Praha – "Lidský život se stále prodlužuje, čímž se otevírá prostor pro choroby 'modernity', kam patří i duševní poruchy, především deprese,“ říká prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., přednosta Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Jaké to je, trpět pravou klinickou depresí, proč se zvyšuje počet duševních chorob ve společnosti a jak snadné je dostat se jako pacient do psychiatrické léčebny? Přečtěte si rozhovor s předním českým odborníkem.
prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc.
- narodil se v rodině českého sexuologa prof. MUDr. Jana Rabocha, DrSc.,
- od roku 1999 je přednostou Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, dlouho byl také předsedou Psychiatrické společnosti, kde nyní zastává funkci minulého předsedy
- je členem kolegia Ministerstva zdravotnictví ČR a předsedou České psychiatrické společnosti JEP
- v roce 2012 získal státní vyznamenání Za zásluhy z rukou bývalého prezidenta Václava Klause
Aktuálně.cz: V oboru psychiatrie pracujete už řadu let, nemyslíte si, že každý máme nějakou diagnózu?
Jiří Raboch: Celoživotní převaha všech duševních poruch je až 50 procent. Takže pravděpodobnost, že někdo z našeho nejbližšího okolí, nebo my sami budeme trpět nějakou duševní poruchou, je velmi vysoká. Je však třeba dodat, že často se jedná o poruchy přechodné nebo méně závažné, jako jsou třeba fobie v době dětství a dospívání nebo časté lehčí deprese a neurotické poruchy, které dokážeme dobře zvládnout.
A.cz: Slovo deprese je v běžné řeči tak zprofanované, že už mnohdy neznáme jeho pravý význam. Přibývá lidí trpících depresemi, nebo se jen zlehčuje psychiatrický pojem?
Máte pravdu. V současné době má skoro každý "depku". Nicméně se zdá, že afektivních poruch v moderních společnostech přibývá. Příčiny jsou určitě komplexní. Souvisí to s měnícím se životním stylem, způsobem výchovy dětí, reprodukčními návyky, zevním prostředím, četnými stresovými situacemi. Možná ale je to především tím, že se moderní medicíně podařilo potlačit jiné závažné choroby a příčiny smrti – poporodní úmrtnost, infekční choroby, zlepšení výživy a hygienické podmínky.
Lidský život se takto dosti prodlužuje a otevírá se prostor pro choroby "modernity", kam patří i duševní poruchy, především deprese. Připomínám, že klinicky významná deprese je stav, který trvá minimálně dva týdny, v rámci kterého postižený trpí patologicky smutnou, hůře ovlivnitelnou náladou, ovlivňující jeho běžný život včetně nezájmu o jinak příjemné aktivity.
A.cz: Jací jsou Češi pacienti, váží si svého zdraví? Jaká bude podle vás budoucnost?
Myslím, že stále si svého zdraví dostatečně nevážíme a neděláme dost pro to, abychom si náš život byli schopni plně užívat. Stále paternalisticky spoléháme na někoho jiného, třeba lékaře, který to za nás vyřeší. Velmi věřím na "helping by doing", tedy pomoci si sám tím, že bude něco aktivně dělat. Medicína v posledních letech vlivem různých byznysových aktivit tak trochu zapomínala na prevenci. Myslím, že se k tomu opět vracíme a velmi budeme zdůrazňovat aktivní roli každého člověka na stavu svého zdraví a tím i duševní a celkové životní spokojenosti.
Pokud je nebezpečný sobě nebo svému okolí, je možné ho zadržet a léčit i proti jeho vůli.
A.cz: Jakým způsobem se vůbec člověk může dostat do psychiatrické léčebny? Je možné ho tam držet i proti jeho vůli?
Mnoho nemocných přichází k léčbě spontánně nebo v doprovodu svých příbuzných a známých. Stává se ale také, že postižený ztrácí náhled chorobnosti svého podivného, nebo dokonce společensky nepřijatelného chování. V těchto případech se stává, že k hospitalizaci je přivezen sanitkou nebo policií. Pakliže je zjevně aktuálně nebezpečný sobě nebo svému okolí, potom je možné ho zadržet a léčit i proti jeho vůli. Tato restrikce zdravotnickými pracovníky je však ve všech případech plně pod kontrolou soudního přezkoumání, které se musí odehrát během jednoho týdne.
A.cz: Ve své praxi se zabýváte lidmi trpícími schizofrenií. Mohou to být právě oni, kteří jsou svému okolí nebezpeční?
Pouze menšina pacientů se schizofrenií se chová agresivně vůči svému okolí. Je to především v těch případech, kdy postižený nadužívá drogy nebo trpí komorbidní poruchou osobnosti. Smutnou skutečností je, že asi deset procent nemocných končí život sebevraždou.
A.cz: Jedním z filmů, který divákům nastínil život člověka trpícího schizofrenií, byl snímek Čistá duše. Je opravdu odrazem skutečnosti?
Domnívám se, že tento film je uměleckou nadsázkou toho, co skutečně nemocní prožívají. Avšak takto dokonalé a komplexní prožívání bludné skutečnosti a smyslových přeludů je výjimečné.
A.cz: Jak tedy vypadá svět schizofrenika?
Schizofrenie je závažná duševní choroba, která postihuje celosvětově asi jedno procento populace. Ovlivňuje zásadním způsobem myšlení, cítění i jednání nemocného. Narušuje schopnost postiženého srozumitelně se chovat v souladu s aktuální situací. Způsobuje odcizení od ostatních lidí a společnosti. Někdy se postižený uzavírá do svého vnitřního světa. Má většinou vleklý průběh a narušuje životní linii jedince. Častá jsou profesionální selhání.
A.cz: Mohou nemoc vyvolat i různé spouštěče, jako jsou například návykové látky?
Onemocnět schizofrenií může skutečně každý v mladém i starším věku, muži i ženy. Schizofrenie se vyskytuje častěji v některých rodinách, což ukazuje jak na genetickou zatíženost, tak eventuálně na některé specifické rodinné způsoby chování a komunikace. Nadužívání návykových látek nebo výrazné stresové situace jsou někdy na začátku choroby skutečně přítomny. Avšak otevřeně je třeba přiznat, že jasnou příčinu této závažné choroby stále neznáme.
Násilných deliktů se dopouští jen naprostá menšina pacientů se schizofrenií. Častěji se stávají oběťmi trestných činů.
A.cz: Začátkem září se konal druhý ročník Bláznivého festivalu, který se snaží o osvětu této nemoci. Můžete říci, jaké mýty ve společnosti kolem schizofrenie převládají?
Duševně nemocní byli a částečně stále jsou vyčleňováni ze zdravé populace. Převládá názor, že by bylo nejlepší, kdyby byli dlouhodobě hospitalizováni nejlépe v institucích, které jsou vzdáleny od běžných životních center.
Schizofrenie je považována za nevyléčitelnou, fatální chorobu se sklonem k násilnému nebo velmi podivínskému chování. Přitom jedna čtvrtina nemocných se během pěti let zcela uzdraví a u většiny ostatních dojde za předpokladu kvalitní léčby k výraznému zlepšení stavu. Násilných deliktů se dopouští jen naprostá menšina pacientů se schizofrenií. Naopak častěji se stávají oběťmi trestných činů.
A.cz: Jakým způsobem se dnes tato nemoc léčí? Pokud vím, dříve se používaly drastické metody jako pouštění elektrického proudu do mozku.
Vámi zmiňované drastické metody se v podstatě v inovované a bezpečné formě (elektrokonvulze) používají u nejvíce komplikovaných případů dodnes. K dispozici máme ale celou řadu prostředků, ať již psychosociálních (psychoterapie, socioterapie), či biologických (především psychofarmaka – antipsychotika). Kombinace těchto postupů vede u většiny léčených k podstatnému zlepšení stavu, a u některých dokonce k úplnému vyléčení. K ještě lepším výsledkům nám stále schází plné poznání podstaty schizofrenie. Většina pacientů je schopna života v běžné společnosti za předpokladu určité podpory jak rodiny, tak celé společnosti.
A.cz: Znáte nějakou slavnou osobnost, která trpěla schizofrenií? Jaký měla osud?
Kromě matematika a nositele Nobelovy ceny Johna Nashe bych mohl zmínit Isaaca Newtona, který pravděpodobně trpěl paranoidní psychózou, a úspěšné hudebníky Toma Harrela nebo Petera Greena.
A.cz: Je možné vás jako zkušeného diagnostika ošálit? Přeci jen tu byl nedávno případ, kdy se dotyčný dostal do léčebny neprávem.
Je třeba upozornit na to, že psychiatrické léčebny byly přejmenovány na psychiatrické nemocnice a velká většina z nich se snaží, aby tato změna nebyla jen formální. Z krátkodobého hlediska lze jistě simulovat příznaky duševní poruchy. Jsem ale přesvědčen, že zkušený psychiatr během několika dnů intenzivní diagnostické práce tento podvod odhalí. Že bychom hospitalizovali na psychiatrii duševně zdravé lidi, považuji za velmi nepravděpodobné.
A.cz: Existují pokroky v léčbě nebo výzkumu ve vašem oboru? Jaké jsou novinky?
Těch pokroků je celá řada, i když bychom si přáli, aby jich bylo ještě více. Rozvíjíme a zpřesňujeme dále naše diagnostické systémy. V léčbě duševních poruch se stále více prokazuje, že strukturované psychoterapeutické postupy jsou skutečně účinné. Máme k dispozici nová psychofarmaka, a to jak z hlediska mechanismu účinku, tak jejich podávání.
Jsem rád, že například došlo k renesanci podávání depotních antipsychotik (léky s prodlouženým účinkem, pozn. red.). Víme více o genetické podmíněnosti duševních poruch a jejich biologických korelátech. Stále nám to ale nestačí k tomu, abychom mohli do klinické praxe plně zavést personalizovanou léčbu. Víme, že komunitní péče je velkým pokrokem pro mnoho pacientů, kteří byli dříve dlouhodobě ústavně léčeni. V tomto směru chystáme i výrazné změny v naší zemi.