František Lízna byl moravský kněz, jezuita, který se zaměřoval zejména na duchovní službu u Romů, vězňů a bezdomovců. Fotografka Miharu Micha s ním před několika měsíci strávila den přímo na faře, kde působil. V následujícím textu popisuje, co jí ze chvil strávených s tímto obdivuhodným člověkem zůstalo v paměti.
"Je úterý 7. července 2020. Fotograf Jindřich Štreit nás bere na návštěvu ke svému příteli páteru Františku Líznovi. Něco jsem si o něm dopředu přečetla, ale na to vše zapomínám cestou do prudkých točitých a vysokých schodů do jeho bytu na faře. Zdravíme se s páterem a jeho hospodyní Josefkou.
V prvním pokoji je jídelna a pracovna, v rohu televize, gauč a dvě křesla. Všude hodně všeho. Hodně knih, pohlednic, fotografií a jiných velmi osobních suvenýrů.
Ve druhém pokoji je ložnice, pracovna a modlitebna. Páter František zde slouží poslední léta každý den mši. Pro sebe nebo pro kohokoli, kdo přijde. Třetí pokoj je největší, s mnoha okny a připomíná velkou vesnickou malotřídku. Právě zde páter sloužil mše, když byl kostel od požáru 1951 zdemolován. I tady je hodně všeho: liturgické předměty, obrazy, sochy, knihy, bedny s ořechy na vysušení.
Páter František vypráví a my fotíme. Z jeho tváře vyzařuje vnitřní klid člověka na misi. Občas nedokončí větu, vsune nové téma, po chvíli nečekaně původní příběh dokončí a vše dává smysl.
Postupně odcházíme z bytu do kostela na druhé straně ulice. Cestou mi paní Josefka věnuje dárek: uřízne několik velkých kusů z nádherné aloe, která se hodně rozrostla pod oknem v chodbě u východu.
V asketicky skromném, nedávno zrekonstruovaném kostele páter František vypráví. Hledám správný záběr k vyfocení. Zároveň se snažím vstřebávat význam každé jeho věty. Nedokážu úplně citovat, ale zapamatovala jsem si to takto: "Někteří jste věřící, někteří ne. Ale chci vám vysvětlit, že to má obrovský smysl si zachovat ten průnik dovnitř. Udržujte si svoje lásky. Nezapomínejte na ty, které milujete. Věnujte jim pozornost. Nenechte lásky odejít."
Hospic pro nemocné bezdomovce a chráněné byty
Po obědě máme naplánovanou návštěvu v hospici ve vedlejší vsi. Páter František zde pravidelně slouží mše pro obyvatele hospice. Někteří dojdou do společenské místnosti po svých, jiní dojedou na kolečkovém křesle, ostatní ošetřovatelé dovezou na posteli. Jsem rozpačitá, na mše obvykle nechodím. Duchovno si řeším vlastní cestou. Neznám, co se sluší a patří. A tak pozoruji obyvatele hospice, abych se mohla zapojit aktivněji.
Po skončení mše se loučíme s obyvateli a majitelka hospice nás vede do chráněných bytů. Navštěvujeme byt staršího bezdomoveckého páru a v sousedství byt mladé romské rodiny. To, že bydlí, je mimo jiné zásluhou pátera Františka.
Loučíme se s Františkem i s majitelkou hospice. Den, kdy jsem vystoupila ze své sociální bubliny a navštívila jiný svět.
Františkovo vyprávění bylo velice autentické, hluboce jsem vnímala jeho cestu vězeňského kaplana, poutníka s tisíci kilometry v nohách, básníka, milovníka hudby a dobrých knih, patrona lidí na okraji společnosti. Vidět ho ale při kontaktu s obyvateli hospice byl hluboký zážitek beze slov. Vlídný pohled, upřímný zájem, péče o duši. Péče o duši kohokoli.
Poutník života pohledem Jindřicha Štreita
V úterý 9. března 2021 volám Jindřichu Štreitovi a děkuji mu, že mě seznámil s mimořádným člověkem páterem Františkem Líznou, který minulý týden zemřel. Ptám se ho také na detaily jejich přátelství:
"S Františkem jsem se seznámil asi před dvaceti lety a od té doby jsme se nepravidelně setkávali. Bylo to obyčejně tehdy, když jsme mohli na něčem spolupracovat. Před patnácti lety Aleš Koudela natáčel o mně film, chtěl jsem tam mít Františka při mši, která se konala na venkovském dvoře. Když mě Michal Prokop pozval do svého programu Krásný ztráty a já si měl vybrat k sobě hosta, pozval jsem Františka," napsal mi Jindřich Štreit a pokračoval těmito slovy:
"Jezdil jsem za ním do Vyšehorek, kdy jsem fotografoval téma bezdomovectví v cyklu Kde domov můj, nebo když jsem se věnoval romské problematice, zašel jsem za přítelem Františkem. Poslední projekt, na kterém jsem pracoval, byl o vztahu kaplanů a vězňů. Po sametové revoluci, až do nedávna, pracoval jako kaplan ve věznici na Mírově.
Vězně nesoudil, ale měl pro ně veliké pochopení. Navštěvoval nemocné v sociálních zařízeních. Své poslání bral velmi vážně.
V poslední době, když odešel na odpočinek, jen občas celebroval a kněžská služba mu moc chyběla. V pokoji si vytvořil obětní stůl, kde denně sám pro sebe konal mše. Říkal, že nemůže vyjít ze zaběhnutého vnitřního rytmu života. Každé ráno v pět hodin odcházel do kostela modlit se a rozjímat.
Na podzim jsem jej pozval do Sovince a na Rudu. Přijel a byl šťasten, že vyšel až na vrchol Křížového kopce. Obdivoval jsem jej i v jeho poutích, které realizoval. O cestě do Santiaga vydal knihu a mě požádal o foténku. Měl jsem ho moc rád. Byl skutečným poutníkem života."
O autorce
Miharu Micha je fotografka a vizuální umělkyně. Více jejích snímků a projektů najdete na jejích webových stránkách Miharumicha.com a na jejím Instragramu.
