Kdy jste začal s focením?
V patnácti letech jsem si pořídil kompakty, na které jsem si vydělal na brigádách. Zjistil jsem ale, že jsem se o fotografování zajímal už mnohem dříve, a to někdy ve čtvrté třídě na základní škole, kdy jsem tátovi kradl mobil a fotil na něj. Už v té době jsem byl fascinován vzniklým obrazem. Táta na mé poslední vernisáži tyhle věci zmínil, což jsem vůbec nečekal.
Mluvíme spolu na vernisáži vaší výstavy Stav beztíže v Lanškrouně, před dvěma lety jste ale vystavoval v Praze. Proč teď padla volba právě na Lanškroun?
Dlouho jsem chtěl výstavu uskutečnit ve svém rodném městě, ale nebyl na to dostatečně vhodný prostor. Až když jsem se šel zeptat do lanškrounského muzea, ředitelka mi oznámila, že mají volno za rok a půl. To vycházelo právě na letošní leden.
Ve své volné tvorbě se nejvíce věnuji autoportrétům, které fotím převážně doma. A vystavovat fotografie doma, to je pro mne srdcová záležitost. Navíc místní se ptali našich, mé sestry a kamarádů, kdy něco udělám v Lanškrouně.
Na pozvánce jsem se dočetla, že se jedná o tajnou i netajnou tvorbu. Čeká na vaše fanoušky na výstavě nějaké překvapení?
Pro Lanškroun jsem vybral průřez autoportrétní tvorbou z období let 2012 až 2017. Je tam i pár fotek navíc, které jsem ještě nevystavoval ani nikde nepublikoval. Já si autoportrétní tvorbu nějakým způsobem chráním, jsem na ni háklivý. Mnohem raději ty fotky nejdříve vystavím v offline verzi takhle na výstavě a až pak s nimi vyzdobím sociální sítě.
Co vás vlastně na autoportrétech baví?
Je to zpověď mého nitra o místu tady doma, v Lanškrouně. Je to deník mých pocitů, mám v nich uchovány svoje životní fáze, vzpomínky na různá období. Zároveň pro cizí osobu fungují jako samostatné obrazy a to mě na tom baví.
Když jsem začínal s focením, chodil jsem hodně k rybníkům nebo fotil svoji sestru. Měl jsem trochu šílené nápady, fotit sestru v bažinách nebo ve studené vodě. Moc se jí tyhle nápady ale nelíbily. Přišlo mi pak lepší použít sebe než nutit někoho jiného do takových věcí.
Fascinuje mě také hodně měkké světlo (večerní, pozdní nebo když zapadne slunce - to dělá skvělé efekty). Baví mě i místa, která běžní lidé nemají moc šanci vidět, proto je navštěvuji v době, kdy tam nikdo není. Když třeba začne pršet nebo je těsně po bouřce, to místo pak vypadá jinak než normálně.
Potřebujete k takovým fotkám nějaké speciální vybavení?
Právě že ne. Mám fotoaparát na stativu nebo, třeba když někam jdu, tak si udělám stativ i z klacku nebo z pařezu. Mám rádiovou spoušt’ nebo používám mobil a wi-fi. Je super, když vidím náhled scény.
Čím se řídíte těsně předtím, než vyfotíte svůj autoportrét? Je pro vás důležité konkrétní místo? Nálada okamžiku?
Pro moji tvorbu jsou určitě inspirací temné duševní stavy. Nevím, proč tomu tak je, ale když je člověk naštvaný nebo zhrzený, když se okolí pro něj stane temně hluboké, tak přesně z těchto stavů vychází potřeba se nějakým způsobem vyjádřit a fotka mi v tom skvěle pomáhá. Ve světě není moc známých veselých fotek. Většina z nich je z válek, smutné věci, temné umění. Za absolutní protiklad můžu považovat fotografování na svatbách, kde si temné nálady vynahradím veselými momenty.
Spolupracujete také s renomovanými značkami, jako je Lexus, ELLE nebo BMW. Jak jste se k práci pro ně dostal?
Když jsem se před čtyřmi lety přestěhoval do Prahy a držel v ruce krabice, zrovna mi volali z módního magazínu ELLE, že sledují můj blog a rádi by se mnou něco nafotili. To bylo moc fajn. Vlastně ten den, co jsem se stěhoval, se to sešlo ruku v ruce.
Od té doby se to nabaluje jako sněhová koule. V této branži by člověk měl být spolehlivý, vyjít vstříc a vymyslet něco nového, něco odlišného, lidé si to mezi sebou řeknou. Jsem více svědomitý než někteří kolegové, řekl bych. Moje poslední brigáda byla v 15 letech a od té doby si vydělávám pouze focením a jsem za to neskutečně vděčný.
V čem se liší práce pro korporátní firmy od vašich vlastních fotografií?
Je to odlišné hodně. Musíte jim naslouchat, máte různá zadání a klienty, kteří něco vyžadují a musíte se tím řídit. Samozřejmě si můžete vybojovat i místo pro kreativitu. Naštěstí mám klienty, kteří mi dávají určitou volnost.
Ale baví mě obojí. Jsem ve znamení Blížence, což znamená, že jsem trochu dvojitá osobnost, rád pracuji s lidmi. V Praze mám kontakt s klienty, fotografy a navíc díky focení poznám i nová místa a tak. Volnou tvorbu mám na uklidnění, vyčištění hlavy a hlavně pro radost.
Samozřejmě bývají i práce, které nezapadají do toho, co bych chtěl v budoucnu dělat. Naštěstí dnes můžu odmítat věci, které se mi nelíbí, a díky tomu ušetřit čas pro něco víc obohacujícího. A jak zjišťuji, tak moje volná tvorba je dost výrazná v tom smyslu, že lidé si mě díky ní pamatují. Utkví jim v hlavě, v očích.
Je těžké se prosadit ve fotografické branži?
Určitě je to těžké. Fotografem je dnes skoro každý, každý má po ruce "chytrý telefon", který fotí líp než kdejaký kompakt. I na ten mobilní telefon můžete udělat nějakým způsobem hodnotné fotografie. Naštěstí jsou lidé, kteří umějí ocenit kvalitu, těch si je potřeba vážit.
A dokázal byste se uživit i v rodném Lanškrouně, nebo se fotograf mimo Prahu nemůže uplatnit?
V Praze jsou pořád "díry", ale taky tam je velká konkurence. Kdybych měl srovnat Lanškroun a Prahu, tak s největší pravděpodobností bych se v Lanškrouně a okolí uživil, ale neměl bych možnost si vybírat. Receptem na tuhle branži je určitě odlišnost.
