Začnu u vás, Viktore. Vy jste si Václava Havla zahrál už v epizodní roli loňského filmu Pražské orgie. Ve snímku Havel jste ale dostal roli hlavní. Neváhal jste, jestli do toho jít, když vezmeme v úvahu, že si lidé Havla pořád pamatují a jeho ztvárnění může leckdy vyznít jako imitace?
Dvořák: Otázka, jak Havla zahrát tak, aby z toho nebyla parodie, pochopitelně byla při natáčení ve vzduchu pořád. Když už jsem ale prošel všemi třemi koly kamerových zkoušek a režisér Slávek Horák mi naznačil, že by chtěl film točit právě se mnou, tak nebylo o čem váhat.
Aňo, vy jste nabídku zahrát si Olgu Havlovou dostala v momentě, kdy už jste dobrovolně pročítala texty, které Václav Havel napsal, aniž byste tušila, že se vám jejich znalost bude hodit ve filmu. Co vás k tomu tehdy přivedlo?
Geislerová: Říkala jsem si, že Havla pořád adoruju, replikuju jeho názory a přitom si už jeho hry a další texty zas tak nepamatuju. My, kteří jsme dobu sametové revoluce tak prožívali a vlastně jsme na ní vyrostli, na Havla vzpomínáme jako na nepřekonatelnou ikonu. Neustále se k němu vracíme a já jsem nechtěla, aby pro mě označení havloid byla jen prázdná nálepka. Proto jsem se rozhodla udělat technickou prověrku a přečíst si od něj věci, které jsem četla kdysi, i ty, které vyšly nově. Pak se najednou objevil scénář a já měla za sebou přípravu předem.
Dvořák: Všichni máme trochu mylný pocit, že Havla dobře známe, že na něj máme patent. Když jsem si ale jeho knížky podobně jako Aňa otevřel, tak jsem se o něm dovídal nové věci, nebo se mi některé jeho myšlenky po letech novým způsobem pospojovaly.
Geislerová: Nerada odskakuju od tématu, ale podobný případ je podle mě Božena Němcová, kterou hraju v televizní sérii, co se točila zároveň s Havlem. Většina lidí si vybaví Babičku, větu o tom, že správná hospodyňka přes plot i pro pírko skočí, film s Libuškou Šafránkovou, portrét Boženy Němcové na pětistovce a tím to pro ně hasne. Když ale jdete hlouběji, tak pochopíte, kdo to opravdu byl a co znamenal ve své době, ať už se bavíme o Němcové, nebo o Havlovi.
Co vás tedy při čtení Havlových knih a životopisů zaujalo? Čím vás překvapil?
Geislerová: Mě třeba v životopise, který o Havlovi napsal jeho někdejší tiskový mluvčí Michael Žantovský, zaujalo, že když Havel po svém prvním uvěznění podepsal souhlas s tím, že se nebude motat do politiky a zůstane jenom dramatikem, cítil to jako velké selhání. Hodně si to vyčítal, což jsem vůbec netušila. Myslela jsem si, že to byl rozený rváč, disident, který nikdy neváhal, jestli si stát za svým. Když jsem později tuhle jeho stránku našla i ve scénáři, byla jsem za to moc ráda. Vždycky mě totiž zajímaly lidské motivace. Baví mě sledovat, jak se na základě nějakých chyb a přešlapů leckdy staví silnější postoje. Selhání mohou lidi dovést k odhodlání, které je pak ještě pevnější.
Dvořák: Mně se zase na Havlovi líbí jedna vlastnost, které jsem si všiml ještě v éře jeho prezidentování. Kdykoli ve společnosti převažoval určitý pohled na nějaký politický problém, Havel se na něj dokázal vždycky podívat z úplně jiného úhlu. Několikrát mě dovedl k uvědomění, že všechno může být ve skutečnosti jinak.
Když jste, Aňo, zmínila Havlovy pochybnosti, jestli dostál svým ideálům, mně po zhlédnutí filmu přijde, že manželka Olga byla takovým jeho morálním svědomím. Vnímala jste to podobně?
Geislerová: Sám Havel říkal, že Olga byla jeho největším kritikem. Byla prvním člověkem, který četl jeho texty, psala mu k nim svoje poznámky. Je to už klišé, ale ne nadarmo se říká, že za každým velkým mužem stojí velká žena. Zejména pro tvůrčí lidi bývá partnerský dialog nesmírně důležitý. Myslím, že Olga Havlovi dávala svobodu a zároveň ho nikdy slepě neadorovala. Viděla ho v pravém světle a nikdy se s ním nemazlila. Mít člověka, který vůči vám neztratí kritický pohled, je podle mě potřebné, ať už jste kdokoli. Olga stála nohama pevně na zemi, takže Havla kotvila. Byla neúplatná a žádné lákadlo, které jí později nabízel život první dámy, s ní nehnulo. Přesně věděla, kým je, s kým se chce bavit a s kým ne.
Dvořák: Na natáčení někdo trefně prohlásil, že Havel byl muž mnoha tváří a Olga měla tvář jednu jedinou.
Geislerová: Byla jako tesaná do kamene, takových lidí už dneska tolik není. Nenajdete s ní žádný novinový rozhovor, protože se nikam necpala, nikdy nechtěla být středem pozornosti. V tom si tedy nejsme úplně blízké, já přece jenom jsem trochu egouš, ale moc se mi to na ní líbí.
V čem se vám Olga svými vlastnostmi naopak podobala? A v čem jste si, Viktore, podobný vy s Václavem Havlem?
Geislerová: Tak to udělejme tak, že já řeknu, v čem se Viktor podobá Havlovi, a Viktor vám poví, v čem jsem já podobná Olze.
Dobře, tak to bude ještě lepší.
Geislerová: Já si myslím, že Viktor má s Havlem společnou pokoru, jemnost, vnímavost a takovou až odzbrojující něhu nebo, řekněme, "medvídkovitost". A pak si stejně jako Havel libuje v lécích, vitaminech a výživových prostředcích.
Dvořák: Se vším souhlasím, jenom mám místo těch léků zálibu spíš v bylinkách.
Geislerová: A ještě jsem zapomněla dodat, že Viktor stejně jako Havel ráčkuje.
Dvořák: To není pravda! Aňa je podle mě podobně jako Olga uvnitř velmi citlivý člověk, který má ale kolem sebe vytvořenou obranu. Dost si hlídá, koho chce kam pustit.
Výraznou linkou filmu je kontrast mezi Havlovou morální integritou v oblasti společenské angažovanosti a jeho záletnictvím v partnerských vztazích. Nebyl vám v momentech, kdy své ženě Olze zahnul a pak se měl ještě potřebu k nevěře přiznat, trochu protivný?
Geislerová: Zjistit, že i taková osobnost a morální autorita jako Havel byla jenom člověk, pro mě bylo spíš osvobozující. To, že byl v mezilidských vztazích stejně pomýlený a srandovní jako kdokoli z nás, je mi naopak sympatické. Byl to prostě chlap. Musíme si uvědomit, že nikdo není bez hříchu, každý má svou stinnou stránku a žít podle sebe je přece známka autenticity a upřímnosti. Většina z nás žije v obecně přijímaných dogmatech a trápí se pravidly, která vymyslel někdo jiný. Sílu žít tak, jak opravdu chceme, v sobě ale najde jen minimum lidí. Havel nebyl záletník, jenom se choval svobodně.
Dvořák: Je ovšem potřeba dodat, že Aňa během natáčení několikrát říkala, že Havla sice obdivuje, ale určitě by s ním nechtěla žít. Já jsem naopak z pohledu své postavy vůbec nechápal, o čem to mluví.
Geislerová: Jako partnera bych si ho ale nedokázala představit spíš proto, jak byl váhavý a potřeboval všechno konzultovat. Vadí mi nerozhodnost.
Václav Havel i jeho žena Olga byli velcí kuřáci. Vy dva jste naproti tomu v civilním životě s kouřením přestali. Ve filmu je přitom spousta scén, ve kterých je místnost zahalená v dýmovém oparu. Jak jste to vyřešili, abyste do závislosti znovu nespadli?
Dvořák: Já jsem měl ještě před natáčením jasno, že si v žádném případě nesmím klasickou cigaretu zapálit. Už se mi totiž stalo, že mě jedna jediná cigareta ke kouření znovu vrátila. Proto jsem si přes produkci nechal z ciziny objednat cigarety beznikotinové a celou dobu jsem kouřil jenom ty. Stejně jsem měl ale kolikrát dost velký bolehlav. Když se mi v některém natáčecím dnu sešlo několik kuřáckých scén po sobě, tak mi ráno potom fakt nebylo dobře. Beznikotinové cigarety navíc rychle mizely, protože mi na ně Aňa a možná i další členové štábu chodili. Zásoba naštěstí vydržela až do konce, závislost se znova nesepnula a já jsem z toho zase venku.
Geislerová: Já jsem taky kouřila jen ty bylinkové, protože na nikotin reaguju jako na otravu a někdy po něm i zvracím. Stejně jsem si ale loni říkala, že se na natáčení musím připravit, a tak jsem si dávala aspoň takové významné cigaretové dýchánky. Když jsem třeba byla na festivalu ve Varech a potkala jsem tam Jiřinu Bohdalovou, tak jsem si s ní to cigáro dala, abych se trochu roztrénovala.
Během natáčení jsem pak ale kouřila jen ty beznikotinové a jedna krabička mi zůstala i po něm. Vydržela mi asi rok, dokončila jsem ji až nedávno na nějakém mejdanu a musím přiznat, že když teď občas narazím na někoho, kdo má takové ty tenoulinké cigarety, tak si s ním jednu dám. Na rozdíl od Viktora totiž nejsem odnaučená bývalá kuřačka, ale spíš nedobrovolná nekuřačka. Já bych klidně i kouřila, ale moje tělo to bohužel odmítá.
Viktore, už jsme nakousli to vaše ráčkování, které jste se navzdory tomu, co říkala Aňa, musel kvůli natáčení učit. Jak se to dělá? Potřebuje k tomu člověk logopeda, který ho neučí vyslovovat správně, ale naopak mu pomáhá, aby to dělal špatně?
Dvořák: Rád bych vám tady nastínil příběh o tom, jak jsem dostal lektora a jak jsme se spolu pravidelně učili ráčkování, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Ráčkoval jsem si doma sám a občas jsem to zkusil na prodavače v obchodě, ale to bylo z mé přípravy asi tak všechno.
V době, kdy jste Havla natáčel, jste ale zároveň chodil večer hrát do divadla, kde jste vystupoval v rolích, které ráčkování nezahrnovaly.
Dvořák: Ano, a jak jsem si před každou filmovou klapkou potřeboval ráčkování nacvičit, stalo se mi, že jsem měl večer při představení nastoupit na jeviště a přistihl jsem se, že si to ráčkování zase zkouším. Přímo na jevišti mě to naštěstí nepotkalo, ale je pravda, že už jsem pak ráčkoval třeba i ve chvíli, kdy jsem šel o přestávce uprostřed natáčení na oběd.
Natáčení filmu vyvrcholilo při loňských oslavách 30. výročí sametové revoluce, kdy měli lidé, kteří tou dobou stáli na Václavském náměstí, mávat na balkon Melantrichu. Jaký to byl pocit, ten dav dole sledovat?
Dvořák: To úplně nevíme, protože jsme na tom balkoně v té chvíli nestáli. Záběry na nás se točily už dřív před zeleným plátnem a 17. listopadu kamera zabírala jenom lidi pod balkonem.
Opravdu? A já jsem přitom usilovně mával a myslel jsem si, že tam nahoře stojíte.
Dvořák: Bohužel vás musíme zklamat. Když jsem ale viděl, jak se záběry plného Václaváku a nás na balkoně v postprodukci propojily, tak se mi zatajil dech.
Tak aspoň něco. Vy i Aňa jste v době sametové revoluce byli ještě děti. Vám bylo deset, Aňa měla třináct. Co si z doby kolem 17. listopadu 1989 pamatujete?
Geislerová: Já jsem chodila do skautu, který se tehdy maskoval jako turistický oddíl, a provokativně jsem si psala čtenářský deník třeba z Havlovy Asanace. Pocházím z rodiny, kde se otevřeně mluvilo, v jakých politických poměrech žijeme, takže jsem si dobře uvědomovala, co se kolem mě děje. Demonstrace mě zajímaly, ale na tu, která se konala 17. listopadu, jsem zrovna nešla, protože to byla povolená demonstrace a já jsem si ve své puberťácké rebelii myslela, že to bude nuda, což nebyla pravda.
Moje máma tam tehdy s mou malou ségrou Ester byla a musely se před vodními děly schovávat v obchodě, kam je pustila jedna prodavačka. Na všechny následující demonstrace už jsem ale chodila. Na základce jsme pak vyráběli transparenty se znakem Občanského fóra, lepili jsme je na nástěnku a já si vybavuju, jak jsem k tomu v knížkách hledala odpovídající citáty.
Dvořák: Já jsem byl menší, ale vím, že revoluci hodně prožíval můj otec a taky moje tehdejší učitelka ve čtvrté třídě. Pamatuju si, jak se rozčilovala, když jsme se nemohli shodnout na novém názvu republiky. "Česká a Slovenská federativní republika? Co to je, když má stát ve jméně pět slov? Vždyť to je strašné!" Sílu demonstrací, které se tehdy odehrávaly na náměstích, si ale tolik nevybavuju, a když jsem teď zpětně viděl dobové záběry, tak mě to až překvapilo.
Zůstává podle vás odkaz Václava Havla v české společnosti pořád živý?
Dvořák: Pro mě osobně zůstává Havel velkou inspirací v tom, jak sám sebe až programově zpochybňoval, pořád se v sobě rýpal a dokázal sám sobě klidně podtrhnout nohy, jenom aby si svoje postoje ověřoval.
Geislerová: Přesně tak. Všimli jste si v poslední době, že by se nějaký politik omluvil za svou chybu, nebo by sám nějak zpochybnil svoje předchozí kroky? Tahle vlastnost už pomalu mizí. Jedna z nejsilnějších vět, kterou v posledním dopise před popravou napsala Milada Horáková, zněla: "Před soudem svého svědomí jsem obstála." Kolik lidí se v dnešní době svědomím a sebereflexí vůbec zabývá? Havel to dělal a samozřejmě se dopouštěl i chyb, ale aspoň měl jasný hodnotový žebříček, ke kterému se pořád vracel a kterého se držel. To už je dnes vzácná věc.
Právě proto si čím dál víc vážím autenticity. Lidi totiž začínají být čím dál víc alibističtí, nechtějí nikoho naštvat a urazit, takže jsou přehnaně korektní. Já mám radši, když člověk jasně říká, co si myslí, a pak si za tím stojí. Když se potom třeba Miroslava Němcová zvedne a při projevu prezidenta klidně odejde z Vladislavského sálu, protože vidí, jak si prezident s ústavou vytírá zadek, tak si říkám: "Jo, to je silná ženská, která nehledí na to, co si o ní kdo bude myslet, a zůstává věrná tomu, co cítí."
Dvořák: Jestli to nebude tím, že Václav byl v první řadě filozof, hledač pravdy a až v druhé řadě politik. Podle mě není důležité jen to, jestli Havlův odkaz přetrvává v politice, ale i to, jestli si z něho něco bereme na osobní rovině, jestli si otázky, které si kladl, probíráme sami se sebou.
To se ale, jak naznačila Aňa, často neděje. Výrazná část české společnosti dnes Havlův přínos zpochybňuje.
Dvořák: Bohužel žijeme v době, kdy se dá velmi snadno zpochybnit úplně všechno. To ale může vést k sebezáhubě, protože když si neudržíme aspoň nějaký pevný bod, tak se utopíme.
