Pieter Ten Hoopen je fotograf a filmař žijící ve švédském Stockholmu. Pracuje například pro New Yorker, New York Times nebo Le Monde a je také ambasadorem značky Nikon.
"V reportážích o uprchlících se dnes lidé často stávají jen údaji - fakty a čísly. Chtěl jsem se na to podívat jinak. Co pro lidi znamená utéci z vlastního domova. A proč? Jak můžeme porozumět tomu, čím tito lidé prošli? Jednou z nejzákladnějších věcí je pro nás všechny láska. Proto jsem chtěl vytvořit příběh, který se točí kolem lásky a ukazuje ji jako motor našich životů, který nám umožňuje být pozitivní, mít naději a pomáhá nám překonat těžké časy," konstatuje fotograf.
Jeho projekt začal dokumentováním životů migrantů, kteří uprchli ze Sýrie a nalezli útočiště v Istanbulu. Pak se zaměřil také na uprchlíky ze Střední Ameriky putující v karavanách k hranici mezi USA a Mexikem. Jeho fotografie ukazují různé postavy - od párů pronásledovaných gangy až po rodiče žijící v naději, že zajistí svým dětem bezpečný domov.
"Většina lidí, které jsem fotografoval, utíká před chudobou, násilím, politickým útlakem nebo klimatickými změnami - a překvapilo mě, jak otevřeně hovoří o lásce. Tito lidé mají za sebou velmi krušné zážitky, jaké z naší západní perspektivy často nedokážeme pochopit, a při své cestě k cíli se spoléhají hlavně na lásku a vztahy. Láska je pro ně nástrojem k přežití - a možná tím nejsilnějším," říká Ten Hoopen.
Co vás inspirovalo k projektu Love Stories?
Příběhy, na kterých pracuji, jsou osobní. Soustřeďuji se především na humanitární krize nebo na války, tedy na témata, která jsou náročná a znepokojivá. V rámci tohoto projektu jsem se chtěl zaměřit na pozitiva, která lze v negativních situacích najít.
Uprchlická krize je v posledních letech široce publikovaným tématem, a tak jsem se na ni chtěl podívat jiným způsobem. Zaměřil jsem se proto na "uprchlické love story", které by dodaly sílu a naději těm, kteří se snaží vybudovat si lepší život.
Jaká místa jste při fotografování Love Stories navštívil?
Turecký Istanbul je hlavním střediskem pro uprchlíky ze Sýrie, a proto toto místo bylo pro mne klíčové. Hrůzy války v Sýrii jsou nepředstavitelné. Mnoho lidí odtud muselo uprchnout a své rodiny i blízké nechat za sebou. Potkal jsem páry jako například Mohammada a Nadu, kteří opustili všechno - majetek, komunitu i způsob obživy - jen aby nalezli bezpečnější život.
Druhým místem, které jsem navštívil, bylo Mexiko. Většina lidí, které jsem tam fotil, pocházela ze Střední Ameriky a utíkala před chudobou, násilím, politickým útlakem a problémy spojenými se změnou klimatu. Třeba loni na podzim zahájilo zhruba 7 000 migrantů cestu přes Střední Ameriku napříč Mexikem.
Na hranice USA se dostaly zhruba 4 000 z nich. Chtěl jsem se něco dozvědět o lidech, kteří se přidali k této uprchlické karavaně a zažili, jaké to je, opustit rodinu a blízké v naději na lepší budoucnost.
I tam jste asi našel mnoho příběhů pro svůj projekt…
V Mexiku jsem potkal zajímavý pár. Jmenovali se Christian a Daniella a patřili k uprchlické karavaně v provincii Oaxaca. Daniella, která byla těhotná, mi prozradila, že se s Christianem potkali před čtyřmi lety na pláži v Hondurasu a byla to láska na první pohled - vzali se pouhých 15 dní po seznámení.
Jejich příběh je však plný smutku, neboť když prchali z domova, museli tam nechat malou dcerku, která by dlouhou cestu nezvládla. Takové rozhodnutí je zdrcující pro každého rodiče. Se svou dcerou se chtějí spojit, jakmile se dostanou do Spojených států.
Jak vypadalo plánování a přípravy před zahájením práce na projektu?
U projektů, jako je tento, je vždy nesmírně důležité provést pečlivý průzkum - musíte se pořádně připravit. Před cestou jsem si důkladně promyslel, jaká místa navštívím a proč, a spojil jsem se s místními lidmi, aby mi tak říkajíc připravili půdu. Své okolí dobře znají a mohli mi tedy poskytnout neocenitelné informace o daných oblastech, abych se dostal přesně na místa, která chci fotografovat.
V rámci příprav si však musíte nechat i určitý volný prostor, abyste se mohli přizpůsobit okolnostem. To platí zvláště v případech, kdy se trasa migrantů může každou chvíli změnit. Nikdy nevíte, kam vás příběh zavede, a to je na fotografování krásné. Tyto neplánované chvíle určují konečný výsledek.
Jakým těžkostem jste během cesty čelili?
Zjistil jsem například, že když se zamiluji do nějaké myšlenky, neznamená to, že mé nadšení sdílejí i ostatní. Proto je důležité spolupracovat s lidmi, kteří věří v to, co děláte, a v příběhy, které vyprávíte. To je jedna z největších výzev, když pracujete na fotožurnalistických projektech, a já jí ve své kariéře čelil už mnohokrát.
Také musíte najít lidi, kteří vás berou a jsou ochotni vám odvyprávět své příběhy a nahlédnout přitom do vlastní bolestné minulosti. Mnozí jsou traumatizováni tím, co zažili, takže musíte být citliví a velmi opatrní, abyste na ně příliš netlačili. Pro mě to byla obrovská výzva, ale měl jsem štěstí. Potkal jsem páry, které byly ochotny se mnou otevřeně hovořit o svých pocitech i o tom, čím si prošly. Ti lidé pochopili, jaký příběh chci vyprávět, a podělili se se mnou o své pohnuté příběhy lásky a věrnosti.
Překvapilo vás něco, když už jste byl na místě?
Překvapilo mne, jak otevřeně a volně ti lidé o lásce hovoří. Možná je to jen můj vlastní odraz, protože sám na něco takového nejsem zvyklý, ale upřímnost těchto lidí mne opravdu udivila.
Jaký byl váš nejsilnější moment z této cesty?
Prožil jsem spoustu chvil, které se mi vryly do paměti, a tak je těžké vybrat jen jednu z nich. Naslouchat způsobu, jakým tyto páry hovoří o sobě a mezi sebou, bylo neuvěřitelně dojemné, na to nikdy nezapomenu. Je vážně čest, když můžete poslouchat, jak vyprávějí své příběhy. Uvědomíte si, že ať jsou lidé kdekoliv - v Turecku nebo v Mexiku -, všude je hlavním tématem láska, která prostupuje každý příběh i boj.
Máte ze své cesty nějaký oblíbený snímek?
Určitě to je fotografie osamělého muže, který sedí na obrubníku v mexickém Juchitánu a připravuje se na další dlouhý den pěšího putování a stopování aut. Byl to velmi silný okamžik - on věděl o mně a já o něm, a přesto jsme oba měli pocit, že jsme úplně sami.
Bylo to brzy ráno, ještě než se probudili ostatní běženci cestující s karavanou, a bylo ideální světlo. Měl jsem dojem, že tento snímek je symbolický pro to, čím mnoho uprchlíků prochází. Tento muž opustil svůj domov a všechno, co měl, aby se pokusil pro sebe a svou rodinu vytvořit nový život - rozhodnutí, které mnozí z nás nedokáží pochopit.
Jaké vybavení jste si při fotografování používal?
Používal jsem Nikon D850 - to je můj nejoblíbenější fotoaparát. Také jsem měl šanci vyzkoušet Nikon Z 7, který pro mě byl novou zkušeností, ale zamiloval jsem si ho. Práce v terénu vyžaduje spoustu chození, běhání i skákání a lehký Nikon Z 7 byl pro něco takového vynikající - mohl jsem na své cestě natáčet i skvělá videa. Tenhle fotoaparát umožňuje snímat v rozlišení 4K a je neuvěřitelné stabilní, to znamená, že se obraz ani nezachvěje. Co se týče výběru objektivů, měl jsem u sebe neustále AF-S NIKKOR 28 mm f/1,4E ED. Je to širokoúhlý objektiv, který je ideální, když potřebujete pracovat se světlem - a také mě nikdy nezklamal.
Jaké je poselství vašeho projektu?
Abyste opravdu pochopili, čím tito uprchlíci procházejí, musíte vědět, že většina těch, kteří přicházejí do Evropy nebo do USA, tam vlastně být nechtějí. Tohle musíme mít na paměti, abychom lépe pochopili, co prožívají.
Tito lidé opouštějí své domovy i své dosavadní životy, protože jim nic jiného nezbývá. Alternativa je příliš nebezpečná a potřebují přežít. Opravdu nemáme ani ponětí, čím vším tito lidé prošli, a proto chci skrze tento projekt a své fotografie vyprávět jejich příběhy a vylíčit, jak vypadá život v těchto podmínkách. Jaké to je žít a milovat pod neustálou hrozbou.
Mám obrovské štěstí, že jsem mohl pracovat na projektu, jako je tento. Potkal jsem úžasné páry a stal jsem se svědkem takové lásky, o jaké jsem neměl ani ponětí. Jsem proto vážně vděčný Nikonu, že mi pomohl to uskutečnit.
