní se zase tváří, jako by tam vůbec nebyli, a zaměstnávají se technologiemi. Digitalizace světa přinesla stav, kdy mnozí z nás chodí po ulici se sluchátky v uších a odstřihávají se od reálného světa. Možná je to chyba, ale máme na ni právo, protože chybovat je lidské. Věřím, že společnost znovu dosáhne rovnováhy a uvědomí si, že materiální bohatství nemusí být zárukou vnitřního štěstí. Jsou totiž lidé, kteří mají hluboko do kapsy a stejně jsou šťastní, i takoví, co vlastní spoustu majetku, a přesto šťastní nejsou.
Hudba pro vás byla světlem do tmy i v době, kdy jste v polovině 80. let studoval na vojenské škole. Co vás tam jako citlivého člověka s uměleckou duší přivedlo?
V době, než jsem na vojenské gymnázium nastoupil, se moji rodiče rozvedli, máma zůstala se třemi dětmi sama a táta si našel novou rodinu. Byl jsem ideální člověk na to, aby mě někdo natlačil na školu, kam nikdo nechtěl chodit. Jídlo, ubytování i oblečení se tam totiž dostávalo zadarmo a z internátu domů se mělo jezdit jednou za měsíc. Už jako dítě jsem miloval příběhy českých kluků, kteří za druhé světové války létali v Anglii a které jenom kvůli jejich odlišnosti někdy i pozavírali do vězení, když to v Československu vyhrál bolševik.
Když jsem ale na vojenskou školu nastoupil, zjistil jsem, že to není ta armáda, kterou jsem znával z knížek o českých letcích u Britského královského letectva. Místo toho jsem se dostal do šikanózního prostředí, kde velitelé studenty kolikrát nepouštěli ani na procházky. Stávalo se mi, že jsem se domů mohl podívat jenom jednou za dva a půl měsíce, a to mi ještě nechali ujet vlak, abych se tam dostal až nejhorším možným spojením.
Jedinou možností seberealizace pro mě tehdy byl zájmový kroužek. Můj kamarád Honza Vavrůněk, který se mnou hrál jako basák v kapele, již jsme na gymnáziu založili, mě naučil i Kryla. Hrát Krylovy písničky v tuhém systému vojenské školy byla neuvěřitelná svoboda, což lidé, kteří už komunistický marast nezažili, nemusí chápat. Jsem vlastně rád, že jsem tuhle nesvobodu ještě na vlastní kůži zažil, protože díky tomu dovedu být obezřetný, když vycítím, že chce svobodu někdo zase potlačovat.
Co jste tehdy se spolužáky z vojenského gymnázia ještě hráli, když pomineme Karla Kryla?
Zkoušeli jsem věci od metalových kapel jako Iron Maiden nebo Judas Priest. Psal se rok ’88, takže jsme logicky vůbec netušili, co se v té době poslouchalo venku. Depešáci pro nás byli diskoušové. Žili jsme tu tak uzavřeně, že jsme potřebovali hudbu, která byla co nejsilnější opozicí proti oficiálnímu systému. Britské kapely jako Depeche Mode nebo The Cure jsem pochopil až později, v 90. letech se k nim pak přidali třeba Oasis, Manic Street Preachers a hlavně David Bowie. Ten je pro mě dodnes velkým vzorem, už proto, že měl obrovský respekt na alternativní scéně i v mainstreamu. Dokázal psát krásné písničky a zároveň do nich vložit na první dojem komplikovaná poselství.
Zmiňoval jste, jak důležitá je pro vás svoboda. Jaké jsou nejsilnější vzpomínky, které se vám vybavují z období kolem sametové revoluce?
Moje velké osobní vítězství se odehrálo už v červnu 1989, kdy jsem měl čerstvě po maturitě, takže mi velitelé už nemohli vyhrožovat, že neodmaturuji, když neudělám to či ono. Seděl jsem si jen tak na trávě před internátem, přišel lampasák, začal mi něco říkat a najednou povídá: "Tak se postav, když s tebou mluvím!" Já jsem se na něj jenom podíval a zůstal jsem sedět. Když lampasák viděl, že na mě nic neplatí, tak se otočil a šel pryč.
Na konci 80. let jsem bydlel za Libercem, a když přišel listopad, pár lidí se mě ptalo, jestli nechci jet do Prahy. Po zkušenostech z vojenského gymnázia jsem měl ale strach, že nás tam zavřou. Asi 19. listopadu jsem se jel bolševikům postavit aspoň do Liberce. Pamatuji si, jak jsem stál na náměstí plném lidí a v jednu chvíli někdo zakřičel, že už na nás jedou tanky. Pořád jsem cítil strach, a když jsem se pak vlakem vracel do městečka za Liberec, tak mi paní průvodčí řekla: "O co vám jde? Vždyť bez komunistů přece nemůžeme žít!"
Společnost byla tak zmanipulovaná, že někteří obyvatelé věřili, že to skutečně jinak nejde. Proto doufám, že se do mojí země žádná totalita, ať už je jakákoli, nevrátí. Vždycky se objeví někdo, kdo bude chtít ostatní ovládat, ale musíme se snažit, abychom si svou svobodu, své světlo do tmy zachovali.
Michal Hrůza (48)
- Vyrůstal v severočeském Turnově, odkud po základní škole zamířil na vojenské gymnázium v Moravské Třebové. Tam pár měsíců před sametovou revolucí odmaturoval, ale kvůli nepříznivému kádrovému posudku nemohl pokračovat na vysoké škole.
- Vystřídal několik kapel, například punkrockové Brambory, hardrockovou 51. chvíli a metalové Anachronic, než na sklonku roku 1995 spoluzaložil poprockové Ready Kirken. S nimi vydal pět studiových alb a nahrál hity jako Zejtra mám, Černý brejle, Krasohled nebo 1+1.
- Poté, co byl v roce 2006 z Ready Kirken odejit, vydal se na sólovou dráhu, na které ho dodnes doplňuje Kapela Hrůzy. Také začal skládat hudbu do filmů, jeho hit Pro Emu se například objevil ve vánočních Pohádkách pro Emu a Zakázané uvolnění zase vzniklo pro stejnojmennou komedii Jana Hřebejka.
- Společně s Kapelou Hrůzy má na kontě už šest desek včetně nejnovější Světlo do tmy. Ta vychází 20. března a je druhou v pořadí, kterou muzikant napsal potom, co se v roce 2014 probral z kómatu. Do něj se dostal kvůli potyčce na ostravské Stodolní ulici, při níž upadl hlavou na chodník a utrpěl krvácení do mozku.
Devadesátky pak byly dobou kulturního boomu, kdy se do Česka jednak dostávala hudba ze Západu, ale současně vznikalo i velké množství domácích kapel. Vaše nejznámější kapela Ready Kirken přitom vznikla až na konci roku 1995. Čím jste se živil, než se proslavila?
Ještě v roce 1989 jsem dostal posudek, ve kterém bylo napsáno, že nemám kladný vztah k socialismu, a to jenom proto, že jsem odmítl po maturitě studovat vojenskou vysokou školu. Znamenalo to i to, že jsem za studium vojenského gymnázia musel splácet 20 tisíc, a můj plat tehdy činil 13 stovek. Rok jsem se živil jako výhybkář a na podzim po revoluci, když mi bylo 19 let, jsem musel jít na vojnu. Tehdy ještě existovala povinná základní vojenská služba, ale oproti tomu, co jsem zažil na škole, se tam ke mně vojáci většinou chovali slušně.
Můj tehdejší velitel byl ovšem bolševik, takže mě nesnášel a za rok od nástupu mě převelel do Žatce mezi kotelníky. V kotelně to sice byla hrozná dřina, ale už tam jsem skládal písničky. O něco později, v roce 1993, jsem se přestěhoval do Pardubic, kde metalová kapela Anachronic právě vydala první desku a hledala basového kytaristu. Já jsem na basu neuměl, ale vypůjčil jsem si ji od kámoše, trochu jsem se na ni naučil a oni mě vzali. Společně jsme natočili ještě druhou desku, která ale dodnes nevyšla, a kapela se rozpadla.
Začal jsem pracovat jako obchodní zástupce, prodával jsem třeba prací prášky, u toho jsem si pořád psal písničky do šuplíku, už jsem nepočítal, že bych se někdy hudbou mohl živit, ale našetřil jsem si na kombíčko. V době tehdejší materiální krize totiž ještě platilo, že kdo měl zesilovač, ten byl pomalu král. Pak se mi doneslo, že v Pardubicích vzniká jiná kapela, a dostal jsem nabídku, jestli bych v ní nechtěl zpívat. Svému tehdejšímu kamarádovi Zdeňku Ceralovi jsem dal kazetu se svými nápady, on si ji poslechl, a tak jsme dali dohromady Ready Kirken.
Váš první velký hit Zejtra mám i debutová deska u velkého vydavatelství ale přišly skoro až za půl dekády.
Ano, nejdříve jsme v roce 1996 vydali desku u malé firmičky. Byla doba, kdy se zpívalo anglicky, tak jsem to se svou angličtinou zkoušel taky a dnes to zní docela humorně. Prodali jsme nicméně pár stovek kusů a udělali si na scéně nějaké jméno, takže jsme si občas zahráli na fesťáku, i když jsme pořád nebyli na profesionální úrovni a chodili jsme do jiných zaměstnání. Já jsem z firmy s kancelářskými potřebami, která krachovala a propouštěla, nastoupil do reklamky, kde jsem vydržel asi měsíc a pak jsem šel dělat výkopy.
Tam s bagrem jezdil kamarád, o kterém jsem slyšel, že je nadaný nějakými léčitelskými schopnostmi. Měl jsem trochu pochyby, jestli není spíš nějaký šarlatán, tak jsem mu položil křesťanskou otázku, co si myslí o Kristu, a on mi na ni odpověděl tak geniálně, že jsem pochopil, že to je rozumně uvažující člověk. Říkal mi, že u výkopů už dlouho nebudu a že se budu brzo živit hudbou. Já mu na to odpovídal, že přece nemám šanci, protože v 90. letech dostávali přednost muzikanti, kteří nemohli hrát celé 70. a 80. roky. Je pravda, že jsme si museli počkat, ale pak se stal zázrak a já jsem si ve svých 30 letech mohl konečně stoupnout na střechu a natočit klip k písničce Zejtra mám.
Věříte tedy, že člověk řízením nějaké vyšší moci vždycky dojde k poslání, které je mu předurčené?
Ano, ale neznamená to, že můžeme jen tak čekat, že nějaký dědeček na obláčku udělá všechno za nás. Musíme věřit sami v sebe a tomu, že to, co chceme, přinese radost i druhým. Pak si to podle mě vždycky svou cestu najde a je jedno, že to bude trvat třeba deset let, jako to trvalo mě. Ani po prvním úspěchu pak moje dráha neměla úplně jednoduchý vývoj. Z Ready Kirken jsem byl vyhozen, musel jsem postavit novou kapelu a tak dále. Kdybyste se mě tedy ptal, jestli mi je nějaké mé životní etapy líto, tak bych řekl, že ne, protože i věci, které se zdají být takzvaně na hovno, mohou člověka posunout.
Takže jste díky všem nelehkým životním zkušenostem, o kterých jsme si povídali, došel k optimismu?
Ano, a právě proto jsem za ně vděčný. Najít systém, ve kterém bude co největší množství lidí šťastných, je asi nejtěžší úkol na světě. Kdykoli se kolikrát i dobrá teorie zmanipuluje do diktátu, je to vždycky špatně. Proto jsem vděčný, že žijeme ve svobodě. Chápu, že někdo může být zničený z toho, jak to kolem nás vypadá, ale právě jeho opozice vůči současnému stavu zaručuje, že se situace nezvrhne do něčeho horšího. Pokud lidé mohou dát svobodně najevo, že se jim něco nelíbí, pak pořád vládne světlo. V případě, že přestaneme řešit, co se se světem okolo děje, se ale tma může rozvinout natolik, že už se to světýlko najednou budeme bát zapálit.
